FLOVE

20.chapter / Všechno jsem zvoral.

Z pohledu Daniela

Z dáli byly slyšet sirény policejních aut a sanitek. Někdo zavolal tísňovou linku. Díkybohu.

Když si ten zvuk Chalif uvědomil přestal střílet a ohánět se zbraní a dal se na útěk. Nechal jsem ho jít, měl jsem na práci něco důležitějšího, závažnějšího. Alexander.

Ležel na zemi, těžce se mu zvedal hrudník, v místě kde je srdce se na oblečení tvořila obří rudá skvrna.

Měl pootevřené oči ve kterých se zračila bolest a strach.

Rychle jsem k němu klekl a smotal jsem ubrus, který jsem následně přitlačil na ránu. Ten psychopat ho postřelil. Bylo to tak rychlý. Viděl jsem jak mířil na mě, zmáčkl spoušť a pak jsem zahlédl jen Alexanderovi záda před sebou. Skočil do cesty letící kulce, která měla trefit mě, ne ho. Zachránil mě. Popravdě bych tady teď radši ležel já, cítil tu bolest, ne Alexander. Chtěl jsem ho ochránit a takhle to dopadlo.

V tu chvíli přišla Adelaide, vážně nevím kde celou dobu byla, ale aspoň že se jí nic nestalo. Vyděšeně vykřikla a přiběhla ke mě.

"Pohotovost už dorazila, dveře mají otevřené Dane," řekla potichu.

Strčil jsem zkrvácený ubrus Adelaide do rukou a ta ho tiskla dál, na teď bezvládně ležící Alexanderovo tělo. Rychle jsem vyběhl na chodbu, kde už byli lékaři s nosítkama. Naznačil jsem jim rukama kam mají jít a rozběhl jsem se do druhýho patra. Hledal jsem Elizabeth. Doufal jsem že je v pořádku.

Všiml jsem si, že bílé dveře do koupelny jsou pošpiněné krví. Zděsil jsem se. S panikou jsem vrazil dovnitř. Ležela tam na zemi u umývadla. Její bílé šaty byly celé od krve.

"Elizabeth! El! Lásko!"

Rychle jsem k ní přiklekl a jemně ji uchopil ruku a pohladil po čele. Zkontroloval jsem jí tep. Nic jsem necítil. Buď je mrtvá nebo nemůžu tou nervozitou a vystresovaností najít to správné místo. Začal jsem zmatkovat. Ztekla mi první slza, za ní další a další. Oba jsou mrtví, ti, na kterých mi nejvíc záleželo nežijí a to jen díky mě. Všechno jsem zvoral.

"Danie.." slyšel jsem nějaký hlas.

Elizabethin hlas.

"El, ty žiješ! Proboha. Nehýbej se, jsi postřelená, záchranáři tu budou za okamžik." Skočila mi do řeči.

"Nejsem postřelená, ta krev není moje, jenom jsem omdlela. Asi jsem se praštila do hlavy, jsem v pořádku," ujišťovala mě a pomalu si sedla. Pomohl jsem jí na nohy a zkontroloval jsem, jestli je vážně nedotčená. Nikde nic, jen boule na čele. Uff.

Seběhli jsme dolů, Alexandera už odvezli do nemocnice. Adelaide jela s ním. Jeden sanitář nás odvedl před dům aby Elizabeth ošetřil ránu na hlavě. Byl jsem tak strašně rád že žije. Díky ní jsem nejšťastnější. Miluji jí nadevšechno...