Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 4. Kapitola: Spojenec █ ▇ ▆ ▅ ▄

Při pohledu na brány Hřbitova růží rýsujícího se v dálce Zrzku zaplavila úzkost při vzpomínkách na prožité útrapy, přesto se však odhodlala jít dál a nezastavovat se. Spolu s Air a Šedivkou se spěšnou chůzí blížily do údolí, kde stál Hřbitov růží. Orchid s nimi nešla – během půl hodiny všechny tři lišky zorganizovala, v rychlosti jim popřála hodně štěstí, udělila pár rad a poté s tím, že se musí postarat o ostatní záležitosti, odešla za svojí prací. Zrzka to chápala, ale přesto si musela přiznat, že s Orchid po boku by všechno bylo snazší.
„Zrzko?" vyrušila ji Šedivka z přemýšlení. „V pořádku?"
„Nemám na to místo zrovna nejlepší vzpomínky," odpověděla Zrzka a pečlivě se vyhýbala pátravému pohledu její sestry. Air se loudala někde za nimi, ale když slyšela jejich hlasy, popoběhla k nim strčila Zrzku do čumáku. „A nechceš mi teď říct jaké? Slíbila jsi mi to."
Zrzka zvedla hlavu. „Prosím tě, nenuť mě teď na to vzpomínat. Všechno ti povyprávím, až tam budeme, jo? Musíme si pospíšit."
„Jak říkala Orchid, žádný spěch, nebo si nás všimne někdo, kdo nemá," odpověděla jí Air sarkasticky.
„Není to jedno? Stejně už tam jsme," Zrzka elegantně zabrzdila před bránou Hřbitova a skočila na kliku.

„Tak pojďme, ať už to máme za sebou," Šedivka vešla dovnitř a otřásla se. „Už abychom byly pryč."
Zrzka se místo odpovědi neúspěšně pokusila setřást ze sebe prudký nával úzkosti, který se v ní uhnízdil, jakmile vešla na Hřbitov. Bez dalších slov se rozběhla přes hřbitov do kostela a zmírnila krok, až když už byla na místě. Všechno, od květů nehybně se plazících se mlhou až po zlomenou klávesu na varhanách jí až příliš připomínalo, čím si tu minule musela projít, a nejradši by tomu utekla. Air přišla až k papíru s verši a přečetla je nahlas.

Nocí i dnem, kamkoli půjdeš,
Vždy na kamenité cestě ve světle plamenů mě najdeš.
Na cestě trnité potrhaný můj plášť leží,
Dva velcí chrliči nocí i dnem ho stráží,
Dostane jej ten, kdo pouze v sílu magie věří.

Tam na Hoře plamenů, ve věži Zajatých truhla leží,
Když Půlnoční růže do dveří věže se trefí,
Duchové Zajatých pustí tě do dveří,
Klíčem, co ho plameny střeží.

