Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 19. kapitola: Iskataela █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

Azael se vrátil zpátky domů asi týden poté, co odešel. Bez syna, ale v pořádku.
„Axel se odmítl vrátit, ale slíbil, že se k vám přidá na cestě," řekl Zrzce hned, jak ji potkal. „Povede vás Iskataela. A já myslím, že bude nejlepší k vám přidat ještě Nix. každá kouzelná bytost navíc bude dobrá. Předpokládám, že ty a Šedivka budete chtít jít s nimi."
„Myslela jsem, že se Axel s Iskataelou moc nemusí," divila se Zrzka.
„Přijde mu divná, ale nevím. Každopádně, podle něj zná cestu na Horu plamenů. Oznámíš Orchid, že jsem přišel? Zajdu za Isky a zeptám se jí, co si o tom myslí."
Chvíli na to se Zrzka, Šedivka, Iskataela, Orchid, Azael, a nakonec i Sparky shromáždili vedle Tracyiny nory. Všichni na první pohled nevěděli, co si mají myslet. Orchid nervózně tikala pohledem po Isky, která zírala do země a usilovně se vyhýbala pohledem všem, co by o něj stáli. Šedivka vedla zapálenou debatu se Sparkym o básničce, která jim měla říct, co je čeká. Zrzka pozorovala Azaela, který zůstal jako jediný naprosto klidný.
„Takže," utišil Azael neklid mezi zvířaty, „Všichni si asi umíte představit, jak může být taková Hora plamenů nebezpečná. Její oheň vás ve vteřině spálí na popel. Nikdy jsem se k ní nedostal blížeji než do údolí. Chrliči mě nepustili dál, ale Axel nebo Iskataela snad budou vědět, jak je obejít. Kdyby se cokoliv dělo, pošlete po Nix zprávu.
Isky mi slíbila, že vás tam dovede. Někdy je trochu zmatená a mluví jen o tom, o čem chce mluvit – musíte s ní mít trpělivost. Ale není se čeho bát. Je na ní spolehnutí. Až si na vás trochu zvykne, věřím, že s ní bude rozumná řeč."
Zrzka se podívala na Iskataelu, co na to říká. Černá vlčice však vypadala stále stažená do sebe.
„Není ti nic?" zeptal se jí Sparky.
Iskataela ještě chvíli nevnímala, než si uvědomila, že ta otázka byla míněná pro ni. Zvedla hlavu, ale nepodívala se Sparkymu do očí. Koukala nejdřív za něj do dálky a pak zase sklopila pohled k jeho nohám. Pak se konečně odhodlala promluvit.
„Ne," řekla zamyšleně. „Nic mi není. Já jen... Patriphel nás cestou ochrání. Vždycky, když budu chtít, tak nás ochrání."
„Kdo je Patriphel?" zeptala se Zrzka.
Isky jí chvíli zírala do očí, než si uvědomila, že na sebe zírají, a zase se stáhla do sebe.
„Isky?" Naléhal Sparky. Iskataela se na něj podívala, ale nic neřekla.
Azael celou věc pozoroval se stoickým klidem. „Toho si nevšímejte," uzavřel jejich jednostrannou debatu. „Isky tohle občas dělá. Ráda říká jména, která jsem nikdy neslyšel, a mate tím všechny okolo sebe. Možná si ta zvířata vymýšlí, možná jsou nějací její známí, nevím. Nikdy mi neřekla, o kom to vlastně mluví."
„To bychom měli," promluvila Orchid. „Teď musíme vymyslet, kdo půjde."
„Xenakis!" vykřikla Isky. „Chci Xenakis!"
„Není problém, Isky. Vím, že si rozumíte. Aspoň na tebe dá pozor," odpověděl jí Azael shovívavě.
„Já půjdu taky," Nabídl se Sparky. „Přece nenechám kamarádky jít do toho samotné."
„Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral!" Vyjela Iskataela a divoce třepotala křídly. V jednu chvíli to vypadalo, že jim uletí. „Xenakis je stopařka. Pomůže mi najít to místo. A Patriphela. A Rakala. A.... to je jedno. Ale nebude mě hlídat. Nikdo mě nebude hlídat."
