i'm not okay, but moormeier is okay (PAYTON MOORMEIER)

Chapter 20./epilog

Odjela jsem. Se svědomím, že už nikdy neuvidím kluka, kterého miluju. Je to pro jeho dobro, nemůže si to vyčítat. Odjela jsem a už se do toho města doufám nikdy nevrátím. Zažila jsem toho hodně, ale nikde ne tak moc jako v tom domě, městě a s Paytonem. A za všechno tohle může jenom a jenom můj primitivní otec, který se doufám podřeže ve vězení. Je konec. Všechno skončilo a já nemám černé svědomí.

Moje sestra, matka, kamarádi a kamarádky. Budou mít klid a nebude jim nic hrozit. Jenom Paytonovi ano, tomu bude hrozit zhroucení jeho přítelkyně. Mě. Nikdy jsem se necítila tak moc bezmocně a špatně jako teď, ale za to všechno se nemůžu vinit. Já ne.

"Tohle...je náš dům?,, zeptala jsem se když jsme stály s mámou a Annou u nového domu. "Jo,, řekla máma a obě dvě nás vzala kolem ramen. "Je to krásné a...obrovské,, řekla Anna a vydala se ke dveřím. "Běž za ní,, řekla máma a usmála se na mě. Setřela jsem poslední slzy a vykutálela ze sebe úsměv. Odemkly jsme dveře a vydaly se na obhlídku domu. Hezčí dům jsem neviděla. Vlastně ano, viděla. Náš dům, kde jsme bydleli s Paytonem. 

"Pojď sem T/J!,, vykřikla Anna ze shora domu. "Už jdu,, řekla jsem a po bílých schodech jsem se vydala nahoru. "Tady je tvůj pokoj,, ukázala na pokoj s cedulkou na dveřích, která říkala "T/J". Usmála jsem se a opatrně vešla dovnitř. "Panebože,, vydechla Anna, když se přišla podívat do mého pokoje. Byl nádherný. "Líbí?,, ozvalo se od dveří. Lekla jsem se, stála tam máma. Na nic jsem nečekala a objala ji. "Chtěla jsem ti to tu aspoň udělat hezké, když už jsme se sem musely přestěhovat tak smutně,, řekla máma. "Děkuju,, šeptla jsem. 

Máma i Anna odešly z pokoje a já jsem měla čas tento pokoj trošku prohledat. Bílé zdi, bílý nábytek, postel s nebesy a polštářky, na zdi vyvěšené liány a na poličkách kaktusy. Krása. Popadla jsem všechny své krabice a začala vybalovat, trochu mi to zvedlo náladu. Když jsem ale přešla na třetí krabici, našla jsem v ní orámovanou fotku s Paytonem. Hned se mi spustily slzy. Sedla jsem si na zem a brečela. V naštvanosti jsem švihla obrázkem s mámou a ségrou o zem, rozbil se. "Bože,, šeptla jsem si sama pro sebe a začala uklízet tu spoušť. Obrázek s Paytonem jsem položila na noční stolek vedle postele a fotku s holkami hned vedle na poličku. 

No, a takhle to končí. Musím na něj zapomenout, stejně jako to musí udělat i on. I'm not okay, but moormeier is okay...

THE END

Ahoj všichni, tak tohle je definitivní konec. Děkuju strašně moc všem, kteří četli tuhle knihu a podíleli se semnou na tomhle příběhu. Mám vás strašně moc ráda a děkuju za neskutečných 1.6K přečtení. Jste úžasní, miluju moc. Můžete mi do komentářů napsat váš názor na tuhle knihu a jestli bych měla napsat pokračování, novou knihu nebo tak něco, budu moc ráda za jakýkoliv komentář, klidně i kritiku. Děkuju moc za dočtení této knihy a mějte se...i love you all so much!