Sňatek z donucení [SasuNaruSasu, ItaDei] ✓

Kapitola třicátá druhá

Blondýnek s úsměvem mířil do Kakashiho kanceláře, kde si chtěl konečně dojednat dovolenou. Dvakrát zaklepal na tmavé dveře kloubem ukazováčku a vyčkal, než se ozve pozvání dál.

,,Uhm, Naruto," kývnul Kakashi hlavou na pozdrav, ,,co potřebuješ? Posaď se."

Možná byl i trochu nervózní z toho, že plavovláska vidí. Málokdy chodil do jeho kanceláře, pokud si ho tam sám nepozval.

,,Rád bych si v co nejbližším termínu vybral dovolenou," usmíval se dál Uzumaki a posadil se na volnou židli.

Kakashi překvapeně pozdvihl obočí a jemně si odkašlal.

,,Poslyš... Doufám, že jsem ti minule moc nezavařil. Netušil jsem-"

,,To je v pohodě, šéfe," skočil mu rychle do řeči, ,,vlastně jste mi trochu otevřel oči a donutil mě o té dovolené a svatební cestě přemýšlet."

Možná malinko lhal, ale to bylo přece jedno. Nemusel mu tu vykládat, že manžel Sasukeho bratra mu včera málem vyhučel díru do hlavy.

Hatakemu se viditelně ulevilo a ve svém pracovním notebooku si rozklikl ikonku kalendáře, kam se zapisovaly všechny důležité věci.

,,Kolik dnů by si chtěl? Máš tu nevyčerpanou celou dovolenou," zeptal se ho.

,,Stačilo by mi zatím čtrnáct dnů."

,,Dobrá... Můžeš jí mít klidně od příštího pondělí. Kiba už je v práci docela přizpůsobený, a kdyby si nevěděl rady, vždycky k němu mohu někoho přiřadit."

,,Skvěle!" usmál se blondýnek nadšeně a zase se postavil.

,,Užijte si to," vyprovázel ho Kakashiho úlevný hlas z kanceláře.

Za dveřmi Naruto rychle sáhnul do kapsy pro telefon a vytočil číslo svého manžela. Tentokrát se nezdržoval psaním nějaké zprávy. Nějak podezřele chtěl slyšet jeho hlas.

,,Ahoj, Naruto, děje se něco?" ozval se po krátké chvilce Sasukeho hlas.

,,Ahoj, ne, nic se neděje, jen jsem ti chtěl oznámit, že od pondělka mám čtrnáct dní dovolenou," oznámil mu poněkud hrdým hlasem.

,,Vážně?"

,,Jo. Teď jdu právě od Kakashiho do svý kanceláře."

,,Tak to je skvělá zpráva. Kouknu se, kdy je nejbližší možný odlet a zarezervuju ho."

,,Super, těším se."

Ani netušil, proč to vlastně řekl. Vyklouzlo to z něj tak nějak samovolně. Šlo poznat, že i Sasuke byl poněkud zaražený tím, co vyslovil.

,,Já taky... Uvidíme se doma," řekl nakonec černovlásek a lehce se usmíval.

***

,,Vidíš? Říkal jsem ti to. Buď milej, pozornej, ukecanej... Prostě všechno, co normálně nejsi a sklidíš svoje ovoce," ušklíbal se Itachi, když mu Sasuke sdělil tu novinku ohledně cesty na Maledivy.

Sasuke pozdvihl obočí.

,,Říkal jsi mu něco?"

,,Ne. Proč? Neměl jsem ani možnost se s ním bavit nějak o samotě. Neříkej mi, že teď ti vadí, že si zajistil tu dovolenou, když si kvůli tomu byl tak uraženej," odvětil Itachi.

,,Ne, jistě, že mi to nevadí, jen... Ale přijde mi to tak nějak narychlo. Chápeš mě, ne? Ve středu je nakrknutej, že jsem se bavil s jeho šéfem a druhý den večer přijde s tím, že si vybereme dovolenou?"

,,Nerejpej se v tom a buď rád, že s tebou chce vůbec někam letět."

***

Starší černovlasý Uchiha zavíral dveře do kanceláře toho mladšího se zamyšleným výrazem ve tváři, který druhý nemohl vidět. Dlouhými kroky, jak byl zvyklý, zamířil do své kanceláře a za cesty už lovil telefon z kapsy.