„Xenakis neví, kde je Hora plamenů, Věž zajatých nebo tví přátelé, Isky," mírnil ji Azael. „Zlatíčko, nic se neděje. To je v pořádku. Xenakis půjde s tebou, aby ses měla na koho obrátit, kdyby se něco dělo, ano? Já tě tam jen chci poslat s někým, koho znáš a věříš mu."
„Stopařka?" nechápala Orchid.
„Takhle Isky říká zvědům," vysvětlil Azael. „Xenakis používáme, když potřebujete získat informace, na které sovy nestačí. Protože je malá a celá černá, je ve tmě prakticky neviditelná."
„Říkala jsem si, k čemu vám tu je kočka," brblala Zrzka.
„Zrzko, no tak," hádala se Šedivka. „Nebuď protivná."
Orchid si skepticky povzdechla. „Když vás tak vidím, jen doufám, že se mi na cestě navzájem nesežerete, upřímně řečeno."
„Né, promiňte," omlouvala se Zrzka. „Tak jsem to nemyslela."
„No nic," shrnul Azael celou situaci. „Takže půjdete Zrzka, Šedivka, Neznámý, Iskataela, Xenakis, Nix a Axel se k vám přidá později. Dostanete obě Růže – Orchid, potřebuju, abys vrátila duchy, kteří jsou venku, zase zpátky. Spoléhám na vaši opatrnost a loajalitu, že se nikomu nic nestane, budete si vzájemně pomáhat a neztratíte ani Růže, ani sebe. Kdyby se cokoliv dělo, máte Nix, případně prorocké sny. Dávejte na sebe pozor. Nějaké dotazy?"
„Hned jdu na to." Orchid přikývla a odběhla ke svému klanu.
„Isky, jak je to daleko?" zeptala se Šedivka.
„Co?"
„Hora plamenů."
„Daleko? Jak... daleko? Na křídlech? Po zemi? Podzemím? Vodou?"
„Počkej... o čem to mluvíš?"
Isky však vypadala, že stále nechápe. „No... Nix by tam dorazila tak za den nebo půlden. A Liliel za pár hodin."
„Teď mluvíš divně, Isky. Pořádně divně."
„Divně? Co je na tom divného? Liliel létá rychleji než Nix. Je větší a silnější. Na tom není nic divného."
„Na ni musíš podrobněji, Šedivko," zamumlal Azael stroze. „Isky, jak dlouho vám to přibližně potrvá, než se dostanete odsud na Horu plamenů?"
Isky se na něj podívala. „Odsud?" opakovala. „Tři nebo čtyři dny. Potrvá nám to asi tři nebo čtyři dny, když se nebudeme zdržovat."
„Je ta cesta... co nebezpečného nás na té cestě čeká?" Vyptával se dál Sparky.
„Jsem imunní proti žáru. Nemáte se čeho bát... Patriphel... řeknu mu, ať jde s námi. Asi. Nebo ne?"
„Imunní proti žáru?! Nevymýšlej si," okřikla ji Zrzka.
Iskataela sebou při káravém zvuku jejího hlasu trhla, ale pak se uklidnila. „Démoni nejsou jako ty. Jsem jiná, chápeš? Všichni jsme jiní." Poprvé za celou dobu se Iskataelin výraz změnil z prakticky neutrálního na usměvavý. Najednou vypadala mnohem přátelštěji. „Ale já jsem ráda jiná. Být jiná je fajn. I když jste matoucí."
„Zajdu za Xenakis," přerušil ji Azael, „vy se mezitím připravte. Isky, půjdeš se mnou?"
„Hm." Iskataela vyskočila na nohy, a aniž by čekala na Azaela, rozběhla se za černou kočkou.
„To je vždycky takhle rozlítaná?" Culila se Šedivka.
Azael se usmál. „Moc nových zvířat. Je z vás nervózní. Promiň, ale radši už půjdu za ní." A rozběhl se pryč.
Sparky, který nevěděl, co má dělat, chvíli přešlapoval na místě a pak se vydal za nimi.
