Číslo jedna

01x13 Princezna padá

"Doctore, oba víme, kam teď musíme jet. Nechci utíkat před něčím, co vím, že se musí stát. Je to pevný bod v čase. Musím být ve správnou chvíli na správném místě a navíc... musím přece přijít včas na svoji vlastní smrt."

"Dobře." Přikývl. Možná jsem čekala nějaký odpor nebo přemlouvání, že smrt může počkat do zítra, ale oba jsme věděli, jak moc zbytečné by to bylo. "A kde to... No... Víš, kde jsi pohřbená?"

"Tuším." Šeptla jsem a zmáčkla pár tlačítek. "Tolik jsme toho spolu ještě chtěli procestovat..."

"A procestujeme. Proto se mi musíš vrátit. Krásná, zdravá a hlavně naživu."

"Ale jestli se vrátím, budu někdo jiný..."

"I já jsem teď někdo jiný a kolik jsme toho spolu zažili?"

"Pamatuješ, jak jsme jeli na Roxos bruslit?"

"A ty jsi trvala na tom, že to zvládneš sama, ale pak sis rozbila nos." Zasmál se. Tardis s trhnutím zastavila. "Nelíbí se jí tady. Neměl bych tady být." Doctor přejel rukou po konzoli. "Ona ví, že sem moc potřebujeme, ale chce utéct. Je to moje Tardis..."

"Máme toho opravdu hodně společného, Doctore." Usmála jsem se na něj. Seděla jsem na zábradlí a nohama mávala ve vzduchu. "Nejsem připravená, bojím se." Otřela jsem si oči. "Slíbil jsi, že přijdeme na to, proč nemůžu na Gallifrey. Myslela jsem, že než se tohle stane, budu vědět, kdo jsem. Aspoň malinko. Tedy malinko víc, než vím teď."

"Ale vždyť ty víš, kdo jsi. Jsi Princezna, vždycky chytřejší, než vypadáš. Nejlepší Paní času, kterou jsem kdy poznal." Podal mi ruku a já seskočila ze zábradlí. Sešla jsem do šatny a oblékla si na sebe modré šaty a fialový plášť.

"Myslím, že tenhle jsem nosila na Gallifrey. Na Akademii. Kde se tady vzal?"

"Tardis je chytrá. Věděla, že bys ho asi ráda měla." Pohladil mě po rameni. "Vše v pořádku, Princezno?"

"V rámci mezí... Já teď umřu." Šeptla jsem. Doctor mlčel. Kdo by taky mohl odpovědět? Pokývla jsem a vyšla z Tardis. Batsy už čekala.

"Konečně jsi tady. Čekala jsem na tebe roky v temných koutech a teď jen tak přijdeš na mé zavolání." Protáhla Batsy.

"Nikdo mě nevolal."

"Možná jsi jen neslyšela. A kdopak je tohle?"

"Tohle je Doctor, vždyť se znáte."

"Myslím, že ho vidím poprvé. Mimochodem, líbí se mi tvá nová tvář."

"Není nová. I tu znáš."

"Nemel hlouposti, Princezničko, a dej mi o co stojím. Nejvyšší rada mi je v patách. Nelíbí se jim, že lovím jejich dceru. Ale co už. Když mi regenerace nechtěli dát oni, vezmu si je sama."

"Tady to začalo a tady to skončí."

"Takže sis vzpomněla? Na mě, na Gallifrey. Na nás. Na město jménem Vánoce." Jen jsem nechápavě zakroutila hlavou. Zatvářila se zraněně. Ano, celkem jasně se v jejích očích zrcadlila bolest. Sice jen na pár vteřin, ale byla tam. "Dneska umřeš. Dneska tě zabiju. A pak už o mně nikdo nebude pochybovat. Všichni si na mě vzpomenou."

"Ty jsi to nepochopila, Batsy. Tady to končí. Naše životy. Ten můj a tvůj. Proto jsme tu my tři. Jsi tu ty, kterou je potřeba zastavit, já, která tě zastavím a Doctor, který pohřbí naše těla."

"Ne. Ne! To se nestane! Já neumřu! Ty umřeš! Umřeš!"

"Tady to skončí. Tenhle život končí. Je to můj první a tvůj poslední."

Kolem naší Tardis jsem jen prošla a pokračovala k o dost větší. Dimenzní hráze se protrhly. Tak zvaný únik rozměrů. Větší zevnitř prosakuje ven a Tardis vyrostla. Byli jsme oproti ní mravenci. Vevnitř ale bylo všechno normální. Stáli jsme před dvěma dveřmi.

