Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 8. Kapitola: Sny, Ztráta Důvěry A Město Na Obzoru █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

„Skvělé, tak se mi to konečně povedlo. Rád tě poznávám. Snad si budeme rozumět."
Zrzka se zmateně rozhlédla. Stála uprostřed široké kamenité cesty a z obou stran ji obklopovaly rozkvetlé louky. Nepoznávala to tu. Byla si naprosto jistá, že na tom místě v životě nebyla. Vlk, co stál naproti ní, byl Azael. Ale... Vždyť Azaela v životě neviděla...?
Přesto věděla naprosto jistě, že je to on. Ale... Jak vlastně ví že je to on? Intuice? Liška nic nechápala. Všechno bylo tak zmatené.
„Kdo jste? Co je tohle za místo, pane?" její hlas zněl, jako kdyby mluvila skrz vodní hladinu, tlumeně a vzdáleně. Dokonce i okolí se vlnilo jako vzduch tetelící se za horkých letních večerů. Všechno působilo tence a křehce, jako by se to mělo za chvíli rozpadnout. Zrzka se nebezpečného vlka z nějakého důvodu nebála.
„Myslím, že víš, kdo jsem, lištičko."
„... Azaeli? Co se to děje?"
„Neměj strach, maličká. Nechám tě jít hned, jak to bude možné. Víš, odmalička mám jakýsi... dar. Dokážu jiným promlouvat do jejich myslí a snů, když spí. Mohou být tisíce mil daleko a slyší mě, jako bych stál naproti nim. A stejně tak mívám prorocké sny neboli stavy, kdy ke mně promlouvají mrtví, umírající či vážně zranění."
„Ale... Proč? Proč sis vybral zrovna mě?"
„Jak bych ti to vysvětlil. Tvá víra je nejsilnější. Neznámému věříš i přes to, že by mohl být tvůj nepřítel. A nikdy si nepochybovala o moci Půlnoční růže. Možná ti to přijde málo, ale i to nakonec bude stačit."
„Pane, ale... Tracy..."
„Jistě, Neznámý už tě s tím seznámil. Už si přeje odejít do říše mrtvých. Ale asi jsem příliš sobecký a naivní na to, abych ji nechal zemřít. A myslím, že 'pane' mě oslovovat nemusíš," vlk se přátelsky ušklíbl.
Zrzka se konečně trochu vzpamatovala. Začínalo ji štvát, jak si s ní Azael hraje, jako by byla pouhou loutkou v jeho příběhu. Nicméně, proti němu byla bezmocná. „Co ode mě chceš?"
„Jsi odvážná, liščátko. Máš štěstí, že ti nemůžu ublížit, i kdybych chtěl, což nechci."
„Ne, ale doopravdy. Proč tu jsem?"
Vlk se na ni podíval ublíženýma očima. „Doufal jsem, že už to chápeš. Ale víš ty co? Jdeme se radši projít, jako staří přátelé."
„Vždyť vás neznám."
„Ale přesto si o mě jistě už slyšela, nemám pravdu, maličká?"
„Vlastně ani ne. Když už, tak spíš o Axelovi než o tobě."
„Když to říkáš..."
Vlk v tu chvíli zčistajasna zmizel a s ním i krajina, která je obklopovala. Zrzka se místo toho ocitla na světlé, písčité pláži. Tlapky jí omývaly vlny. Před ní na mořské hladině plavaly ploché šedé kameny, vzdálené od sebe asi jeden liščí krok. Bez přemýšlení vběhla do teplé, zářivé vody, ale než se po oblázcích stihla vydat dál, všechno opět zmizelo.

Zrzka se s trhnutím probudila. Uvědomila si, že leží přitisknutá k Šedivce v maličkém doupěti, které narychlo vyhrabaly pod vykotlaným dubem. Sestry byly na cestě možná déle než tři týdny a Sparky se stále neukázal. Deště a sněhové přeháňky po něm smyly všechny stopy. Poslední informaci od Willyho měly tu, že zavedl Air, nalezenou kousek od Hřbitova růží, k Orchid a březí Rain. Našel je totiž dřív než Šedivku se Zrzkou. A také, že na území klanu došlo k bitvě, po které se celý klan rozprchl do okolí, ale s tím se počítalo. A od té doby se u nich Willy neobjevil.
Po celou cestu se sestry nezdržely na jednom místě déle než dvě nebo tři noci. Sny o Azaelovi se Zrzce zdály skoro každou noc. Zpočátku byly spíš rozostřené a nejasné, ale v tom posledním všechno vnímala naprosto zřetelně. Ačkoliv jí její vize nejdříve spíš děsily, časem si na ně prostě zvykla a nepřikládala jim nějakou velkou váhu, ani o nich neřekla Šedivce. Asi na ni byla pořád trochu naštvaná kvůli Sparkymu.
