Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 11. Kapitola: Na Vlakovém Nádraží █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

Když se Zrzka probudila, uvědomila si, že už je pozdní ráno. Růži měla pořád kolem krku, ale Sparky už vedle ní neležel. Když vyšla ven, viděla Šedivku se Sparkym, jak si povídají.
„Dobré ráno, Zrzounko," vítala ji Šedivka. „Sparky mi říkal, že bychom se měli vydat na druhou stranu města. Prý tam jsou farmy, kde se dá něco ulovit, a je tam bezpečněji než tady."
„To beru." Zrzka mrkla na Sparkyho. Nedával na sobě znát, že to, co říká, je buď polopravda, nebo lež. Věděla, že kdyby Sparky Šedivce přímo řekl, že si myslí, že tam najdou Půlnoční růži, vyznělo by to dost podezřele. Zrzavá liška si uvědomila, že se Azaela ani nezeptali na to, co přesně na oné louce bude. Ale Sparky to možná věděl. Opět je vedl skrz město, kde přes den lidí značně přibylo. Přesto, že se Sparky schválně vyhýbal centru města, pár lidí, které cestou potkali, si na ně ukazovalo. Zrzka jen doufala, že alespoň z dálky všichni tři vypadají jako městští toulaví psi, a ne jako šelmy, patřící do divočiny.
Šli celý den a k večeru je Sparky zavedl opět k popelnicím, které tentokrát nestály v postranní uličce, ale v ulici naproti nějakým domům. Oproti minule působily trochu čistěji. Nebylo okolo nich tolik smradu a hnusu.
Zrzka bez váhání jednu převrhla, když zahlédla ve tmě za popelnicemi nějaký pohyb. Že by krysa nebo králík? Zrzka opatrně vykročila do sněhu v úzké uličce mezi dvěma domy.
„Kam jdeš?" ptala se jí sestra.
Zrzka se krátce ohlédla za Šedivkou, pak se opět zahleděla do tmy. Teď už viděla dvě jiskry, jak se dívají přímo na ni. Světlo pouličních lamp se odráželo od očí cizince. Co když to není kořist, ale špeh? Zrzku to pomyšlení znervózňovalo.
„Hned se vrátím." Zrzka vyrazila přímo proti zvířeti. Neutíkalo před ní, jako by vědělo, že mu Zrzka stejně neublíží. Když k němu doběhla, zjistila, že je to lišák. Vypadal starý a unavený, jako by měl za sebou dlouhou cestu. Jeho srst byla rezavá, skoro červená, s šedivými chloupky na čumáku. Ve velkých černých očích se odrážel jakýsi klid. Zrzka ho nevyděsila.
„Kdo jsi?" zeptala se.
„To záleží, co tím myslíš."
„Co tu děláš?"
„Do toho ti nic není."
„Není?" odsekla mu Zrzka. „Tak počkej, ty nás tu sleduješ a mě do toho nic není? To myslíš vážně?"
„Neřekl jsem, že vás sleduju."
„Vypadáš tak."
„No dobře," zkrotl lišák, „trochu jsem vás sledoval."
„Trochu?"
„Zrzko, je všechno v pořádku?" zavolal za ní Sparky.
„To je vlk?" lišák začal vyděšeně couvat.
„Neublíží ti."
„Určitě?"
„Znám se s ním. Nepatří... Není od Axela. Nejde po naší krvi."
Lišák těkal pohledem od Sparkyho, který čekal za nimi, k Zrzce. „Asi to není úplně vhodná chvíle, ale potřebuju se na něco zeptat."
„Nejdřív já. Jak se jmenuješ?"
„Fire."
„Ráda tě poznávám. Já jsem Zrzka. Ten vlk za mnou je Sparky."
„Dobře. Zrzko, říká ti něco jméno Orchid?"
Zrzka zaváhala. Jak je možné, že ji zná? „Proč to potřebuješ vědět?"
„To asi neznamená ne, že? Znal jsem ji."
„Odkud?"
„To tě nemusí zajímat."
Zrzka naklonila hlavu. „Já ji taky znám."
„Odkud?"