„Vy to někdo chápete?" ptala se Zrzka. „Já teda ne."
„Ve Věži Zajatých prý vlkové drží své vězně," řekla Šedivka. „Logicky, podle toho jména."
„Není to teď jedno?" ozvala se Air. „Musíme jít, Orchid na nás bude už čekat. Probereme to, až budeme v klidu doma."
„Souhlasím." Řekla Zrzka a popadla papír jemně do tlamy. „Padáme."
Šedivka vyběhla ven z kostela jako první, ale ve vratech se najednou zastavila a začala vrčet. „Být tebou vypadnu. Nestojíme o žádné problémy. Jsme na tebe tři, nemáš šanci vyhrát."
Když Zrzka vyběhla před kostel, aby zjistila, co se děje, uviděla na cestě vedoucí od kostela stát drobného šedého vlka. Vypadal spíš vyplašeně než nebezpečně. Sotva vlk uviděl trojici lišek, svalil se na záda a odhalil světlé břicho ve znamení, že přichází v míru. „Není to tak, jak si myslíte," říkal cizinec, aniž by vstal ze země, „nechci vám ukrást Růži ani někomu ublížit, přišel jsem vás varovat na příkaz Azaela. Musíte utéct."
„Růži nemáme," odpověděla mu Air. „A proč bychom měli utíkat?"
„Opatrně, Air," varovala ji Zrzka. „Nic mu neříkej. Patří k našim nepřátelům."
Vlk se konečně posadil a oklepal ze sebe prach. Mluvil rychle, jako by se bál, že zapomene všechno, co má říct. „Vlci jsou na cestě k území vašeho klanu. Jde jim o Růži. Chtějí ji ukrást a pak použít někoho z vás jako oběť. Azael chce, abyste s tou růží utekli a zachránili si život."
„Copak mu už nejde o život Tracy?" zeptala se Air. Zrzka zahlédla v jejích očích náznak lítosti, který jí nepřipadal tak úplně fér.
„Myslí si, že už to nemá smysl. Podle něj už pro ni zemřelo dost lišek a prý by si to ani ona nepřála. A podle mě ani Az neví, co vlastně chce."
„Co je s Tracy teď?" zeptala se Air.
„Je v kómatu. Pokud jí Axel do dvou až třech měsíců neobětuje další lišku, pravděpodobně zemře."
„On Růži neukradl?"
„Ne. Myslel jsem, že už ji máte. Azael chtěl, abych běžel napřed a varoval váš klan, ale když jsem vás uviděl, vydal jsem se za vámi."
„Měly bychom ho vzít domů a promluvit si o tom s Orchid," řekla Zrzka Šedivce. „Ta už bude vědět, co má dělat."
„Copak to nechápete?" vykřikl vlk. „Domů nesmíte. Za chvíli tam bude zuřit válka mezi klany a váš úkol je zmizet odsud dřív, než nás tu někdo najde. Když Axel Půlnoční růži nenajde u vás, půjde ji hledat sem."
„A co podle tebe máme teď udělat?" zeptala se Zrzka.
„Podle Aze bychom teď měli najít Půlnoční růži a skrývat se, dokud Tracy nezemře. Pak se můžeme vrátit domů."
„Ale co bude s Orchid a ostatními?" vykřikla Šedivka. „co když jim Axel ublíží?"
„Jediný způsob, jak tomu zabránit, je schovat Růži do bezpečí dříve, než Axel zjistí, kde je," řekl vlk. „Az chtěl, abych šel s vámi a pomohl vám."
„Jak si ale máme být jistí, že ti můžeme věřit?" vypadlo z Šedivky.
„Jak se jmenuješ?" zeptala se Zrzka místo toho.
Vlk maličko sklopil hlavu k zemi. Najednou vypadal, jako by se styděl. „Já žádné jméno nemám."
„Cože?"
„K Axelovu klanu jsem se přidal ještě jako vlče, protože mě moje smečka vyhodila. Tehdy jsem se jmenoval Sparky, ale v klanu mi nikdo neřekl jinak než Neznámý. Žil jsem na nejnižší příčce, ale dalo se to."
Zrzka si Neznámého konečně pořádně prohlédla. Až teď si uvědomila, jak je hubený. Břicho a tváře měl propadlé, žebra by se mu dala spočítat. Přes celé tělo mu vedly dlouhé jizvy, a zatímco některé vypadaly staré a zapomenuté, jiné jako by byly stále čerstvé. Zrzka si až v tu chvíli uvědomila, že se mu v temně modrých očích odráží jakýsi potlačovaný stín bolesti, jako by byl na všechno, co s ním dělají, už dávno zvyklý.
