Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 18. kapitola: Hrdina, nebo zbabělec? █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

Noc byla klidná a tajuplná jako nejtemnější hlubiny oceánu. Na stromech se nehnul ani lísteček. V písku nešuměla mořská pěna. Moře mlčelo, jako by nechtělo rušit ten posvátný klid. Jenom cvrčci vytrvale cvrlikali a narušovali tichou rovnováhu toho křehkého místa.
Počkat... cvrčci? Vždyť ještě včera padal sníh...
To zjištění Axela probralo. No jasně, není to skutečné. Je to jen sen. Jenže prorocký sen. Z tohohle místa tolikrát viděl Zrzku se Sparkym, jak si povídají s Azaelem. Jejich hlasy i podoby se pokaždé třásly až skoro do nesrozumitelnosti, přes to dokázal alespoň zabránit otci, aby vykládal liškám, kdo je zrádce. Ne zrovna příjemným způsobem, což ho občas trochu mrzelo, ale dokázal to. Uměl tomu místu velet a většinou se sem dostal i z vlastní vůle.
Co tu ale dělal teď? Vždyť sem nechtěl.
Axeli, jsi tu? Ozvalo se odkudsi. Ten zvuk způsobil ozvěnu, která se odrážela, i když neměla od čeho. Nebo se to dělo jen v jeho hlavě?
Ano, zašeptal Axel do děsivého ticha. Kdo jsi?
Tvůj táta.
Axel se roztřásl. Je tohle podvod? Někdo si hraje s démony v jeho hlavě a předstírá, že je Azael? Co ten by tu dělal?
Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi v pořádku? Není to podvod, jsem to opravdu já. Vrať se domů. Prosím. Jací démoni?
Axel se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Čteš mi myšlenky? Šeptal.
Promiň. Mám o tebe strach.
„Otče?" Křičel Axel. Začínal mít pocit, že se musel zbláznit. Co se to děje?
„Konečně." Azael se před ním najednou objevil. „Není ti nic? Nemůžu tě najít. Kam jsi běžel? Našel jsem po tobě jen krvavou stopu, která se najednou ztratila mezi všemi těmi pachy u napajedla na jelením palouku. Co jsi utekl, snažím se s tebou navázat spojení, ale pokaždé mi neodpovídáš. U všech bohů... hlavně že ti nic není. Začínal jsem se bát, že jsi zraněný. Nebo mrtvý."
Ty sny, co se Axelovi zdály a pokaždé byly tak nejasné, že když se pokoušel se na ně soustředit, tak se probudil... No jasně.
„Musíš se uklidnit, Axeli." Naléhal Azael. „Jinak se zase ztratíme."
„Uklidnit?! Pokaždé, když se snažím se uklidnit, jak ty říkáš, myslím jenom na to, že Tracy je mrtvá." Axel si uvědomil, že křičí. Tohle místo v něm odbourávalo překážky. Kdyby teď nezačal křičet, asi by brečel.
Azael sklopil hlavu. Axelovi si chvíli myslel, že ho ranil tím, jak na něj vyjel, než mu došlo, že si všiml, že kouká na jeho přední tlapky.
„Máš jizvy na duši." Z nějakého důvodu všechny šrámy, které utržil při lovu nebo pobíhání divočinou, zmizely, jakmile se sem dostal. Ale ty, co si způsobil sám, zůstaly, jako by mu chtěly připomínat, jaká je padavka.
„Tati..." Axel už se neovládal. Brečel. Tiskl k sobě oční víčka, aby nepropouštěla slzy, ale nešlo to. „Asi to sám nezvládnu."
Od té chvíle, co Axel odešel z klanu, měl pocit, že se nemá kam vrátit. Nebyla to jeho rodina. Všechna ta zvířata byla zajatci, a Axel věděl, že teď, když už tam není, aby jim něco přikazoval, Azael je nechá jít, jakmile se pro to sami rozhodnou.
„Ještě tu jedna naděje je, Axeli," namítnul jeho otec. „Tracy je sice na prahu smrti, ale Růže ji ještě může zachránit, když ji odneseme na Věž zajatců."
Axel sklopil hlavu. Neměl sílu se dívat otci do očí. „Tati... ta šance je malá. O energii Měsíční růže už jsem slyšel. Je opravdu mocná, to nepopírám, ale není všemocná. I kdybychom jí dodali co největší sílu, možná to stejně nebude stačit. Tracy bude takhle umírat, dokud to někdo neukončí. A až nadejde čas, bude ten někdo muset být jeden z nás dvou."