Šedivka chvíli šla s ním, ale pak si to rozmyslela a šla radši za Orchid.
Zrzku tam nechali stát.
Tracy celou dobu nehnula ani tlapkou. Zrzka jí pozorovala, jak dýchá. Pohled na její bříško pomalu se zvedající do rytmu dechu Zrzku zvláštně uklidňoval. Zrzavá liška si uvědomila, že to kotě se od ní stále ani nehnulo, a to i přes to, že její tělo už sotva hřálo. Co všechno tahle cesta asi změní? A jaké bude cestovat s pomatenou démonickou vlčicí a bývalým psychopatickým zabijákem?
„Všechno v pořádku?" ozvalo se najednou za ní. Orchid stála se dvěma talismany Růže v tlamě vedle Xenakis a Azaela u vchodu do Tracyiny nory. Zrzka si dala s odpovědí na čas a všechny tři si pořádně prohlédla. Jednu z nich vůbec nezná a zbylé dva, přátele a hned po Šedivce její největší oporu, teď nějakou dobu neuvidí. Nebo už je nespatří vůbec nikdy. „Postará se někdo o to kotě?" zeptala se.
Orchid přikývla. „Zařídím to."
„Děkuju." jak moc nebezpečná cesta nás čeká? Je vážně možné, že bychom se z ní už nevrátili? Nebo jsem jen paranoidní?
...
Bylo už k večeru, když se vydali na cestu. Dlouho nikdo nemluvil. Světlo prvních hvězd se tiše odráželo od mlčenlivé, bílé zahalené krajiny a zvířatům se nějak nechtělo narušovat ten posvátný klid. Jen Zrzka s Šedivkou si občas něco špitaly a Xenakis v jednom kuse utíkala napřed, jen aby se za pár minut vrátila s tím, že na ně nikde nikdo nečíhá.
„Copak je snad něco nebo někdo, kdo by nám chtěl překazit plány?" zeptal se jí Sparky tiše.
Xenakis vypadala nejistě. „Isky nás vede čím dál tím hlouběji na sever. Říká se, že tam jsou překážky, které mají za úkol tě zmást nebo zabít... na druhou stranu, Iskataela mi tvrdí, že ví, co dělá, a nám nezbývá než jí věřit. Ale upřímně... mám docela strach. Nevím, co čekat."
„A Isky neříkala, co jsou zač ty překážky?" ptala se Šedivka.
„Bohužel. Prý je to hrozně složité na vysvětlování a máme se tím zabývat až na místě, ale to už taky může být pozdě."
„Třeba se vážně dají nějak obejít," namítla Zrzka.
„Všichni máme strach," pípla Nix, která se vezla na Sparkyho hřbetu. „Xenakis, jdeme zase obhlédnout cestu?"
Ale Šedivka zavrtěla hlavou. „Nikam nechoďte. Teď musíme najít místo, kde přespíme, a nějakou kořist, nebo ideálním případě napajedlo."
„Isky!" houkla na vlčici Zrzka. „Pojď k nám! Musíme se něčeho najíst."
Iskataela šla celou cestu napřed neměla potřebu si ostatních členů výpravy všímat. Nebo spíš oni nevěděli, o čem se s ní bavit nebo jak se s ní seznámit. Při zmínce o jídle ale ochotně přiběhla. „Vy jste vzali s sebou jídlo?"
„Počítali jsme s tím, že si něco ulovíme cestou," připomněla jí Xenakis. „Myslíš, že tady nějaká taková kořist žije?"
Isky se zamyslela. „Mohla bych se zeptal Patriphela. Vlastně ne, on je vegetarián. Ale Rakal loví krysy, zajíce a taková zvířata. Třeba se s námi podělí."
Než kdokoliv stihl zareagovat, Isky řekla něco v jazyce, který nikdo z celé skupiny neznal. Ozvala se ta nejpříšernější rána, kterou Zrzka kdy slyšela. Jen pár centimetrů vedle Iskataely vyšlehl ze země záblesk. Šedivka vyjekla, než jí došlo, že když Isky necítí žár, nebude cítit ani blesky. A opravdu. Srst na Iskataelině boku byla sice spálená na uhel, ale kůže pod ní vypadala netknutě.
