Číslo jedna

01x08 Nový

"Mám jednu otázku... Kdo jsi?"

"Hloupá otázka, jsem Doctor."

"Já vím, ale... Kdo jsi? Jak se chováš? Co máš rád?"

"Na to jsem ještě nepřišel, ale vím jedno."

"Co?"

"Tohle oblečení? To je fakt hrůza!"

"Já ho vybírala..."

"To leccos vysvětluje a připomíná mi to... Sprav si rtěnku, máš ji na zubech. A nechceš si ji vlastně sundat? Nelíbí se mi."

"Co?"

"No jo vlastně, pomalejší Princezna, bože stahuješ mě s sebou." Spráskl ruce.

"Doctore, proč tohle říkáš?"

"Protože už tě mám dost! To tvoje neustálé fňukání. Doctore, převleč se. Doctore, ty jsi zničil Gallifrey, kde mám teď princeznovat a říkat lidem, co mají dělat? Doctore, špatně řídíš, přitom já jsem sejmula Torchwood. Už toho mám dost."

"Doctore, važ slova."

"Ah, pardón, vaše veličenstvo." Protáhl a uklonil se. "Nechcete třeba ještě abych vám v mojí Tardis vysál a připravil královskou ložnici?" Už jsem jen mlčela a koukala na něj. "Ah, tobě došla slova? Tak to moment, tuhle chvíli si musím pořádně užít!" Nahlas se zasmál.

"Doctore, jsi idiot. Jsi ten druhý největší idiot ve vesmíru. Ve všech vesmírech! Ten první jsem já, protože jsem si myslela, že jsi to, na co jsem v životě čekala. Ale jsi stejný idiot jako všichni ostatní."

"Nikdo mě nebude takhle osočovat v mojí vlastní Tardis!"

"Taky tady být nemusím. Jdu pryč. Najdu si nové přátele. Nepotřebuju otravného Doctora!"

"A já nepotřebuju otravnou Princeznu!"

"A znáš synonymum pro slovo otravný? Doctor. Je to Doctor!"

"Tohle nehodlám poslouchat u mě doma!"

"Zastav."

"Co?"

"Řekla jsem zastav!" Práskla jsem do konzole a Tardis sebou trhla. "A přijeď, až si uvědomíš, o co jsi přišel. Až ti v kebuli dojde, co pro sebe máme znamenat." Vyšla jsem ven s Tardis a otočila se na něj. Oči se mi leskly slzami. "Jen utíkej, Doctore. Jako tehdy na Gallifrey a jako vždycky. Ty vždycky utečeš a neohlížíš se. Kolik mrtvol jsi za sebou nechal? Kolik lidí jsi opustil? Víš, proč se nikdy neotáčíš? Proč se nevracíš ve svých stopách a raději zůstáváš v pohybu?" Na chvíli jsem se odmlčela. "Protože ti to stud nedovolí. Hraješ si na boha a rozhoduješ co je správné a co špatné. Pro jednou nech volbu na mně. Ty jsi tady to špatné."

Neřekl ani slovo, jen koukal. Pak jsem luskla a Tardis zavřela své dveře. Zmizela a já byla sama. Protřela jsem si obličej a otřela slzy. On mě opravdu opustil. Slíbil, že to nikdy neudělá. Cítila jsem chlad uvnitř mě. Takovou prázdnotu. Koukla jsem na své tělo. Možná opravdu jsem Paní času. Ta prázdnota a smutek je totiž vevnitř mnohem větší než zvenku.

"Princezno?" Řekl Doctor za mými zády. Ani jsem si nevšimla, že se vrátil, bylo to jen pár minut.

"Ano?"

"Padesát let sám. Zažil jsem toho hodně. Omylem se oženil, zachránil pár planet, ukončil pár válek. Tardis mi byla dobrou společnicí, ale pak přišla samomluva. Začalo mě z ní bolet ucho. A Tardis mě přemístila sem. Pět minut předtím, než jsem tě opustil. Bylo to na Vánoce. Uvědomil jsem si, že jsem se nezachoval správně."