Tmavé slunce se líně plížilo nad obzor a laskalo Šedivčinu stříbrnou srst zářícími prsty. Před pár dny napadl první sníh a některé ranní vločky už sestrám stihly roztát na kůži. Při pohledu na kapičky, jež prozářené paprsky slunce vytvářely na sněhu protkaném vytrvalou tmavozelenou trávou zlatobílý koberec, si Zrzka vzpomněla na to, jak Půlnoční růže každou noc zářila. Obě sestry byly celé mokré – neobratně vyhrabané doupě je přece jenom neochránilo před výkyvy počasí. Proč si Zrzka nikdy nevšimla, že když je Šedivčina srst vlhká, vypadá jako stříbrná?
Zrzavá liška opatrně, aby nevzbudila sestru, vylezla ven a rozhlédla se. Sen s Azaelem jí přišel tentokrát tak živý... Skoro se divila, že starý vlk nikde okolo nestojí. Kdyby teď zkusila naříkat, přivolala by ho? Přišel by snad on, Willy, Air, Sparky nebo Orchid? Kde teď všichni asi tak můžou být?
Hluk aut při jejich cestě sílil, však lišky to nezastavilo, spíše naopak. Šedivka tvrdila, že čím blíž budou lidem, tím líp, protože do města vlci pravděpodobně nepůjdou. Jenže tím si nikdo nemohl být jistý.
Šedivka cosi zamručela ze spaní. Pak zacukala víčky a otevřela oči. „Zrzi? Ty už nespíš?"
„Teď jsem vstala."
„Příště si musíme vyhrabat něco lepšího. Jsem celá zmrzlá."
„Jo, to jsme na tom podobně."
Zrzce se stýskalo po teplém moři, o kterém se jí v noci zdálo. Tam bylo hezky a nikde nečíhalo nic, co by ji mohlo chtít zabít nebo sežrat. Co byla na cestě, nepřišla si ani trochu v bezpečí.
„Půjdem dál?" vyrušila ji Šedivka z přemýšlení. „Mám hlad. A tady už se stejně spát nedá. Nasněžilo nám sem a z té hlíny je bahno. Fuj. Jsem víc hnědá než šedivá."
Bok, na kterém spala, měla Šedivka celý zablácený. Sníh se musel pod teplem jejího těla rozpustit a vsáknout do země. Oklepala se a sundala ze sebe poslední zbytky špíny. „No tak, Zrzoune. Ty se mnou nemluvíš? Tak už se nezlob. On se vrátí."
„To už je jedno," povzdechla si Zrzka. „Nech to být. Tak teda jdeme?"
Šedivka se rozběhla napřed, ale Zrzka zůstala stát. Bylo by to tak snadné, povzdechla si v duchu. Mohla bych jít. Utéct ségře a jejím protivným kecům a vydat se vlastním směrem a vlastní cestou. Ale copak ji v tom můžu nechat samotnou?
„Hodláš tam stát ještě hodně dlouho?" křikla na ní Šedivka.
„Co jsi najednou tak protivná?"
„No tak jdeš, nebo ne?"
Zrzka si povzdechla a smířila se s tím, že se Šedivka dneska jen špatně vyspala. Nechtěla se dál hádat. Co by na tohle asi řekla Air? Postavila by se na Zrzčinu stranu se slovy „nech ji, ona se uklidní"?
Mramorová růže visela Šedivce na krku. Za celou tu dobu sestry ještě nepřišly na to, jak funguje. Zrzka tak přišla s několika teoriemi, které se ale zdály víc šílené než pravděpodobné – neviditelnost, odhánění jedovatých hadů, přivolávání posil – ale žádná podobná se jim zatím nepotvrdila.
Po pár minutách chůze lesem směrem k pachu aut a ulic dvěma liškám přes cestu zničehonic předběhla králičí samička, jež se bez povšimnutí přímo před liškami začala pást na posledních zbytcích trávy, jako by v životě neviděla lišku a nevěděla, že takové šelmy jsou pro malé králíčky nebezpeční dravci. Šedivka se přikrčila a ohlédla za sestrou. Tohle by mohla být jejich šance. Zrzka se opatrně plížila za Šedivkou, přičemž z králíka nespustila oči. Ovšem i přes jejich opatrný postup králice vycítila, že něco není v pořádku. Zakmitala čumákem ve vzduchu, pak se ohlédla, a když spatřila přikrčenou Šedivku, připravenou skočit, vyrazila tryskem. Šedivka už jí ale byla v patách. Narozdíl od Axela nebyla vrah, ale šelma, kterou v ní probudil pohled na vyděšené, prchající zvíře. Do žil se jí nahrnul adrenalin a dodal jí sílu. Dlouhé hbité nohy ji brzy donesly ke kořisti. Už už by ji držela pod krkem, kdyby se odkudsi z lesa nevyřítil vlk a nepředběhl ji, div že ji přitom nesrazil k zemi. Bez váhání stiskl králíkovi šíji a rozdrtil mu krční páteř.
