256 /Grey/

Něco o mě

„Ach bože" to bylo první co jsem po ránu řekla. Zase jsem zaspala. Ok stává se mi to dost často, a už tím sama sebe docela vytáčím.

Abych řekla něco o sobě. Jmenují se Ema Kocourková. Je mi 19 let. Moje máma má restauraci, tak u ní pracuju jako číšnice. Nejsem moc kontaktní člověk, takže se bavím jen se svojí nevlastní sestrou Kájou, a nejlepší kamarádkou Naty. Jsme takový tři mušketýřky, nás tři nic nerozdělí. Káju bych neznala kdyby si máma nevzala Edu. Ano, to je můj nevlastní otec. Eda má firmu na 3D tiskárny. Já tomu nerozumím takže se o to nějak nezajímám. Můj biologický otec je grázl. Nemám ho ráda z jediného důvodu, a to z toho že když mu máma řekla že je těhotná poslal jí na potrat. Pak jí malátil a nakonec se na mě, mamku a bráchu vysral a šel za děvkama. Moje mamča se jmenuje Jana. Jak jsem řekla je docela v balíku díky restauraci. Ještě mám staršího bráchu. Tomáš se jmenuje. Má středně mentální retardaci, a ještě k tomu autismus. Mamka se o něj 24/7 stará a já se jí snažím co nejvíc pomáhat. Bydlím v Praze. Mám vlastní byt. A bydlím kousek od restaurace. Rodiče mají dům kousek za Prahou, a já tam taky hodně času trávím. No už by bylo dost o mě. Už bych vážně měla jít do restaurace, jinak mě máma zase zprdne za to že přijdu pozdě.

Když už jsem došla udýchaná do restaurace, tak podle mých tušení, máma stála ve dveřích do kuchyně a už po mě řvala „Emo! Zase si přišla pozdě. Proč? Já jsem tě sem nevzala aby ses flákala ale aby si pracovala a chodila včas." Když dokončila svůj proslov a pustila mě do kuchyně, hned jsem slyšela chichotání. Byl to Marek. Marek je též jeden z číšníků. Hnedka co jsem se nechápavě na něj podívala. Tak řekl „Ale, ale tady někdo nasral maminku." Neměla jsem náladu se s ním hádat, tak jsem si šla převléct do pracovního, a čekala až přijdou první lidi.

Když už mamka v 21:00 zavírala a už jen počítala kasu, tak jsem se dovolila jestli už můžu jít domů. Jen zakývala na souhlas a já se vydala po tmavé cestě domů. Šla jsem s pohledem zaraženým do země a přemýšlela nad tím jak se těším do teplé a měkké postele co mě už doma čeká.

Jak jsem tak šla a nekoukala okolo sebe najednou jsem narazila do nějakého kluka, kterému z té rány spadl telefon do kterého s největší pravděpodobností koukal. Na nic jsem nečekala a hned jsem zvedla telefon ze země a modlila se k bohu aby byl celý. Když jsem otočila displej nahoru tak jsem si jen nahlas oddychla, protože byl v pohodě. Telefon jsem podala tomu klukovi a omlouvala jsem se. „V pohodě mohlo to dopadnout hůř" řekl ty slova která mě uklidnila. Ještě naposled jsem se mu omluvila a už chtěla jít domu, když v tom mě chytil za ruku...

Okáčko lidi tak tohle je můj první příběh. Tahle kapitola je tak nějak o ničem. Ale snad se i tak líbila. Budu se vám takhle ozývat na
konci každé kapitoly, tak snad vám pak už nepůjdu na nervy. 😅
Omlouvám se za chyby.