„Byl si jejich hadrová panenka," vyslovila Zrzka svoje myšlenky nahlas.
„Nazval bych to spíš obětním beránkem nebo boxovacím pytlem. Když měl Axel vztek, vybil si ho na mně. Zato Az ani Tracy mi to nedělali. Měli mě rádi, nebo mě možná litovali. Občas mi léčili rány nebo mě chránili před nejhoršími záchvaty Axelova vzteku."
„Takže máš dobrý důvod od Axela utéct."
„Netvrdím že ne. Toulat se v lese sám v mrazu, vedrech i nedostatku potravy je pořád lepší než žít mezi vlky v klanu a snášet jejich týrání. Ale nechci zklamat Aze. Bez něj bych tu už asi nebyl."
Zrzka pohlédla na ostatní lišky. „Dobře. Sparky, zůstaň teď chvíli venku. A vy pojďte se mnou."
Zrzka odvedla lišky dovnitř do kostela, kde si sedla naproti nim.
„Takže," začala, „co navrhujete?"
„Jestli se v klanu bude bojovat, neměly bychom jim jít pomoct?" ptala se Šedivka. „Lišek je dohromady jenom patnáct a jsme slabší než vlci. Každé tesáky navíc se hodí."
„Na druhou stranu," řekla Air, „jestli Axel potřebuje nejdřív růži a až potom něčí krev, k žádné bitvě nedojde."
„To nemůžeš vědět. Nevíme, jak moc je nebezpečný. Před vlky, jako je on, není nikdo v bezpečí."
„A co Orchid? Nemůžeme jen tak odejít a nedat jí vědět."
„Můžeme k ní poslat nějakého z našich ptačích poslů."
„A ty snad o nějakém víš? Už jsme je dlouho nepoužívali, ani nevíme, jestli náš budou ještě poslouchat."
„Co třeba náš krkavec, Willy? Ten býval věrný. Už dlouho jsem ho neviděla, ale třeba k nám přiletí, když ho zavoláme."
„Tak to zkusíme a uvidíme." Zrzka vyběhla ven z kostela a rozhlédla se po okolí. „Willy? Jsi tu někde?"
A skutečně. Ze stromů rostoucích okolo Hřbitova se ozvalo krákání a k Zrzčiným tlapkám pomalu přikroužil černý vypelichaný pták. Zrzku trochu mrzelo, že se musí spoléhat na posla, kterému už docházejí síly a zasloužil by si spíš ptačí důchod než další práci. Liška pohybem hlavy naznačila opeřenci, ať letí za ní, a odvedla ho do kostela. Krkavec se usadil na oltáři vedle kostry, která ho narozdíl od Zrzky očividně neděsila, a prohlédl si vitráže v oknech.
„Orchid mě poslala, abych na vás dohlédl." řekl Willy a načechral si peří. „Proč je venku ten vlk?"
„Neznámý nám chce pomoct. Willy, potřebujeme, abys Orchid vyřídil, že se má připravit na to, že k nám přijdou vlci hledat Půlnoční růži. Řekni jí, že jsme na útěku."
„Chápu. A před čím utíkáte?"
„Před Axelem. Pravděpodobně po nás půjde, jakmile se k němu dostane zpráva, že je Růže pryč a pár lišek v klanu chybí. A my teď musíme najít talisman dřív než Axel."
Zrzka doběhla pro papír s básničkou. „Tohle jí dej. Už bude vědět."
Willy si vzal srolovaný papír do pařátu. „Jste si jisté, že paktovat se s vlky je dobrý nápad? Nejednou už nám ublížili. Jistě si to pamatujete."
„Sparky je naše jediná naděje, Willy."
„Jak myslíte. Dávejte na sebe pozor. Hodně štěstí."
Lišky následovaly Willyho před kostel, kde na ně čekal Neznámý.
„Sparky," oslovila vlka Šedivka, „tohle je náš posel Willy. Řekly jsme mu, ať varuje Orchid před vlky. Chceš mu ještě něco říct?"
Neznámý se podíval krkavci do moudrých černých očí. „Vyřiď Orchid," řekl jemně, „že Az nikomu neublíží, když nebude muset. Neumí už zabíjet."
„Neumí?" zeptal se krkavec.
„Za tu vaši poslední lišku Sunny už může Axel. Az ho tam poslal."
„Za Falcona ne?"
„Počkej... Ty myslíš toho šedivého lišáka s jizvami na hřbetě? Falcon není mrtvý. Je zavřený ve Věži Zajatých. Axel si ho nechává v záloze, kdyby ho potřeboval."
„Ty víš, kde je?" vyjekla Zrzka. „Šedivko, Air," otočila se liška na své přátele, „musíte mi pomoct ho najít."