Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 21. kapitola: Nová přátelství █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

Pár hodin poté, co zvířata dobojovala s jelenem, se spustil déšť. Studené, nepříjemné kapky dopadaly na zem i přes to, že byla zima a mělo by sněžit. Skupina právě procházela krajem lesa cestou, která podle Iskataely měla vést k Věži. Z jedné strany je obklopoval řídký les a z druhé louka. Široko daleko se nebylo kde schovat. Byl už večer a všichni byli unavení.
„No to je nadělení," povzdechla si Zrzka. „Isky, náhodou asi nemáš nějakého kamaráda, který by nám byl schopný v téhle pustině najít suché místo na přespání? Třeba toho tvého záhadného Patriphela?"
„Možná že když se trochu vzdálíme od plánované cesty, něco najdeme," mínil Sparky. „Jestli teda Iskataela souhlasí."
„Neumím si představit, jak by nám Patriphel dokázal pomoct. A tím, že sejdeme z cesty, riskujeme střet se zdejšími příšerkami. Ale mám kamarádku, co ovládá vodu. Vlastně dvě, i když ta druhá nám asi nemá s čím pomoct. To je jedno. Můžu ji zkusit zavolat, ale nevím, nakolik stačí," namítla Iskataela.
„Tak to zkus," pobídla ji Xenakis, „za zkoušku nic nedáš."
Když Iskataela zavyla tentokrát, vylétli ze záblesku dva maličcí draci. Obě dvě to byly podobně vypadající samičky. Jediný rozdíl mezi nimi bylo jejich zbarvení. Zatímco jedna z nich byla oranžová se žlutým bříškem, druhá byla bílomodrá. Byly velké sotva jako datel a působily mile a neškodně.
„Ahoj děvčata," pozdravila promptně Iskataela obě dračice. „Máme tu menší problém s počasím. Myslíš, Zaziel, že bys nám s tím uměla pomoci?"
Oranžová dračice se usmála a vycenila při tom řádku ostrých zoubků. „Není problém. Za pět minut jsme zpět."
Oba draci odletěli. Chvíli nato doopravdy přestalo pršet a vysvitlo slabé zimní slunce.
„Zaziela umí zkrotit déšť nebo sněžení, Zaziala je naopak umí přivolat," vysvětlila Iskataela. „Jo a jen tak mimochodem, trochu jsem pozapomněla zmínit, že holky jsou pro každou srandu. Jak tak je znám, budou chtít letět s námi."
Nix přestala kroužit okolo a přistála Axelovi na hřbetu. „Aspoň na vás nebudu muset dohlížet sama."
Axel sledoval směr, kterým draci odletěli. „Už se vracejí," konstatoval.
Když obě dračice přiletěly, začala Zaziela mluvit páté přes deváté. V jednom kuse se vyptávala na důvod a směr jejich cesty, překážky, zvířata v lesích nebo i počasí. Působila jako malé, rozjívené lišče. Oproti tomu Zaziala působila mnohem vážněji a většinu času jen poslouchala Iskataelu, která zrzavé dračici poněkud nuceně, unaveně odpovídala.
„Můžeme jít s vámi?" zeptala se konečně dračice nadšeným hlasem. Zrzka byla přesvědčená, že celá skupina jen čekala, kdy ta otázka zazní. Vlci, lišky i Nix začínali být netrpěliví a jediné, co si přáli, bylo konečně jít spát.
Iskataela hledala u ostatních očima odpověď. „tím asi nic nezkazíme," řekl Axel.
A tak se skupina vydala dál hledat místo na přespání. K jejich smůle ale Zaziele vydržely otázky další půl hodiny.
„Viděli jste cestou někoho z nás?" zeptala se najednou.
„Rakala a Liliela. Proč tě to zajímá?" odpověděla Isky.
„No, já jen, že jsem nedávno měla pocit, že jsem kousek odtud, u rybníčka, víš, tam kde jsem tě tehdy zkoušela naučit lovit ryby, viděla proběhnout něco tak nějak nepřirozeně barevného na tenhle les. Tak jsem si říkala, jestli to není Rael. Znáš ho, pořád se schovává. Pamatuješ, jak jsme ho tehdy ještě se všemi ostatními potkali kousek od města a on se schovával v ostružiní? Nevím, proč se nám musí pořád schovávat. Já bych se s ním dala do řeči hned. Jenže to on ne. Vždycky, když jsem se s ním snažila bavit, tak mě odháněl s tím, že nemá náladu nebo je unavený. Chápeš to? Taková drzost."
„No a kdo to vůbec je?" zeptala se Šedivka.
„Takový... jak bych ti to popsala. Hlavu má malou a zrzavou jako liška, uši mu plandají jako u psa, oko a jeden ocas má kočičí, druhé oko a ocas vlčí a mnohem delší než ten první. Jedno křídlo má barevné a zářící všemi barvami duhy, druhé šedé a nenápadné jako mají sovy. Má taky dlouhé, jelení nohy, na kterých umí hrozně rychle běhat. A jako by to nestačilo, má dokonce i rohy, a ty taky nevypadají stejně. Jeden paroh má rozvětvený jako u jelena, druhý zakroucený jako u berana. Celkově vypadá asi jako sešitý ze zvířat celého lesa. Stydí se za to, takže se schovává před světem. Už jsem o něm neslyšela... tak dva tisíce let? Je mi ho hrozně líto. A chybí mi. Byl neuvěřitelně laskavý, tohle si nezasloužil"
„To přidej, Isky. Já už o něm nevím aspoň dva a půl tisíce let," breptala Zaziela.