"Tvoje jsou ty napravo." Šeptl Doctor a snažil se pohledem vyhnout levým dveřím.

"Jak je mám otevřít?"

"Zkus se jich dotknout." Šťouchla jsem do nich prstem a snažila se je otevřít. Když jsem na ně položila celou dlaň, otevřely se samy. Stáli jsme v prázdné místnosti šestistranného tvaru. Přímo uprostřed byl modrý spletený chuchvalec nitek. Byl to můj čas. Chvíli jsem ho pozorovala. Byl mnohem delší, než jsem čekala. Bylo to rozhodně víc než ta doba, co jsem strávila s Doctorem.

"Tak moc bych si chtěla vzpomenout." Zadívala jsem se na modré linky.

"Co tady děláme? Mělo to skončit tam venku. Jdeme pryč!" Začala křičet Batsy.

"Ty máš strach... Strach ze smrti."

"A ty ne? Teď tě zabiju. Teď tě zničím a nikdo o mě nebude pochybovat. Protože až vejdeš do svého času tak shoříš." Byla jsem potichu. Jen jsem se pousmála. "Čemu se směješ?"

"Chtěla jsi věčný život. Nechceš zemřít. Chceš, abych za tebe umřela já a dala ti všechny své regenerace. Dám ti úplně všechno, co chceš. A přesně tak, jak si to zasloužíš. Mé regenerace dostaneš a smrt také. Žij, umírej a regeneruj navždy. Se mnou." Chytla jsem ji pevně za ruce. Začala sebou cukat, chtěla utéct. "Tak o tomhle mluvila. O tomhle všichni mluvili. Uvěznit tě v sobě. Budu tě vídat už jen já. Staneš se mou noční můrou a nikdy neodejdeš. Protože tohle vězení je pevnější než ze slitiny z trpasličí hvězdy. Je v mé hlavě." Spolu s ní jsem skočila do mého času a tím ji uvěznila. Navěky bude ve spleti modrých nitek a nikdy neodejde. A já taky ne.

Zavřela jsem oči a poslouchala jemnou píseň. Začala jsem se smiřovat se smrtí. Měla jsem pocit, jako bych létala. Jako bych nevážila nic a byla jen pírko ve větru. Najednou jsem ale uslyšela hlas. Mnohem jasnější než jen vílí zpěv. Patřil Doctorovi. "Princezno, chyť mě za ruku! Rychle!"

Už jsem to někdy zažila. Přesně něco takového. Zároveň ke mně začal promlouvat i ten vílí zpěv. Ten hlas jsem poznávala, jen jsem ho nedokázala zařadit. "Chyť mě za ruku! Rychle!"

Máchla jsem rukou a něco mi ji sevřelo. Byla to jiná ruka, Doctorova ruka. Stiskla jsem jeho předloktí. Ucítila jsem trhnutí a rozhlédla se. Doctor mě zachránil. Objala jsem ho a pevně se ho držela. Stáli jsme v objetí několik minut. Utřel mi tvář. Když jsem koukla na jeho ruku, byla na ní trochu krve. Přejela jsem si po svém obličeji, ale žádnou krev jsem na prstech neměla. Malé šrámy zmizely i z mých rukou. Jako by ani nikdy nebyly. "Už to začalo..." Pousmála jsem se a odstoupila od Doctora.

"Ty se směješ?"

"Vyhrála jsem. A teď umřu. To je má odměna za vítězství?"

"Jen zregeneruješ. Nemusíš se bát."

"A bude to bolet?"

"Ano a to hodně. Takovou bolest jsi ještě nezažila. Bude to, jako by se ti škvařila kůže a roztékala podstata. Každá buňka v tvém těle se změní."

"To je to tak strašné?"

"Neboj, bude to jen pár minut."

"Bojím se, Doctore. Je dobře, že mám strach ze smrti?"

"Zcela, Princezno."

"Sbohem, Doctore, můj cestovateli. Uvidíme se." Usmála jsem se, mrkla na něj a pustila jeho zápěstí a cítila, jak mě začalo vše pálit. Zavřela jsem oči a byla jsem nějak smířená, že právě umírám. Proč že to? Vkročila jsem do svého vlastního času a Batsy vzala s sebou. Po takovém gestu lidé umírají, že? Tedy lidé... spíše Pánové času.

Nějakou chvíli bylo zlaté světlo. Chvíli tma a najednou jsem otevřela oči. Podívala jsem se na Doctora, který se usmíval. Cítila jsem se úplně jinak. Všechno kolem mě bylo jiné.