Dívka jménem Ema je citlivá, egoistická a hodně drzá dívka. Nikdy neměla pro nikoho slabost. Ale že by to chladný, arogantní a pohledný Martin změnil? To vše se dozvíte v příběhu.
Toto je můj první příběh. Tak snad bude líbit.
Chyb tak bude vážně ho...
Dnes je den, kvůli kterému jsem nespala asi týden. Dneska jdu na výslech. Strašně se bojím, už jsem si tím prošla a psychicky jsem se zhroutila. Martin i mamka tam jdou se mnou. Teď se upravuji a strašně se u toho klepu. Bojím se toho že tam zase budu pět hodin a nakonec se do toho budu motat sama a nebudou mi věřit. Udělala jsem poslední úpravy a vzala jsem si na sebe toho.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zazvonil zvonek a já se byla jistá že je to Martin. Šla jsem otevřít ale ve dveřích stál Dejan.
„Co tu děláš?" Zeptala jsem se hned co jsem ho viděla.
„Zeptat se jak se máš." Řekl a objal mě. Uhnula jsem se, protože po tom co jsme se spolu vyspali mám v něj respekt.
„Už líp, ale měl by si jít. Za chvíli přijde Martin a myslím si že by tě tu nerad viděl." odstoupila jsem ještě o krok dál.
„Aha no já si chtěl promluvit."
„Já teď jdu na výslech ale pak se domluvíme. A teď už běž nechci aby ti Martin něco udělal." Řekla jsem a sklopila zrak. Bez dalšího slova byl pryč. Ještě jsem na chvíli zalezla do kuchyně a snažila se uklidnit. Do deseti minut přijel Martin i s mamkou. Hned co jsem otevřela dveře objala jsem se a cítila jsem se mi stahují pomalu plíce.
„To bude dobrý, jsme v tom spolu." Řekla mi mamka a mě se trochu ulevilo.
„Ano, spolu zvládneme všechno." Dodal Martin. Odtáhli jsme se a šli si sednout do auta. Do patnácti minut jsme byli před policejní stanicí. Šli jsme dovnitř a mě se zrychlil tep a dělalo mi problém se nadechnout. Myslela jsem že na místě omdlím ale Martin mě naštěstí chytil.
„Já to nezvládnu." Řekla jsem a snažila se popadnout dech.
„Spolu to zvládneme, slibuju." Podíval se na mojí mamku, na které bylo vidět že má slzy na krajíčku. Šla nás obejmout.
„Dobrý den, já jsem Vlčková a tady se slečnou provedu výslech." Přišla starší žena a já sama šla za ní do bílé místnosti. Za stolem u počítače seděla mladá slečna. Na sedačce muž středního věku a ten mi řekl ať se posadím naproti němu. Učinila jsem tak a cítila že přestávám dýchat. V jednu vteřinu na mě spadla všechna ta únava, strašná bolest břicha a hlavy. Na plicích jsem cítila tlak a pocit jako bych se nemohla nadechnout.
„N-nezvl-ládnu to." Řekla jsem snad z posledních sil a pomalu přestávala vnímat okolí. Po nějaké době jsem cítila na svých rukách ruce někoho jiného. Jako bych se v tu chvíli probrala. Uviděla jsem potetované ruce a věděla jsem že je to Martin. Podíval se mi do očí a já se snažila neplakat. Hladil mě po hřbetu ruky a já se uklidnila.
„Zvládneš to tu sama už?" Zeptal se mě Martin, když už jsem byla klidná. Kývla jsem na souhlas a on odešel z místnosti. Žena se mě začala ptát na to co si pamatuji. Po asi třech hodinách už jsem měla po výslechu a strašně se mi ulevilo.
„Vidíš, zvládli jsme to." Řekl Martin když jsem ho objala.
Jsem back. Dneska to nebude dlouhý, jen že máme pondělí s další kapitola bude ve středu. To je asi vše. Pa. Vaše Vev🖤