O to děsivější ale bylo stvoření, které se objevilo po záblesku. Třímetrová kobra se nad nimi tyčila jako mrak stínící vycházející hvězdy. Z jejího ocasu vyrůstalo ne jedno, ale osm dlouhých těl, každé z nich označené klikatou čárou od ocasu až k hlavě. Těla se nějakým zázrakem spolu neproplétala, ale stála vzpřímeně jako mladé, bujné stromky. Každé hadí tělo končilo rozšířenou hlavou s jedním velkým, lávově oranžovým okem a tlamou s ostrými, jedovými zuby.
Všichni byli v šoku. Jediná Iskataela vypadala, že obrovského hada čekala. „Rakale, moji přátelé mají hlad," řekla té obludě bez známky strachu, „myslíš, že bys nám mohl něco malého ulovit? Budeme ti vděční."
Dvě prostředí hlavy přikývly. Pak sebou Rakal praštil do sněhu. Zrzka si v tom děsivém okamžiku uvědomila, že stojí přímo mezi hadími těly. Ale monstrum si jí nevšímalo. Přehodilo přes ni ta těla, kterým stála v cestě, a než si šokovaná liška uvědomila, co se děje, nestvůra ji přelezla a plazila se od nich.
Všichni až na Iskataelu zůstali oněměle stát a zírat za hadem, který si klestil cestu lesem.
„U všech démonů, Iskataelo," vydechla konečně Xenakis. „Takhle jsem to nemyslela."
Ale Isky se usmívala. „Nemusíme nic lovit, není to super? Rakal nám přinese jídlo."
„Bylo by to super, kdybych právě málem neumřela strachy," vyjekla Šedivka. „Isky, tohle už nám nedělej."
Vlčice posmutněla. „Ale on nám něco opravdu uloví," zakňučela, jako by se měla každou chvíli rozbrečet. „Rakal je hodný. On vás nechtěl vyděsit."
„Co já mám s tebou dělat," zasténala Xenakis a běžela Iskataelu obejmout. Vypadalo to roztomile a zároveň legračně, jak se malá kočka pověsila předními tlapkami za krk třikrát vyšší vlčici, jako by si myslela, že jí vyšplhá po šíji mezi křídla, když bude chtít. „Je sice hezké, že se nám ten tvůj Rakal snaží pomoct, ale my bychom to zvládli i bez něj."
„Příště už ho volat nebudu," zabručela Isky napůl zklamaně, napůl naštvaně a odtáhla se.
Nikdo na to nic neřekl.
Rakal se vrátil za krátkou půl hodinu a v šesti tlamách z osmi nesl ulovenou krysu, králíka nebo zajíce. Nezapomněl ani na Nix, které přinesl tři hraboše, jenž musel někde vyrušit ze zimního spánku. Všechnu jeho kořist složil do úhledné hromady před ně.
„Děkujeme," uklonila se mu Iskataela. „Promiň, ale teď už bys měl jít. Přátelé z tebe mají strach."
„Rád jsem pomohl," řekl had a postupně sklonil všechny svoje hlavy do překvapivě synchronizované úklony jako prsty bušící do kláves piana. Zrzka na něj zase zůstala jen zírat. Netušila, že by něco takového mohlo mluvit. Ale kobra naštěstí na poděkování nečekala. Otočila všechna svá těla a zmizela v lesích.
„To jsi zas nemusela," řekla Šedivka. „Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale i přes to, jak vypadal, se choval docela mile."
Iskataela se dívala, jak had odchází. „To jste přece chtěli," odsekla. „On... se ale vrátí. Vrátí se, když bude chtít. Nebo když budu já chtít. Jasně že se vrátí. Proč by se neměl vracet?"
„Ať se vám to líbí nebo ne, budeme ho potřebovat," namítla Nix. „Nebo se odsud taky nemusíme dostat živí. Možná je to monstrum, ale je v našem zájmu s ním být zadobře."
