Číslo jedna

01x10 Mé vězení

"Pán času, konečně." Řekl jeden z Dáleků svým studeným robotickým hlasem. "Čekali jsme na tebe dlouho, Doctore."

"Na mě? Proč jste čekali na mě?" Řekla jsem a Doctor se zarazil. Pak mu ale všechno došlo. Zatím co já říkala, že jsem Doctor, on měl čas v klidu vymyslet plán.

"Ty nejsi Doctor. Ty nejsi."

"Jsem Paní času, cestovatelka. Jsem plná relikního záření. Tak proč jste na mě čekali?"

"Kdo je potom tohle, když ty jsi Doctor."

"Jen můj společník. John Smith." Pousmála jsem se. "Proč jste čekali?"

"Potřebujeme Pána času." Řekl jeden z nich prostě a ve vteřině nás obklíčili čtyři Dálekové. Bylo jen jediné východisko.

"Vzdáváme se!" Zvedli jsme s Doctorem oba ruce nad hlavy. Spoutali nás a vedli dlouhou chodbou do kulaté místnosti s prosklenou stěnou. Rozhlédla jsem se po vesmíru, který jsem skrz sklo viděla a se spoutanýma rukama za zády se smutně podívala na Doctora. Bylo mi divné, že jsem na celé lodi neviděla jiného Dáleka než právě ty čtyři, kteří nás obklíčili. Na krku se mi houpaly mé stříbrné hodinky popsané Gallifreyštinou. Jeden z Dáleků natáhl železné rameno, jediné, kterým byli Dálekové ​obdařeni, a chňapl po nich.

"To je moje!" Zakřičela jsem a snažila se vyprostit z pout. Byla to pouta, která, když se snažíte zpřetrhat, bolí to. Proto jsem bolestivě zasyčela s pohladila si zápěstí. "Na co potřebujete Pána času?"

Najednou začali všichni vydávat zvuk tak chladný a plný nenávisti. Měla to být zřejmě jejich podoba smíchu, ale zbylo jim toho málo, aby se dokázali opravdu zasmát. Otevřeli se dveře, v nich se objevil další dálek a něco za sebou táhl. Ve chvíli, kdy jsem to uviděla mi došlo, co to je. Já to totiž vyrobila.

"Potřebujeme dotek Pána času, aby se vězení otevřelo a my mohli obnovit naši rasu." Pronesl ten ve dveřích.

"Moment, obnovit? Tohle je všechno? Vás je jenom pět a troufáte si na Doctora a jeho společníka? Vsadím se že ani Tardis jste nezajistili dost dobře. To proto ta pouta. S trochou snahy půjde otevřít. Nemáte dost energie na to, abyste zabili něco takového. Ale máte jí dost na to, abyste poslali Tardis signál. A každý ve vesmíru ví, že Doctor a jeho Tardis nikdy volání o pomoc neodmítnou. Ale teď se vás zeptám hezky v klidu a chci slyšet odpověď. Chcete zabít teď, nebo vás mám nechat prosit o slitování?" Můj hlas byl mnohem hrubší.

"Co to?"

"Tahle věc je vězení Hanby ze Skaro. A vy chcete, abych otevřela dveře něčemu, co zabilo tisíce mých lidí? Možná miliony. Jedna rána do vašeho oka a zemřete. Uděláme to raději hned." Ze zadní kapsy kalhot jsem vytáhla hůlku

"Sken dokončen. Ty nejsi Doctor."

"Ne, ale jsem taky Paní času a vy jste zavraždili moje lidi." S trochou soustředění jsem si rozepla pouta, zvedla hůlku do úrovně očí a čtyři z pěti Dáleků začali jiskřit, jejich brnění se po chvilce otevřelo. Namířila jsem na toho posledního. "Vyřadila jsem vám zbraně jen co jsme vylezli z Tardis, takže se ani nesnažte. Ale chci, abyste se koukali."

"Záznamy o tobě říkají, že se slituješ."

"Má Severní vítr slitování? Měla jsem ho spoustu. My všichni ho měli spoustu. Ale můžeš o něj zkusit poprosit."

"Slituj se."

"Znovu."

"Slituj se!"

"Ještě jednou."

"Slituj se!"

"Vy jste slitování neměli. Nebudu ho mít ani já." Z hůlky se ozval vysoký zvuk a Dálekovo oko explodovalo. Po chvíli se i jeho brnění otevřelo, bylo už totiž naprosto nefunkční. Dívala se na nás. Všechna ta slizká těla. "Promiň, Doctore. Vím, že mám být lepší než oni, ale tohle je můj výtvor. Já vyrobila tohle vězení. Zajistila jsem, aby se dalo otevřít jediným způsobem, který Dáleci neumí. A to je dotek. Uvnitř je celá Hanba ze Skaro a oba víme, co to znamená. Zničili by vesmír." Doctor si díky získanému času také sundal pouta. "Omlouvám se, nechci být jako oni. Jen jsem se v té chvíli neovládla. Viděla jsem totiž- Sice jen na sekundu, ale viděla jsem Gallifrey. Celou v plamenech. A je, jak ničí Pány času." Doctor mlčel. Rozběhl se chodbou vlevo a na mě se ani nepodíval. "Kam běžíš, Doctore? Přišli jsme z druhé strany!"

"Nemůžeme ve vesmíru nechat dáleckou loď. Někdo by ji našel a dostal by akorát geniální nápad obnovit rasu. To nepřipadá v úvahu."

"To je fakt..." Rozběhla jsem se za ním a po schodech dolů do strojovny. "Na co mají Dálekové v lodi tolik schodů, když nemají nohy, ale jenom kolečka?"

"Zeptej se jich..." Ukázal do postranní chodby, byl tam další Dálek. Namířila jsem na něj hůlkou, rozjel se chodbou dozadu, zpětný tah. Rozběhla se ještě rychleji. Zavřeli jsme za sebou jedny z dveří a před námi byla strojovna. Doctor vytrhal několik rozvodů a zmáčkl pár tlačítek. Přepojil spoustu drátků na jiné místo a v ruce mu zůstalo pár součástek. "Vždycky ti něco zbude. A teď rychle odsud!"

"Je moudré nechat to vybouchnout, když jsme stále uvnitř?"

"Autodestrukce za pět minut." Ozval se chromový hlas.

"A na co mají Dálekové v lodi rozhlas? Co je to za Dáleky?" S Doctorem jsme utíkali zpět k Tardis. Zastavili jsme se kousek před silovým polem. "Mám nápad." Udělala jsem rychlý pohyb hůlkou dopředu jako při šermu a zabořila ji do silového pole. To se rozpadlo a my mohli dovnitř. Zabouchli jsme dveře a zatáhli za páku. "Nemám hodinky. Nechala jsem je tam. Jestli je pravda co říkáš, nechala jsem tam kus sebe." Řekla jsem vyděšeně a zmáčkla si lem trička.

"Ano... Ale to bys nesměla mít za svého společníka krále zlodějů." Spustil hodinky z rukávu a pousmál se.

"Takže teď jsi společník ty?"

"Ne! Chtěl jsem jen-"

"Díky, Doctore." Zastavila jsem ho a nasadila si hodinky.

"Kolik je hodin, Princezno?" Zeptal se Doctor. Otevřela jsem hodinky. Uvnitř byl prach, a tak jsem foukla. Začala jsem kašlat poté, co se mi prach dostal do nosu, kde šimral. Vytřela jsem si ho z očí a prudce je otevřela. "Nyní jsi je otevřela v časovém víru... Zabralo to?"