Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ Prolog █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

Krajinou ozářenou zapadajícím sluncem zněly liščí kroky, tlapky rychle a osaměle dopadající na prašnou zemi. Zrzka nic okolo sebe nevnímala. Jako by ani nevnímala, že vůbec běží. Začínala být unavená, ale na odpočinek neměla čas ani pomyšlení. Cítila strach spojený se vzrušením a snažila se na to zapomenout tím, že se soustředila jen na svoje kroky. Na Hřbitov růží, to nejděsivější místo, co kdy kdo poznal, se sice bála, ale prý to jsou jen iluze...
Zrzčin klan Půlnoční růže, její rodina, smečka, přátelé, útočiště a mnohem víc, měl dříve v majetku talisman jménem Půlnoční růže, tmavě modrozlatý přívěsek s růžičkou z neznámého kovu. Zrzka znala legendy a vyprávění o tom, že Růže uměla vyvolávat mrtvé a chránit živé. Talisman se ale před lety ztratil, ještě dlouho před tím, než se Zrzka vůbec narodila. Liška věděla jen to, že ho měli zakopaný pod zemí v truhle, ale jednoho dne našli truhlu vykopanou a medailon tam nebyl. Většina lišek si myslela, že jim ho ukradli vlci. Teď se ale k jejímu klanu dostala zpráva, že by se medailon mohl nacházet právě tady, na Hřbitově růží. Zrzku by neudivilo, kdyby ho tady doopravdy našla – to místo nahánělo hrůzu samo o sobě, tak proč by zde nemohlo být schované něco podobně tajemného, děsivého a mocného?
Brána Hřbitova zavrzala pod Zrzčinou vahou, když liška skočila na kliku, aby ji otevřela. Na rozlehlém hřibově, ve dne i v noci tmavém jako půlnoc, se mezi náhrobky proplétala mlha a pár zvadlých popínavých růží, které zahalené mlhou připomínaly duchy. Zrzka se při pohledu na neživé, zející květy otřásla. Kdo způsobil, že tu všechny květiny do jedné vadnou?
Zrzka se vydala dál. Přeběhla méně zarostlou cestou ke kostelu a sprintovala dovnitř otevřenými vraty. Lišce se otevřel výhled na nevelkou chrámovou loď, jejíž lavice, prolezlé červotočem, už se pomalu rozpadaly, oltář s kdysi bílým plátnem ledabyle pohozeným na stole, a po pravé straně schody vedoucí na kostelní balkon. Zrzka se rozeběhla uličkou k oltáři. Z blízkého pohledu si uvědomila, že na stole hned vedle plátna leží drobná kostra vlka, s tlamou otevřenou dokořán a kostrami tlapek přiraženými k tělu, jako by se vlk připravoval na poslední zmučené zavytí, než v bolestech padne mrtvý k zemi. Zrzka se při tom pomyšlení znovu otřásla. Vlci, konkrétně Axelův vlčí klan, byli sice jejich úhlavní nepřátelé, ale takovou smrt by nepřála nikomu, ani těm nejhorším z nejhorších. Na tom místě už nechtěla stát ani minutu. Vycouvala od oltáře s vlkem a běžela po schodech nahoru.
V porovnání s chrámovou lodí bylo nahoře světleji, protože bílošedé stěny propůjčovaly balkonu jasnější nádech, narozdíl od vitrážových oken dole v lodi, které dovnitř propouštěly jen temnou mlhu a děsivé, kalné světlo, ze kterého se ježila srst po celém těle. Skoro celý prostor balkonu zabíraly obrovské varhany, léta nepoužívané a pokryté prachem a starými zašlými pavučinami, stejně jako celé tohle místo. Na klávesách varhan dokonce ještě leželo něčeho, co mohly být kdysi noty. Zrzka z nich odfoukla prach a všimla si, že to není píseň, ale básnička. Pár jejích řádků zůstalo ještě vcelku čitelných, a tak je liška zkusila přečíst. Poznala v nich Spirálové písmo, typ písma, který ji kdysi někdo naučil číst a psát a kterým se občas dorozumívaly na velké vzdálenosti pomocí ptáků lišky s vlky, když ještě oba klany žily v míru.