„On není monstrum!" zaječela Iskataela. Po tváři jí tekly slzy. „Je jako já. Udělal, co neměl. Překročil stonek Půlnoční růže příliš brzy, v pokušení rychlé cesty za lepším životem. Noxeus ho zaklel do Hřbitova růží jako každého z nás, kteří jsme si dovolili té šance zneužít. Hvězdy nás už neodnesou zpátky domů. Je ztracený. Stejně jako já. Kdyby tehdy neulovil duši té zmije, co se přitoulala na Hřbitov, zůstal by tam navěky. Ale teď je tu. Na světě, kam nepatříme, ale stejně tu musíme žít."
„Isky..." pípla Xenakis, jako by se bála, že na ni vlčice zase vyjede, „ty ale nejsi monstrum. Nejsi jako on."
„On není monstrum. Jen vypadá víc jako démon než já. Padli jsme spolu, pamatuju si ho... byl tříhlavá ještěrka, než se dostal na zem. Ale tříhlavé ještěrky už na zemi nežijí a on neměl štěstí ani na tu obyčejnou. Jeho duše a tělo zmije se zkřížilo v to, co je teď. Nevím proč, tak to prostě je. Já byla okřídlený vlk a mám tělo vlka. On takové štěstí neměl." Isky plakala. „Kéž bych se mohla vrátit domů."
„Na Meridiem?" zeptala se Šedivka soucitně.
„Do Axelova klanu. Chybí mi domov... Víš, já nemůžu na Meridiem kvůli tomu, co jsem udělala. Nejsem... smrtelná. Až tohle tělo umře, vrátím se zpět na Hřbitov růží."
„Aha..." broukla Šedivka. „To mě mrzí."
„Kolik ti teda je?" zeptal se Sparky tiše.
„Pár tisíc let."
Zrzka nechápavě potřásla hlavou. Isky vypadala ve všech směrech spíš jako přerostlé štěně. Byla drobnější než Sparky nebo většina vlčic, které viděla v klanu, v jednom kuse se na něco vyptávala a jeden jí to musel zopakovat stokrát, než konečně chápala, co po ní chtějí. Jak je tedy možné, že taková fenka je starší než současný svět?
„A kdo tedy vlastně jsi?" vyzvídala Šedivka. „Ty a ti tví kamarádi? Myslím, co znamená být démon? Nebo... jaké to je?"
Isky dlouho mlčela. „Asi jako... já nevím. Když to se těžko vysvětluje. Všechno je tak zmatené. Všechno je moc nahlas, všichni mluví jinak, chovají se jinak... úplně jinak. Jinak než já nebo všechno, co znám. Buď to nechápu vůbec, nebo jsem pořád nejistá, jestli to aspoň chápu správně. Proto se pořád na něco tak pitomě vyptávám. A protože nic nechápu, celý život se on ostatních učím dělat a říkat věci tak, jako oni. Dokonce to ani nedělám moc vědomě, spíš prostě bez přemýšlení po ostatních opakuju slova, věty, pohyby, chování v některých situacích... Nevím jak vy, ale pro mě to vypadá jako jediná správná cesta, protože díky tomu před všemi ostatními nevypadám tak divně. Už dávno jsem zapomněla, kdo vlastně jsem," řekla smutně. „Každý den, každý rozhovor mi připomíná, jak moc na tenhle svět nepatřím. A že nikdy nebudu, i kdybych se sebevíc snažila. Ne kvůli křídlům nebo svým záhadným kamarádům, ale kvůli tomu, že všichni se chovají tak strašně jinak. A já se jim nedokážu přizpůsobit."
„Hele..." namítla Nix nakonec, „Isky, i když nepatříš na tenhle svět, patříš mezi nás. Vždyť to přece víš. Kdybys cokoliv potřebovala, můžeš se obrátit na nás. Máme tě rádi a chceme ti pomoct, jo? Nestyď se."
Iskataela se rozzářila. Zrzce došlo, že přesně tohle potřebovala slyšet. „Asi není jak pomoct. Ale... díky."
A Zrzka si v tu chvíli uvědomila, že má Iskataelu i přes to její věčné vyptávání a záhadné chápání světa vlastně docela ráda.
