256 /Grey/

Flaška bílého vína

„Vykousni se s Dejanem."

Zarazila jsme se nad svým úkolem ale jelikož jsem byla opilá tak jsem přistoupila a začala se s Dejanem kousat. Do místnosti přišel Martin. Rychle jsem se od Dejana odtáhla a běžela za Martinem, který odcházel.

„Martine stůj kurva!" Zařvala jsem na něj aby zastavil. Udělal tak ale stále stál zády ke mě.

„Já nic slyšet nechci, přeju ti hezkou noc s Dejanem." Z jeho hlasu byl slyšet vztek. A už byl pryč z bytu. Začala jsem plakat. Běžela jsem do koupelny. Zamkla jsem se a sjela po dveřích dolu. Svými prsty jsem si vjela do vlasu a hrubě za ně zatahala.

V hlavě mi běželi myšlenky: Myslela jsem že to nebereš vážně, myslela jsem že ti jsem ukradená, že jsem pro tebe pouze to klíště. Ale ty si se naštval nevím proč. Že by si myslel ty slova, která si mi řekl tu noc co si byl hlavou mino, myslel vážně? Sic se říká že v opilosti mluví člověk upřímně, ale já ti nevěřila, myslela jsem že za tebe mluví jen alkohol. Ale teď mi něco říká že si to myslel vážně, že si mi nelhal. Že mě vážně miluješ. I já tebe miluju. A to co jsem udělala, jsem udělala pouze protože to byl úkol. Teď budu znít jako malý dítě, ale já už s tebou plánovala děti. Dostal ses mi do hlavy. A teď mi poraď. Jak tě z ní dostat. Jak dostat člověka, kterého milujete, z hlavy , když má vlastní stavy. Mám strach že jedna flaška bílého vína zničila vše co jsem měla ráda. Vše co mě dělalo šťastnou. Proč mi vlastně David řekl že tu nebudeš? Co měl vlastně v plánu? Proč mi tak moc zalhal? Kdyby tu aspoň byl, když si přišel, ale on si odešel prcat mojí kámošku. Kurva,
kdyby byl aspoň schopný mi říct že tu budeš. Připravila bych se na to a žádnou flašku bych nehrála.

Takto jsem v koupelně seděla nejspíš dlouho. V obýváku se to dokázalo utišit. Asi to už zabalili. Když jsem slyšela už přes hodinu ticho, tak jsem se rozhodla vylézt a jít domů. Vylezla jsem a jak jsem čekala všichni už byli mrtvý. Našla jsou svojí tašku a vytáhla z ní telefon. Bylo 2:56 ten čas je snad prokletý, že vždy když se podívám v noci na hodiny jsou dvě ráno a padesátšest minut. Vzala jsem tedy svojí tašku a šla se obout. Vyšla jsem na ulici a začala mrznout. Vyšla jsem tedy pomalým krokem směr můj byt.

Byla jsem už v půlce cesty, někdo mě chytil za rameno. Otočila jsem se a spatřila neznámého muže. Hned na mě spustil: „Ale máme tady krasavici, samotnou a zmrzlou."

„Co chcete?" Odvětila jsem.

„Tebe!" Řekl přísně a už držel pevně moje ruce, svíjel mě tělo a někam mě táhl. Křičela jsem ale nepomohlo to. Odtáhl mě k autu. Tam vylezl jiný muž a ten mě svázal ruce a pusu mi též něčím zakryl. Co se ujistili že neuteču mě velice hrubě hodili do auta. Hodili mě tak moc silně, že jsem se bouchla do hlavy a upadla do mdloby.

Jsem tu opět a zas. Máme neděli a toť další část (já už si připadám jak váš kalendář😂). No ale s napsáním této kapitoly jsem měla docela problém, nevěděla jsem jak to poskládat do sebe. Nakonec jsem to nějak zvládla. Snad se vám kapitola líbí a já se ohlásím v úterý. Pac a pusinu.🌝 Vaše Vev.

Omlouvám se za chyby, kapitoly po sobě nečtu.😉