„Tak tomu dej aspoň šanci, Axeli. Na Věž stejně musíme, je tam stále zavřený Falcon. Když s sebou vezmeme i Růži, moc se toho nezmění."
„Já vím, tati. Až se trochu vzpamatuju, vrátím se. Ale teď ještě ne. Když nebudu chtít, nenajdeš mě. Promiň."
„Axeli, je v pořádku, jestli potřebuješ trochu času. Řeknu Orchid, aby tam s někým zašla místo tebe."
Axel zavrtěl hlavou. „Ne, tati. Musím napravit, co jsem způsobil. Cesta na Horu plamenů tě zničí, když šlápneš jen o kousek vedle. A já nechci už mít na svědomí další životy."
Azael se usmál. „Jak to, že jsi najednou tak dospěl, Axeli?"
„Je fajn vědět, že jsem tě nezklamal. Ale jestli cesta na Horu plamenů nemá být zbytečná, musíme vyrazit co nejdříve..." Axel se odmlčel. Něco ho napadlo. „Řekni Iskataele. Myslím, že cestu zná. Je sice pomatená a divná, ale snad vás tam dovede. Přidám se k vám cestou."
„Isky je docela fajn, když se s ní naučíš mluvit," namítl Azael. „Vážně."
„Když myslíš." Axel se ušklíbl. „Já tomu nevěřím, ale zkus to."
„Ta vlčice v sobě má víc, než si myslíme, Axeli. Ale ty si věř, čemu chceš. Budu už muset jít. Budeš takhle sám venku v pořádku?"
„Neměj obavy."
Axel sledoval, jak se jeho otec pomalu vzdaluje. „Tati?" zašeptal.
Ten zvuk se opět odrazil do ozvěny. Azael se otočil. „Ano?"
„Promiň, že se k tobě pořád chovám jako idiot. Nezasloužíš si to. Nemyslím to tak. Já jen... prostě už asi nedokážu nikoho už mít rád tak, jak bych měl mít. Ale ty si skvělý táta, opravdu."
Azael na to nic neřekl. Axel nevěděl, co má dělat. Vždyť mu jen před pár dny vyhrožoval... Neuměl říkat svým blízkým, že je miluje. Vášnivá, oddaná a nespoutaná láska nebylo nic pro něj. Zvyklý řídit se zákony přírody a pravidlem života a smrti si málokdy dovolil mít doopravdy někoho rád. Znal jen bezbřehou lásku a nekonečnou nenávist, nic mezi tím. Nejen kvůli tomu si nikdy pořádně nenašel partnerku, a vlastně ani opravdové přátele.
„Víš... po těch letech sebenenávisti už je těžké mít někoho rád, natož sám sebe," snažil se Axel vysvětlit otci své váhání.
„Sebenenávisti?"
„Napadlo tě někdy, že jednou za nějaký čas se ve mně něco zlomí a já přemýšlím, jestli všechno, co dělám, je správné? Jestli je správné jít za svým cílem doslova přes mrtvoly? Jestli je správné oddalovat to, co jednou musí nevyhnutelně přijít? Zdali mám bojovat i v bitvě, kterou dříve či později stejně prohraju? Nebo sis myslel, že bych ty lišky zabíjel, i kdyby žádná Tracy nikdy nebyla? Napadlo tě někdy, že jediné, co se snažím, je tě – a sebe a vlastně i celý klan a všechny, na kterých mi kdy záleželo – nezklamat, tati?"
Azael dlouho nic neříkal. Axel přesto tušil, co se mu honí hlavou. Ale nechtěl od něj nic slyšet. Styděl se za to, že byl najednou tak upřímný. Nejradši by utekl, ale rozhodl se si stát za svými slovy. A tak jen čekal, co se bude dít.
„Nezklamal si, Axeli. Doopravdy," špitl Azael nakonec. Axel chtěl ještě něco říct, ale uvědomil si, že to není potřeba.
Možná, možná že se jednou přestane snažit dělat všechno tak, jak to chtějí jiní, ale začne žít podle sebe. Pokaždé se rozhodl pro další krveprolití pro Tracy, ale co by se stalo, kdyby se jednou rozhodl, že přestane a nechá ji zemřít? Bylo by to dobré, nebo špatné? Byl by Axel v očích jiných hrdina, nebo zbabělec? A co by byl ve svých očích?
Nevěděl. Nebo jen nechtěl vědět?
„Dáme Tracy poslední šanci," rozhodl Axel. „A pokud i ta selže, nechám ji zemřít."