Sňatek z donucení [SasuNaruSasu, ItaDei] ✓

Kapitola druhá

Narutův první dojem z černovlasého mladíka byl – arogantní floutek ze zazobané rodiny s nosánkem nahoru. Černé havraní vlasy a ještě temnější oči. Bledá kamenná tvář. Dobře padnoucí kvádro, které zvýrazňovalo jeho širší ramena a útlejší pas. Byl o pár centťáků vyšší než on. Sice vypadal velmi přitažlivě, to rozhodně nemohl popírat, ale na vzhledu přece tolik nezáleží, důležité by přece mělo být, jak se s druhým člověkem cítíte, ne?

,S tímhle člověkem mám být do konce života? To jako vážně, ttebayo?!' pomyslel si útrpně a možná až zbytečně moc sevřel rámě, do kterého byla zavěšená jeho matka, která jej uličkou vedla k oltáři.

I když byl trochu nervózní z toho, jak se po něm spousta těch neznámých tváří ohlížela, přesto se snažil zachovat si na obličeji úsměv, na kterém tolik jeho milovaná matka dbala.

***

,,Vážení snoubenci, jsem potěšen, že mohu vás a vaše blízké přivítat v našem překrásném kostele. V dnešní, pro vás tak jistě významný den, společně prožíváte radostnou událost," začal oddávající svou nacvičenou řeč, při které si dva ,,snoubenci" měli chuť nesouhlasně odfrknout, ,,Jste rozhodnutí začít novou kapitolu vašeho života a já věřím, že bude plná štěstí, lásky a porozumění."

Blondýnek, stejně jako černovlásek, poslouchal oddávajícího jenom na půl ucha. Mnohem více, než strojená řeč ho zajímal právě ten mladý muž, který stál naproti němu, a kterého v dnešní den spatřil poprvé. Pamatoval si, jakoby to bylo právě včera, kdy mu rodiče oznámili, že se bude ženit. Nejdřív propukl v hlasitý smích a myslel si, že je to všechno jenom trapný vtip. Když ale viděl jejich výrazy ve tváři, zvonivý smích přešel pomalu v zoufalou hysterii.

,,Člověk není stvořen k tomu, aby byl sám, a proto každý potřebuje někoho blízkého, kdo mu pomůže ulehčit břímě a s kým může sdílet radost a naplnění. Od dnešního dne půjdete společnou složitou cestou života, na které byste si měli být vzájemnou oporou. Společný život se skládá z milých i nemilých drobností. V úctě jednoho k druhému byste se ve vašem všedním životě měli těch nemilých vyvarovat. V tuto chvíli je zcela jistě vaším největším přáním být spolu šťastní až do konce života. Dnešní den se navždy zapíše do vašich vzpomínek jako výjimečný a nezapomenutelný. Nechť ve vás tento pocit přetrvá i nadále, aby každý prožitý den s vaším druhem byl jedinečný a neopakovatelný... A teď k vašim slibům," zakončil oddávající svou řeč a podíval se na černovlasého mladíka, který si odkašlal.

,,Já, Sasuke Uchiha, odevzdávám se tobě, Naruto Uzumaki a přijímám tě za svého manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti." pronesl nacvičený slib, natáhnul se pro obyčejně vypadající prsten z bílého zlata, který zářil na rudém semišovém polštářku a navléknul ho svému protějšku na levý prsteníček.

Při tom doteku jejich rukou se mírně zachvěl a pocítil příjemné vibrace, které se mu rozproudili tělem.

Blondýnek tiše vydechnul a skoro až útrpně se zadíval na kroužek, který nyní zdobil jeho prst. Tohle vážně nebyla prdel.

,,Já, Naruto Uzumaki, odevzdávám se tobě, Sasuke Uchiho a přijímám tě za svého manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti," zopakoval slib.

Děkoval bohu, že si nemusel vymýšlet nějakou připitomnělou řeč. Nikdy to nebyl dobrý řečník. Ukecanej byl, to ano, ale řečník nikoliv.

I on se natáhl pro prsten a navlékl ho Sasukemu na prsteníček levé ruky. Ve tváři mu hrál křečovitý úsměv. Nejraději by se otočil na podpatku a zmizel z téhle šarády, ale věděl, že tohle by své rodině udělat nemohl.