Nocí i dnem, kamkoli půjdeš,
Vždy na kamenité cestě ve světle plamenů mě najdeš.
Na cestě trnité potrhaný můj plášť leží,
Dva velcí chrliči nocí i dnem ho stráží,
Dostane jej ten, kdo pouze v sílu magie věří.

Tam na Hoře plamenů, ve věži Zajatých truhla leží,
Když Půlnoční růže do dveří věže se trefí,
Duchové Zajatých pustí tě do dveří,
Klíčem, co ho plameny střeží.

Zrzka byla celá zmatená. Věž, klíč v plamenech a chrliči? Síla magie? Zrzce se při pohledu na klávesy varhan, připomínající dlážděnou cestu, najednou vybavilo piano, které stálo na místě, kde les hraničil s nejbližším městem. Nikdy nepochopila, jak se tam dostalo. Znala to tam odmalička, protože Orchid tam brávala liščata hrát si. Zrzčina sestra Šedivka se ráda bavila tím, že skákala na klávesy a pak za smíchu ostatních liščat teatrálně prchala před každým zvukem, které piano vydávalo. Zrzka vzpomínala na to, jak společně se smíchem odcházely domů a za Šedivkou zůstávaly na zemi zaprášené šedé otisky jejích tlapek. Bylo to už dávno, co sestry naposledy to místo navštívily. Jakou měla Zrzka tehdy radost z jednoho nepodstatného, skoro až hloupého zážitku! Zrzka nebyla pryč déle než pár hodin, ale na tomhle temném místě v ní vzpomínky na její sestřičku probudily zoufalý stesk po domově. Chtěla být co nejdříve pryč z toho temného, bezútěšného prostředí.
Zrzavá liška vyskočila na varhanní klávesy a polekaně sebou trhla, když píšťaly nad ní vydaly hluboký teskný zvuk, protkaný vrzáním kovu a dřeva, který se v ničem nepodobal zvuku piana. Sklopila hlavu mezi patra kláves a nasála do čumáku vzduch. Hledala jakýkoli pach, který by jí naznačil, kde se skrývá Růže, ale pach prachu přebíjel vše ostatní. Strčila čumákem do nejbližší klávesy a ta se k jejímu úžasu odlomila a odkryla prostor velký akorát tak na vlčí tlapu. Na jeho dně ležela maličká zlatomodrá kovová růžička, připojená k řetízku.
Našla ji. Konečně.
Zrzka na nic nečekala, popadla řetízek medailonu do tlamy a utíkala domů. Jenže když se tryskem hnala zpátky hřbitovem, uvědomila si, že se tu za těch pár minut něco změnilo. Dělo se něco divného. Nad hlavou jí poletovaly velké černé stíny, větší než ona, a když ji uviděly, začaly se pomalu shlukovat okolo ní, až se z nich stala jedna velká, skoro černá celistvá hmota. Zrzka byla najednou paralyzovaná a ochromená, jak stíny, tak svým vlastním strachem, který jí zabraňoval v cestě dál. Liška byla vyčerpaná a už neměla sílu bojovat dál sama se sebou. Polekaně upustila medailon, instinktivně sklonila ocas mezi nohy a skrčila se. Jakkoli odvážná, silná a nebojácná si připadala, když se sem vydala, teď se najednou cítila skoro hloupě. K čemu jí byla všechna ta kuráž a sebevědomí, když se teď ani nedokáže postavit stínům? Šla celou tu cestu sem proto, aby tu zemřela, a tohle jsou poslední okamžiky jejího života. Zrzka si lehla na zem a poddala se svému osudu. Měla poslechnout Orchid a vzít si někoho s sebou. Ale teď už je pozdě.
A v tu chvíli se medailon rozzářil.
Zrzka vyjeveně sledovala, jak ze středu modré růže vylétlo světlo a zhmotnilo se do tvaru lišky, která trochu připomínala její sestru. Přízrak prosvítal skrz stíny a pomalu si nacházel cestu až k jejím očím. Zrzka přišla o oba rodiče, když byly s Šedivkou ještě malé, a teď nepochybovala, že přízrak před ní patří duchovi její matky. Takže Půlnoční růže přece jenom funguje. Stíny okolo se najednou zdály méně děsivější, jako by stačil slabý vánek a odfoukl by jí je pryč.