„Tak sníme to jídlo?" pobídla je Xenakis. „Mám hlad. A ty určitě taky, viď, Isky?"
V dobré náladě všichni snědli svoji porci. Když dojedli, vydaly se Xenakis s Nix na průzkum. Za chvíli se vrátily s tím, že našly prázdnou jeskyni, kde by se dala strávit příští noc. Útulné místo to nebylo. Navzdory mrazivému počasí venku bylo uvnitř jeskyně nepříjemně vlhko. Zrzka si říkala, že kdyby se sem nanosilo trochu sena a vykopala a udupala se vrchní vrstva hlíny a mechu, možná by to tu nakonec mohlo být docela příjemné. Nicméně, na to nebyl čas. Zrzka si odtrhla pár polštářků mechu, zatočila se dokolečka na hlíně pod ní a stočila se do těsného klubíčka.
„Spali jste někdy v jeskyni?" šeptal Sparky do nočního ticha. „Já jednou. Pod převisem. Ráno mě tam vyrušila medvědice s medvíďaty. Tak tak jsem jim utekl."
„Já tady medvědy necítím," pípla Iskataela. „Ale já nechci dneska v noci umřít."
„V klidu, prosím tebe. V zimě hibernují. Kdyby tu nějaký spal, už bychom to věděli."
„Taky vám rodiče vyprávěli strašidelné příběhy o tom, jak vás sežere obrovská černá puma, když nebudete v noci spát?" vzpomínala Xenakis. „Máma vždycky tvrdila, jak si mě nějaké takové monstrum odneseme do Tenebris a zavře mě tam do malinké klece, kde budu žít až do konce života. A jediné, co tam budu moc dělat, je spát, abych to dohnala, a hrát si s pavouky." Kočka se rozesmála.
„Tenebris už není. My, myslím jako tenhle svět, jsme Tenebris," namítla Iskataela. „Starý Tenebris... pamatuju si ho. Byl tak temný. Už není jako dřív. Když jsem poprvé viděla květiny a slunce, myslela jsem si, že je to to nejkrásnější, co kdy existovalo. Jsou darem od Noxeuse. A Siderea... pořád si říkám, kdy mi konečně nebe spadne na hlavu, zaplaví to tu a odnese mě zpátky domů. Jednou, to jsem ještě žila na Hřbitově, jsem se rozhodla, že Meridiem najdu. Hledala jsem hvězdy a vodu, která teď, když na ni svítí slunce, už třeba nebude jedovatá a odnese mě do ráje. Letěla jsem vysoko, až k oblakům. Pak už jsem se ale cítila, jako bych nemohla dýchat. Rozpouštěla jsem se mezi ta mračna. A pak jsem možná omdlela, jestli je to u ducha možné, nevím. Padala jsem. Teda, asi. Když jsem se vzbudila, byla jsem zpátky na zemi. Bylo to... děsivé. Už to nikdy nebudu zkoušet."
„Hm," broukla Zrzka, „a jaký je Meridiem?"
„Těžká otázka. Vypadá přesně tak, jak ty chceš, aby vypadal. Chceš ráj plný květin? Máš ho mít. Chceš nekonečné lány sněhem zasypaného lesa? I to je možné. Přeješ si létat v oblacích? Proč ne. Nepotřebuješ tam jíst, pít, dýchat, nic."
„A jak dlouho jsi tam žila?" zeptala se Nix, odpočívající na nějakém kořenu trčícím ze skalní stěny.
Iskataela se rozesmála. „Dva dny. Pak přišla ohromná bouře. Viděla jsem, jak stonek Růže mizí v rozšiřující se Sideree. Meridiem mizel pod nápory valící se vody. Někteří se utopili, jiní se stihli ještě vrátit. Ale osud jsme měli stejný. Jedno ráno jsme se vzbudili na Hřbitově růží. A už nemohli nazpátek, ani za jeho bránu." Isky se zahleděla ven, na noční oblohu plnou hvězd. „Bylo to děsivé, to jo. Ale nelituju toho. Ty dva dny v ráji za to stály."