Číslo jedna

01x06 Pán času jako Pán času

"A támhleto je Mlhovina Škorpiona." Ukázal na hustý barevný mrak, který se zdál tak malý, přitom byl velký jako mléčná dráha. Byli jsme od ní tak daleko, ale během vteřiny jsme mohli být přímo v jejím středu.

"Je to krásné. Mám ale pocit, jako bych to už někdy viděla. Je to možné?"

"Já nevím, Princezno."

"Chtěla bych svou paměť zpátky. Nejen vzpomínky na to jak Gallifrey vypadá, ale jaká byla. Jací byli lidi na ní. Co jsem teď za Paní času? Co vůbec znamená být Pánem času? Vím, že to znamená víc než regenerace, dvě srdce a čtyři mozkové kmeny. Jsou to společné vědomosti, kodex, společné dějiny. Ani jedno z toho si nepamatuju. Já nevím nic, Doctore." Jen mě pevně objal a pak mi zvedl hlavu.

"Támhle je kaskáda medúz. Můžeme se jít podívat na nějaký měsíc."

"Gallifrey stejně neuvidím." Posmutněla jsem. Doctor mlčel, ale viděla jsem mu na očích, že přemýšlí, že uvažuje, zda mi má něco říct. "Tak mi to prostě řekni."

"Vždy chytřejší, než si myslím." Pousmál se a zhluboka se nadechl. "Být Pánem času je rozhodně něco víc. Vážou nás pravidla a kodexy, pojí nás vědomosti a dějiny, ale nezapomínej na věc, kterou mají všichni Páni času společnou. Úplně všichni do jednoho. A žádná rasa se jim v tom nevyrovná."

"A to je co? Časové zámky?"

"Ne, Princezno." Zase se odmlčel a mě napadla odpověď ještě, než ji stihl říct.

"Společné utrpení." Zamumlala jsem tiše. Jen lehce přikývl a koukal do země. "Doctore, co bys řekl večeři?" Změnila jsem téma a on se usmál.

"Mile rád." Přikývl a stáhl páku. Já zmáčkla tři tlačítka a prstem zaťukala na budík hodin. Doctor seběhl schody dolů. Vrátil se v obleku a vázal si černého motýlka. "Vždycky, když ho mám na sobě, stane se něco hrozného."

"Myslím, že se mnou se ti něco hrozného může přihodit kdykoliv." V šatně jsem si na sebe vzala flitrované uplé šaty do půli stehen, vlasy jsem si vyčesala nahoru a vrátila se za Doctorem. Zapískal, usmál se a vzal mě kolem pasu.

"Vybral jsem skvělou restauraci a zvu tě." Vyšli jsme z Tardis do ohromného deště. Než na mě ale stačila spadnout jen jediná kapka, Doctor nad námi otevřel deštník. "The Ledbury, nejlepší restaurace v Londýně. Teda aspoň se to o ní říká." Doctor mi otevřel a podržel dveře. Sáhl do kapsy pro psycho papír. "Dobrý den, máme tady rezervaci na jméno John Smith." Usmál se na chlapíka ve fraku, který nás zavedl ke stolu, tam mi odsunul židli a když si sedl naproti mně, usmál se a vzal mě za ruku. "Lávové vodopády asi nebyl nejlepší nápad, tak si to chci vyžehlit něčím tradičnějším."

"Ale mně se ty vodopády líbily. A líbí se mi i tohle. Jsem ráda, že jsme tady spolu." Doctor se usmál a nenápadně se rozhlédl, já si toho ale všimla. "Děje se něco, Doctore? Snad jsem si to nevyložila nějak pitomě a tohle není lov na mimozemšťana."

"Ne, to ne. Jsem tady kvůli tobě, ale raději dávám pozor. Jednoho Pána času si sem tam někdo všimne. Ale dva? Jsme jako vysílač."

"A co přesně náš vysílač vysílá?"

"Asi něco jako trny. Tisíce a miliony trnů do každého oka ve vesmíru." Zasmál se nervózně.

Jeden z číšníků nám přinesl housky, víno, rybu a hranolky. "Ale my si ještě nic neobjednali." Zarazila jsem se.

"Posílá vám to támhle ten muž." Ukázal k baru, kde stál nějaký vysoký zrzavý kluk v modrém obleku. "Mám vám dát tenhle vzkaz." Podal mi složený papírek. Usmála jsem se, Doctor se nadzvedl a snažil se nakouknout, co na vzkazu stojí. Byla jsem zaražena.