256 /Grey/

Už?

Tomu jeho skromnému humoru jsem se musel pousmát.

|Pohled Martina|

„Slečna Kocourková se probrala. Teď je u ní doktor a provádí vyšetření." Řekla nám sestřička a já začal skákat radosti.

„Děkujeme moc." Chytil jsem sestřičky ruku a poděkoval. Janča z toho taky měla hroznou radost.

„A kdy nás za ní pustíte?" Zeptal se Eda.

„Dnes ne. Běžte domů a zítra se odpoledne stavte. Teď bude muset slečna Kocourková ještě být pod dohledem, takže tu nějakou dobu bude." Řekla sestřička a usmála se. Všichni jsme sestřičce poděkovali a šli k autům.

„Jani? Co kdybych vzal Toma někam do cukrárny? Co šel by si se mnou Tomí?" Zeptal jsem se pro někoho možná zvláštně ale vzhledem k jeho postižení to jinak nejde.

„Tak dobře. My s Edou půjdeme do restaurace něco po řešit. A prosím tě nemohl by u tebe zase přespat?" Řekla a usmála se.

„Jasně zajedeme pro něco na převlečení a pojedeme do cukrárny a projít se do parku." Vzal jsem Tomáše za ruku a odvedl k mému autu. Otevřel si zadní dveře a posadil se. Já jsem si sedl za volant a jeli jsme k nim domů.

Vzali jsme s Tomem něco na převlečení a základní věci. Teď jedeme do naší oblíbený cukrárny. Já si dám kafe a Tom zmrzlinu, jak vždy.

Tak se přesuneme do dalšího dne. Je 11:30 a my s Tomem hrajeme pexeso. Za hodinu máme jít do restaurace za Jančou na oběd a pak hned mi tři jedeme do nemocnice. Eda má nějaký důležitý školení, takže nemůže. Už se těším až jí uvidím. Sic mě stále mrzí co se stalo, ale přece se jenom líbali a je to už nějakou tu dobu zpět. Do nemocnice sebou bereme medvěda. Růže to jaksi nepřežili, což se dalo čekat.

„Pojď Tome. Pujdem se oblíct a pojdeme za mamkou na oběd jo?" Řekl jsem, když vyhrál.

„Jooo." Řekl s radostí a už se zvedal. Běžel do pokoje, kde vždy spí. Vzal si na sebe rifle a mikinu.

„Hotovo!" Křikl na mě a přiběhl. Usmál jsem se a šel si pro mikinu. Obuli jsme se a šli krátkou cestou do restaurace. Přišli jsme tam tak za 10 minut. Ve dveřích už nás čekala Jana.

„Čau. Pojďte se rychle najíst, ať už můžeme jít za Em." Vychrlila na nás a dala Tomovi pusu do vlasů. Zasmál jsem se šli jsme si sednou ke stolu, kde už jsme měli nandaný řízek s kaší. Rychle jsme se najedli a jeli do nemocnice.

„Dobrý den. Můžeme za ní?" Vychrlil jsem ze sebe na sestřičku, když vešli dovnitř.

„No dobrý den, můžete jen teď je u ní doktor, takže mi tu deset minut počkejte." Řekla a zasmála se od ucha k uchu. Sestřička odešla a já pevně obejmul Janču. Sedli jsme si do čekárny a bylo na nás poznat že jsme nervózní. Za celou dobu jsme nepromluvili. Seděli jsme tam jak tři švestky, jen Tom se tam pohupoval. Po deseti minutách přišla sestřička.

„Tak pojďte." Usmála se a my všichni už byli na nohou. Šli jsme za ní. Em měla pokoj číslo 256. Dveře se otevřeli a já jí spatřil.

Prosím nezabijejte mě za tak moc ustřižený konec.😅 Aspoň budete natěšený na další kapitolu. Tedaaa snad. Sorka lidem, co kapitolu čekali třeba něco okolo 7 hodiny ale tady paní Sofí moc dobře ví jak jak to ještě ráno vypadalo.😂 Ale stíhám vydat krásně. A jelikož je dnes středa další kapitola bude v pátek. Tak pac a pusinu. Vaše Vev😍

Omlouvám se za chyby, kapitoly po sobě nečtu😉