Číslo jedna

01x03 Lisa

"Kam máme namířeno teď?" Zeptala jsem se, když Doctor zavřel dveře a zběsile mačkal tlačítka.

"No, jedno vím jistě, podíváme se někam hodně daleko."

"Stává se ti tohle často?" Zeptala jsem se a rozdýchávala jsem běh, který jsme před chvílí podstoupili.

"Že mě chce zabít celá planeta? Vlastně ano."

"Říkala jsem ti, ať jsi zticha."

"Ale já jsem tady šéf."

"Možná, že jsi, ale kdybys byl ticho, jak jsem ti řekla, nezasnoubil by ses s Judoonskou princeznou."

"No..."

"A kdybys byl ticho aspoň potom, neřekl bys jí, že je nejošklivější žena ve vesmíru a že se chystáš utéct hned jak nebudou dávat pozor."

"A co jsem měl dělat? Judoonské obřady se pořádají v kruhu pravdy, nejde tam lhát."

"Nejde tam sice lhát, ale jde tam mlčet a být ticho!" Zakroutila jsem hlavou a zasmála se. "Kolikátá je tohle tvoje žena, přišel jsi mi v tom tanci zkušený."

"To, že umím tančit neznamená to, že jsem tolikrát ženatý. Třeba jsem jen dobrý tanečník."

"Kolikátá?"

"Já nevím, už jich bylo tolik, vážně přestanu nosit kravaty." Sundal si ji hodil ji na zem. "Už nikdy si nevezmu kravatu, přísahám."

"Platí to i s motýlky."

"Nemůžeš mi nechat alespoň jednu věc, která mě dělá v životě šťastným?"

"Máš mě."

"No jo. Jsem šťastný. Šťastný Doctor. Mám totiž otravnou Princeznu a ani nevím, kde jsem přistál."

"No, tak se prostě jdeme podívat ven." Otevřela jsem dveře a rozhlížela se po místě, kde jsme přistáli. Před námi stál velký dům. "Půjdeme dovnitř?"

"Bez pozvání?"

"Jak jinak."

"To je moje holka, učíš se rychle." Usmál se, vzal mě kolem ramen a šli jsme dovnitř.

Všude byly skici a pokreslené papíry. Prošli jsme pár místností, až jsme došli to jedné plné zvláštních strojů. "Tahle místnost nevypadá zrovna jako umělecká dílna. Spíš jako něco, co by se našlo v tvojí Tardis." Utrousila jsem.

"V Tardis můžeš najít všechno. Je nekonečně dlouhá."

"Ne! Ne! Ne!" Křičel kdosi z vedlejší místnosti a třískal s čím jen mohl.

"Támhle asi někdo je."

Vešla jsem do místnosti, kde stál zarostlý muž. Ruce měl špinavé od uhlu a barev, kolem sebe měl rozmístěných několik rozdělaných děl. "Bože!" Pronesl ohromeně, když se podíval naším směrem. "Vy jste krása, sama. Má múza, tak dlouho ztracená. Hledám krásu a ve vás jí je spousta."

"Ale jděte." Zasmála jsem se. Ale namísto toho, aby se zastavil u mě, šel k Doctorovi, který stál za mnou, chytil mu ruku a políbil ji. S otevřenou pusou jsem na něj koukala. Doctor se jen zasmál.

"Já že jsem vaše múza, ale jděte." Zasmál se a mrkl na mě.

"Jistě! A začneme hned teď. Posaďte se, prosím. Nemám tušení, kde jste se zde vzal, ale nejspíš mi vás seslali bohové. Mám tady pár starých maleb, které si nikdo nikdy nevyzvednul, chyběla jim jiskra a krása. Ale s vaší tváří. Drahý, dokážu velké věci. Konečně dokážu tak krásné a velké věci, o kterých jsem vždy snil."