Zrzka měla pocit, že Sparky za nimi musí zadržovat smích. „Ty první."
Lišák sklopil hlavu k zemi. „Řekněme, že se mnou vyrůstala. Potřebuju ji najít. Je to opravdu důležité."
„O její rodině nám nikdy nevyprávěla."
„Ani se jí nedivím. Odešla z ní, protože její táta se k ní choval ošklivě. Snad je teď spokojená. Zasloužila by si to."
„Tys znal její rodinu?"
„Víceméně. Je pravda, že teď vede Klan Půlnoční růže?"
Zrzka neviděla důvod, proč by měla v tomhle cizinci lhát. „Mě vychovala. V tom klanu jsem se narodila."
„Ty jsi její dcera?"
„Ne, ale ujala se mě, když mi umřela máma."
„Aha. To mě mrzí."
„Proč se mě na to vyptáváš?"
Lišák se jí vyhnul pohledem. Dlouho mlčel, než konečně něco řekl. „Prosím. Je to opravdu důležité," opakoval.
Zrzce nezbylo než doufat, že Fire není zrádce. Nebrala by ho s sebou, jenže se bála, že by se mu něco stalo, kdyby ho tady nechala. Má jeden lišák uprostřed zimy šanci proti obrovskému, auty zaplněnému městu?
„Půjdeš teď se mnou, Fire?" zeptala se ho pro jistotu.
„Chovej se slušně," odsekl jí Fire nečekaně. „Jsem starší než ty, měla bys mě alespoň oslovovat pane."
„Tak hele, pane Fire," osočila se na něj Zrzka, „mám tě tu snad nechat? Chceš vidět Orchid?"
Lišák sklopil uši a konečně se podřídil. „Tak dobře. Kam jdeme?"
„Za ségrou a tím vlkem, kterého se tak bojíš."
Šedivka ani Sparky nebyli moc nadšení z toho, že s nimi protivný Fire chce cestovat, nicméně vysvětlili mu, jak se věci mají. Fireovi se nelíbilo, že se skrývají, místo aby hledali Orchid.
„Ale hledáme ji, ne?" ptala se Šedivka.
„Já ani nevím," odpověděl Sparky, „máme se skrývat, najít Půlnoční růži a počkat, než Tracy umře. Když budeme mít štěstí, tak na ni narazíme, když ne, budeme ji muset začít hledat až poté, co Tracy umře. A hned potom Půlnoční růži."
„Kterou jsme stále nenašli. Snad je v bezpečí. Ale je divné, že ji nemají ani vlci, ani lišky. Protože v tom případě, kdo ji teda má?" pozastavovala se Šedivka.
„To nikdo neví." Zrzka hrábla packou do sněhu.
„Sparky, opravdu ji nemají vlci?" ptala se Šedivka.
„Kdyby jo, je Tracy v pořádku a jedna z vás, nebo někdo z vašeho klanu, mrtvý." Sparky smutně zakňučel. „Mám Tracy rád. Ale už musí odejít."
„Jaká vlastně je?" zeptala se Šedivka, „Tracy?"
„Taková princezna. Ale v dobrém. Umí se chovat a ke všem je laskavá a dobrosrdečná. Nezaslouží si to. Mě se snažila vychovávat, když na to měla trochu sílu. Kéž bychom ji mohli zachránit."
„To nejde," pípla Zrzka, „ale kdyby jo, tak to udělám."
„Co myslíte, že by se stalo, kdyby se stal zázrak, Tracy by se uzdravila a už by kvůli ní nemusel nikdy nikdo zemřít?" přidal se do debaty Fire.
„To nevím. Ale teď bychom měli jít někam, kde můžeme přespat." Sparky odvedl lišky opět do lesa po kraji města a vydal se s nimi dál směrem k palouku. Fire se zařadil vedle něj. Vlk ho nejspíš přestal děsit. „Jak ses dostal mezi ty lišky?" zeptal se.
„Náhodou," odpověděl úsečně Sparky, „přijaly mě, jak vidíš."