„Kdysi nás napadlo udělat takový šílený pokus," přidala se do debaty Zaziala, „nahnali jsme pomocí kouzel a lstí společnými silami na Hřbitov růží asi dvacet zvířat, všech možných druhů i velikostí. Byli to srnky, psi, kočky, draví ptáci, ovce, dokonce nějaký obrovský a barevný pták, který asi žil původně s lidmi... posháněli jsme je hlavně v okolí města a doufali jsme, že když z nich uděláme jakési bezhlavé, nesourodé, nic netušící stádo a všechny je naženeme na Hřbitov, smrtelně se zraní o všechny ty hřbitovní kameny a ostré větve mrtvých stromů. Tím pádem si všichni budeme moct vzít jejich těla a konečně ze hřbitova odejít. Všechno šlo podle plánu, až do chvíle, než byla ta zvířata mrtvá. Něco se pokazilo. Všechna se totiž zformovala se do jednoho, a najednou před námi leželo tělo jako by sešité z částí těch všech zvířat... nikdo z nás ho nechtěl, ale zároveň jsme se neodvažovali ho tam jen tak nechat ležet. Věděli jsme, že jestli to uděláme, stane se z něj zombie bez rozumu i duše, který bude bloudit Hřbitovem a děsit nás. Rael tu roli obětavě vzal na sebe. Od té doby... změnil se. Už není jako dřív. Ztichl a skoro nemluvil, podle toho, co si pamatuju. Zmizel v lesích a nikdy se nevrátil."
„To mě mrzí," pípla Xenakis. „Ráda bych ho poznala. Věřím, že byl skvělé stvoření."
Celá skupina soucitně zmlkla. Jen Zaziele to ticho moc dlouho nevydrželo.
Cesta dlouho vedla po rovině, ale les mizel, dokud ho nenahradila pustá tundra a hned po ní kamenitá poušť. Působila rozlehle a nekonečně. Široko daleko nebyl v dohledu jediný strom nebo potůček. Brzy jim cestu zahalila ta nejhustší mlha, kterou Zrzka kdy viděla. Nix v ní ani nedokázala létat a radši si sedla Sparkymu na hřbet a nechala se vézt, než aby celou skupinu ztratila. „Tahle mlha mě začíná děsit. Jak vůbec víme, kudy máme jít?"
„Nevíme, ale snažím se najít tu cestu, po které jsme šli," řekla Iskataela. „čekají nás Příkré hory, jen tak pro představu. Nedají se přelézt, ale snad je zvládneme nějak obejít."
Skupině trvalo další dvě hodiny, než prošli mlhou a dostali se až k Příkrým horám. Jakmile je Zrzka uviděla, bylo jí jasné, že hory nedostaly své jméno jen tak. Tyčily se přímo proti nim a jejich úpatí byla hladká jako zrcadlo. Na první pohled bylo jasné, že je není možné přelézt, ani obejít. Masy hor se rozpínaly doleva i doprava a působily nekonečně stejně jako ta poušť.
„No, špatná zpráva je, že nemám jediné tušení, jak tudy projít, ani proletět, protože nad těmi špičkami se nedá dýchat. Dobrá je ta, že hned za těmi horami by měla být Věž zajatých. Takže až je překročíme, už tam skoro budeme."
„Až na ty plameny, chrliče a plášť," konstatoval Sparky.
„To zvládneme," odpověděl mu Axel. „Jednou už jsem těmi plameny prošel, projdu jimi i podruhé."
„A co my?" připomněla mu Zrzka.
Axel dlouho mlčel, než jen stroze odpověděl: „Nějak vás tam dostanu."
„Nemůžeme si už konečně dát přestávku?" navrhovala Xenakis vyčerpaně. „já už neujdu ani krok. Jsem příšerně unavená."
„A kde?" zeptal se Sparky. „Tady nás akorát něco sežere."
Axel to nekomplikoval a lehl si přímo pod Příkré hory. „Kdo se dobrovolně nabízí na první hlídku?" zašklebil se. Bylo to poprvé za celou cestu, kdy ho Zrzka viděla se usmívat. Jinak byl stále tichý a mluvil, jen když musel. Většinu času měla pocit, jako by k nim ani nechtěl patřit.
„My dvě to zvládneme," řekla Zaziala a obě dvě dračice opět odletěly.
Zrzka sledovala Nix, jak se schoulila Iskataele mezi křídla a okamžitě usnula. Ačkoli domluva zněla, že Nix bude v noci hlídat a přes den spát, vrána zůstávala vzhůru s krátkými přestávkami celý den i noc. Byla z nich nejvíc nervózní i unavená zároveň.