,,Zlato? Ty jsi mluvil teď někdy s Narutem?" zeptal se bez okolků Itachi, aniž by ho Deidara stihnul vůbec pozdravit, když tútání v telefonu přestalo.

,,Né...? Proč myslíš?" zasmál se trochu nervózně blondýnek.

Začal si zkousávat spodní ret, aby se trochu uklidnil. Jasně Narutovi ve čtvrtek říkal, aby se o jejich sezení nikomu z těch dvou nezmiňoval!

,Huba jedna prořízlá!'

Itachi se ušklíbnul. Už podle tónu jeho hlasu poznal, že kecá. Za těch pět let už ho měl prokouknutého do naprostého detailu a druhý před ním jen tak něco neutajil.

,,Ále, Sasuke se mi pochlubil, že za ním včera večer přišel s tím, že by si měli vybrat tu svatební cestu... No a před chvílí mu volal, že má od pondělí dovolenou... Tak jen jestli o tom něco nevíš," nadhodil jen tak mimochodem a nedával vůbec ve svém hlasu znát, že ho prokouknul.

Na druhé straně se rozhostilo chvilkové ticho.

,,Možná... Jsme se trochu bavili," připustil nakonec Deidara, když mu došlo, že Naruto opravdu ani neceknul.

,,Tak si zatleskej, ty moje dohazovačko," zasmál se krátce Itachi, ,,ty tvoje promluvy do duše měli nejspíš úspěch."

***

Když se blondýnek vrátil toho dne navečer z práce, zastihl akorát Sasukeho v balící náladě. S pozdvihnutým obočím ho pozoroval, jak si v obývacím pokoji skládá věci do kufru.

,,To se tak těšíš, že balíš s předstihem?" uchechtnul se místo pozdravu.

Sasuke se na něj přes rameno zadíval.

,,Jo, těším se, ale neřekl bych, že balím s nějakým předstihem," odvětil mu.

,,Jak to?"

,,Pozítří odpoledne odlítáme," pokrčil rameny a ušklíbnul se.

,,Cože?! Já-já myslel, ž-že až v pondělí třeba! Zbláznil ses takhle narychlo?!" vypísknul Naruto, jako kdyby do něj snad vjel blesk, ,,Vždyť ani nemám cestovní kufr, ttebayo!"

,,V ložnici nahoře ve skříni je ještě jeden velkej, můžeš si vzít ten," prohodil černovlásek.

***

Až téměř do osmé hodiny večerní si oba dva mladíci balili všechny potřebné věci, které si chtěli vzít sebou.

Poté, jelikož se nechtělo ani jednomu už nic vařit k večeři, si jednoduše objednali pizzu z blízké restaurace a otevřeli si k ní lahev vína.

***

,,Jak je možné, že letíme už takhle narychlo?" zajímal se blondýnek a ukusoval spokojeně ze svého trojúhelníčku.

,,Usmálo se na nás štěstí. Bylo to poslední volné místo, jinak bychom letěli až ve středu, protože do té doby byly všechny ostatní lety zabrané," zamumlal Sasuke.

Naruto jenom přikyvoval hlavou. Nemohl říct, že by mu tenhle rychlý odlet nějak vadil, upřímně se na to vážně těšil, protože dostat se takovéhle místo, o tom se mu dřív mohlo jenom zdát.

,,Přímo na místo bychom stejně měli dorazit až někdy v pondělí později odpoledne. Takže z prvního dne tam, toho moc mít nebudeme. Nejspíš jenom vybalíme a porozhlídneme se třeba kolem a víc nic."

,,To poletíme takhle dlouho?"

,,Jo. Čeká nás jedno mezipřistání v Thajsku, kde se chvilku zdržíme."

,,Těším se," zamumlal Naruto a opravdu to myslel upřímně.

,,Já taky. Mohl by to být pro nás nový začátek, pokud budeš chtít."

Modroočko se na něj upřeně zadíval. Hledal v jeho tváři jakýkoliv náznak toho, že by třeba svoje slova nemyslel vážně a jenom mu motal hlavu. Nenašel tam nic, kromě obyčejné a pravé upřímnosti, což ho nepatrně zahřálo u srdce. Možná by opravdu mohli hodit za hlavu to všechno nepříjemné, co se jim za čtrnáct dní jejich svazku stalo a začít znovu od začátku.