i'm not okay, but moormeier is okay (PAYTON MOORMEIER)

Chapter 17.

Mě i se židlí dovlekl do obýváku a sedl si na mě. Bránila jsem se, ale marně. Byla jsem svázaná a bezmocná. "Jsi šikovná holčička,, říkal Liam, když mě líbal na krku. Brečela jsem, křičela, ale Payton byl nejspíš furt uspaný. "Prosím,, říkala jsem už potichu. "Už je to skoro za tebou,, říkal a vrážel ho do mě. "Stop!,, vykřikl hlas u dveří. Nestihla jsem se podívat kdo to je, protože se mi zamlžilo vidění a já usnula. 

Vzbudila jsem se přikrytá na gauči. Ležela semnou Anna a spala. Objala jsem ji a slyšela nějaké hlasy. "Není tu pro ní bezpečno,, říkal první hlas. Byl mužský, ale nerozeznala jsem čí je. "Musíme odjet z města, bude to pro ní nejlepší,, říkal druhý hlas. Ten jsem poznala, byl od mámy. "Ne...nemůžete ji ode mě dát pryč...ona nebude chtít!,, křičel třetí hlas. Ten byl Paytonův. Baví se snad o mně? Vstala jsem z gauče tak, abych sestru nevzbudila. Oblékla jsem si oblečení, protože jsem byla nahá a pomalu jsem šla poslouchat za dveře. 

"Paní T/P...vaše dcera musí odjet. Bude pro ni nejlepší, když se nebude stýkat s panem Moormeierem,, řekl ten první hlas. Byl to polda. "Ale prosím vás,, rozhodil Payton rukama. "Já jsem v pohodě!,, křikl na policistu a mou matku. "Vy jste v pořádku, ale T/J není,, vysvětloval druhý strážník. "A proč semnou teda nesmí být?,, zeptal se Payton a do očí se mu plnily slzy. Bylo mi ho líto. "Protože to akorát provokuje ostatní mstitele a mohlo by se pak stát něco i vám,, řekl polda. Vlastně má pravdu. Nechci ať se Paytonovi něco stane....

"Já se o sebe dokážu postarat,, řekl Payton zoufale. "Dnes ne. Dnes jste se nedokázal postarat o sebe, natož o slečnu T/P,, řekl druhý polda. "Mají pravdu, Paytone. My tě z toho neviníme, jen říkáme, že to bude pro vás oba lepší,, řekla máma a podívala se Paytonovi do očí. "Já...,, zasekl se Payton. "Já tě budu milovat. Nikdy nepřestanu,, řekla jsem zpoza dveří a všichni se mě trochu lekli. "T/J!,, vykřikl Payton a objal mě. "Paytone...oni mají všichni pravdu. Nechci tě opustit, ale musím. Ublížili by ti,, řekla jsem a z očí mi začaly kapat slzy. "T/J! Ono by se to nějak vyřešilo...určitě by se mi nic nestalo a-,, nedořekl to Payton. Políbila jsem ho. Byl zaražený, ale po chvíli spolupracoval. Odtrhla jsem se. Vypadá to, že policisté a mamka nás tu nechali o samotě. 

"Prosím T/J...nikdy v životě jsem žádnou holku nemiloval jako tebe...nemůžeš mě opustit...,, řekl Payton a z očí mu tekly slzy. "Ale můžu...věř mi, najdi si někoho jiného. Zapomeň na mě. Prosím,, řekla jsem a brečela. "Zapomenout na tebe?! Vždyť to nejde! Miluju tě! Sakra kdy už to pochopíš?!,, vykřikl Payton. "Já tebe taky,, řekla jsem s brekem a objala ho. "Prosím...,, říkal mi Payton do vlasů a já cítila, jak mi jeho slzy stékají na ramena. "Paytone...ty jsi v pořádku, ale já ne...já prostě nechci, aby se ti něco stalo-,, opět jsem to nedořekla. "Nestane!,, vykřikl. "Ale může. Musíš tu zůstat, žít normální život a zapomenout na mě,, řekla jsem. 

"Kolikrát ti to mám říkat...nejde zapomenout na člověka, kterého miluješ!,, vykřikl Payton s brekem. "Ale jde...a ty to uděláš, pokud mě opravdu miluješ,, řekla jsem a odešla z místnosti. Payton tam jen stál a brečel. Miluju ho. Moc. Ale nechci, aby se mu něco stalo. 

Ahoj všichni, máme tu další část. Tentokrát trochu smutnou. Blížíme se ke konci tohoto příběhu, asi vyjdou ještě třeba tři části a bude konec. Děkuju strašně moc za 1K přečtení! Je to neskutečné! Miluju vás moc :3 Dejte mi vědět, jak se vám tato část líbí a pokud chcete další, dejte hlas/vote a napište něco hezkého do komentářů :3