„Myslíte, že by Axel byl pořád tak vzteklej a krvelačnej, kdyby Tracy mohla žít i bez liščí krve?" Zrzka se nehodlala vzdát tématu.
„Jak tak ho znám, tak asi jo." Sparky se zamyslel. „Nikdy se nechoval k nikomu hezky. Ani k jeho smečce, natož ke mně. Vlastně si myslím, že Tracy není jediný důvod, proč takhle zabíjí lišky."
„Proč myslíš?" zeptala se Šedivka.
„Víš, podle mě se mu líbí taková ta moc nad životem, ten strach, který cítíš, když umíráš a poslední, co vidíš, jsou jeho dychtivé oči. To třeba Az mi vyprávěl, že vždycky strávil týdny mimo smečku, protože doufal, že nějakým zázrakem najde lišku, která umírá. Jestli to chápu dobře, nechal zabíjení spolu s vedením klanu na Axelovi, protože si myslel, že to tak bude nejlepší pro celou smečku. Jenže to ještě nevěděl, jak to dopadne."
„Počkej..." zarazil se Fire, „nechceš, tím snad naznačit, že by mohl někoho zabít, i když nemá Růži?"
„Nemysli na nejhorší, Fire. Myslíš, že by tím ztrácel čas?"
„U něj nikdy nevíš," namítla Zrzka, „Ale... nemáme o klanu Půlnoční růže žádné zprávy. Willy je bůhvíkde."
„Co je s ním?" zeptal se Sparky.
„Nevíme. Naposledy se ukázal asi dva dny poté, co jsi odešel. My jenom doufáme, že mu nic není."
„To je zvláštní. Willy tohle nikdy nedělal," strachoval se Fire.
Šedivka tázavě naklonila hlavu. „Ty ho znáš?"
„Patřil k nám. Kdysi odletěl pod záminkou, že se jenom letí podívat, jestli je Orchid v pořádku. Ale nevrátil se. Očividně už s ní zůstal."
„Proč nám tohle Orchid neřekla?" přemýšlela Zrzka.
„Nerad vás ruším, ale už je skoro půlnoc," ozval se Sparky, „nemám nic proti cestování v noci, ale teď bychom měli tady někde přespat a vyrazit zase zítra ráno."
„To jsme se tak zakecali, že jsme zapomněli, jak pozdě je?" smála se Šedivka.
„Vypadá to tak. A já nechci zase spát ve sněhu," zoufala si Zrzka.
„Hm," Sparky se rozhlédl, „buď tu najdeme nějaký kámen, převis nebo tak něco, nebo se vrátíme do města. U zdí některých továren je docela teplo, ale nezaručím vám, že nás odtamtud ráno nikdo nevyhodí."
„Ty jsi odborník," namítla Šedivka, „takže co navrhuješ?"
Sparky se zamyslel. „Tak víte vy co? Půjdeme ještě tak pět minut, a jestli do té doby nic nenajdeme, zavedu vás do města. Souhlas?"
„Tak jo, tím asi nic nezkazíme," řekla Zrzka.
Od té chvíle šli všichni mlčky. Protože opět začalo hustě sněžit, nakonec se všichni shodli, že půjdou do města. Sparky ale žádnou továrnu nenašel, a tak je zavedl na vlakové nádraží. Nijak velké teplo tam nebylo, ale na přístřešek proti větru a sněhu to stačilo. Všichni čtyři se stočili do klubíček pod dvě lavičky podél jedné zdi.
„Zvláštní místo na spaní, že? nikdy jsem nic takového neviděl." šeptal do ticha Fire.
„Já jsem býval zvyklý se tu toulat a občas přespávat." Sparky si přikryl čumák ocasem. „To byste nevěřili, kolik rohlíků, které náhodou někomu vypadly z ruky na tak hektickém místě, jako je vlakové nádraží, jsem tu našel. Ale teď už bychom měli spát. Mrzí mě to, ale musíte se připravit na to, že zítra vstáváme brzo ráno. První lidé tu se občas objevují ještě za tmy. Takže dobrou noc."
Zrzka se na studené zemi spokojeně rozplácla a konečně usnula, tentokrát bez zmatených snů.