„Mami?" zakňučela Zrzka a zvedla hlavu k zářivému stínu nad ní.
„Broučku," promluvil duch tiše a jemně strčil Zrzku do čumáku. Její matka prošla stíny naprosto bez problémů. Lišku překvapovalo, že její dotyk cítí. Že cítí vůbec něco. Neměla být náhodou už mrtvá?
„Co tě to napadlo, jít zrovna sem?" ptala se Sunny své dcery. „Copak nevidíš, jak je to tu nebezpečné?"
„Šla jsem pro Půlnoční růži. Asi jsem doufala, že bych tě mohla znovu vidět. Ale mami... Jak je možné, že... že... " Zrzka si uvědomila, že pláče. Tolikrát si představovala, co všechno by matce pověděla, kdyby se k ní nějakým zázrakem dostala, ale teď najednou nevěděla, co má říct. „Co tu děláš, mami?" mami... Stále jí to připadalo tak neskutečné, koneckonců se právě dívá na ducha.
Zrzku a Šedivku vychovával její klan poté, co jejich matka zemřela a otec se ztratil. Proto také obě dostaly tak obyčejná, nehezká a nicneříkající jména. Zrzka věděla, že jména se v klanu vybírají podle toho, jak dotyčný vypadá, nebo podle příběhů, které lišče zažije ve svém životě - tak třeba Midnight se údajně narodila přesně o půlnoci, Claw si při svém prvním lovu polámal skoro všechny drápy, Green jednou spadl do bažiny a vylezl z ní celý zelený, Air jako malá snila o tom, že se naučí létat, Butterfly má v oblibě lovení hmyzu všeho druhu, Violet pro změnu jednoho krásného dne sletěla do borůvčí... Jenom Zrzka s Šedivkou neměly žádný příběh, vůbec nic, co by je vázalo ke klanu. Nechovali se k nim doma špatně, jenom... Vždyť co prozrazovaly jejich jména, kromě toho, že jedna je zrzavá, druhá skoro celá šedá a že se o ně a výběr jejich jmen se nikdo moc nestaral?
„Přivolala jsi mě pomocí Půlnoční růže," vyrušila jí její matka z jejího smutného přemýšlení. „A jsem tu proto, abych tě dovedla bezpečně domů."
Mimo legend o šťastném shledání starých partnerů nebo sourozenců, kdy ten živý vyvolal toho mrtvého, slyšela také legendy o tom, jak růže kdysi přestala fungovat a nikdo nevěděl, co s ní, až do teď. Teď, kdy ona najednou měla tu čest, ale stále nějak nechápala proč. Matka ji odvede domů... a co bude dál? Stane se zázrak a všechno bude jako dřív, kdy Zrzka žila ještě víceméně normální liščí život, který se v ničem nezaplétal s magií? Bude vůbec něco jako dřív? Ach jo, Šedivko, pomyslela si Zrzka, proč jsem ti nedovolila jít se mnou, ty bys možná věděla, co si teď mám myslet a co mám dělat.
Na Zrzku už toho začínalo být trochu moc. Liška by si nejradši lehla na zem a brečela tak dlouho, dokud by se neuklidnila, duchové neduchové, ať si jí všichni klidně sežerou, všechno jí najednou začínalo být pomalu jedno. Vždyť na čem teď doopravdy záleží? Ale věděla, že se musí sebrat, když už ne kvůli sobě, tak alespoň kvůli ostatním. Kvůli Šedivce.
„Půjdeme za sestrou? A kde je táta?" vyptávala se Zrzka.
„Všechno ti vysvětlím. Ale teď už pojď, musíš rychle domů, poběž, než nás tu spolu najdou vlci. A navlékni si ten medailon na krk."
Zrzka poslechla. Černé stíny kolem ní najednou začaly kroužit do spirál vstříc nebi a vzdalovaly se a ztrácely v okolní tmě, jako by nikdy ani neexistovaly.
Zrzka se postavila, s úlevou se otřepala a rozběhla se za matkou, za rodinou a úplňkem, majestátně a neohroženě zářícím nad jejich hlavami.