Zrzka se celou dobu držela za sestrou v těsném závěsu. První, co ji napadlo, bylo, že ten vlk je Azael a přišel je dovléct ke klanu, ke Sparkymu nebo tak něco. Jenže když se na ni vlk podíval a předvedl zářivý a poněkud krvavý úsměv, jak měl zuby stále zaryté do šíje kořisti, ze které teď vytékala krev, si Zrzka uvědomila, že tohle je někdo mnohem, ale mnohem lepší než Azael.
„Sparky? Ty ses vrátil?"
„Jo, já vás taky rád vidím."
Zrzka se přestala ovládat a samou radostí mu skočila na krk, králík nekrálík. Vlk se svalil do sněhu a shovívavě ji odstrčil jako nezbedné štěně, mezitím co se mu sápala na záda, aby ho mohla řádně přivítat tím, že ho celého očichá. Pevně se k němu přitiskla a užívala si, že jsou zase spolu.
„Šedivka se na mě pořád ještě zlobí?" šeptal jí do ucha.
„To nic. Ona je jenom... podezíravá a nedůvěřivá a opatrná no a, znáš to, ale bude v pohodě, věř mi."
Šedivá liška měla dost ohledu na to, aby poodešla stranou a nechala je, ať se přivítají. Nebyla moc nadšená z toho, že je vlk zase zpátky – stále mu nevěřila. Jenže když viděla, jakou z něj má Zrzka radost, rozhodla se, že protentokrát k němu bude tolerantnější.
Šedivka ztuhla, když si uvědomila, že Sparky už se uklidnil a teď si ji prohlíží. Přišla si pod jeho pohledem jako pod drobnohledem, jako by ji studoval jako nějaký vzácný druh.
„Ahoj, Sparky." chtěla ještě dodat něco jako jsem strašně ráda, že tě po tak dlouhé době zase vidím, ale nedokázala se k tomu přinutit.
„Ahoj," vlk tázavě naklonil hlavu, jako by slyšel – nebo jí viděl na očích – i neřečené.
„Jsem... ráda, že jsi v pořádku."
„Jo, já tě taky zase rád vidím." to jí opravdu vidí až do hlavy? Vycítil její odpor? Nebo se jí to jen zdá? Šedivka byla zmatená.
„Fajn, přátelé." snažila se Zrzka zmírnit napětí mezi oběma šelmami. „Tak to bychom měli. Můžeme teď zase vyrazit na cestu?"
„Nejdřív se snad najíme, ne?" ozvala se Šedivka.
„Jeden králík nám stačit nebude," namítl Sparky.
„Tak to bychom měli sehnat něco dalšího. Sparky, jsi větší než my dvě, na jak velkou zvěř si troufneš?"
„No..." bylo očividné, že vlk trochu váhá. „S klanem jsme uměli sejmout i třeba divoké prase nebo jelena. Ale já nevím. Jsme jenom tři a já nechci, aby se někomu něco stalo."
„Ale zkusit to můžeme, když budeme opatrní. Sparky, veď nás."
Vlk jen přikývnul. Společně spořádali králíka a vydali se dál se Sparkym v čele. Z nějakého důvodu je vedl dál tou samou cestou, na které byl čím dál tím víc cítit pach blížícího se města. Šedivku to znervózňovalo. Co si myslí, že bude k jídlu ve městě? Nebo snad chce, aby je přejelo auto?
„Sparky, kam to jdeme?" dokonce i Zrzka už začínala být neklidná.
„Uvidíte." Vlk se zničehonic zastavil a naklonil hlavu, jako by něco zaslechl. Pak se přikrčil na kraji cesty. „Ale teď se pojďte na něco podívat."
Obě lišky si k němu tiše přilehly. Zdálky viděli – nebo spíš cítili, skrz prakticky nepropustné houští – dvojici mužů v zeleném a s puškami, jak tiše postupují hlouběji do lesa skrz nevyšlapaný sníh.
„To jsou lidé? Myslím, pytláci?"
„Ano. Nebo myslivci. Někteří loví zvířata pomocí těch dlouhých tyčí spíš pro zábavu než pro potravu. Dávejte si na ně pozor. Mohli by mít zacíleno i na vás."
„Ale..." zakňučela Šedivka.
„Pšt!" okřikl ji vlk. „Jestli tě uslyší, je po nás."
Trojice sledovala, jak se muži blíží ke stádečku divokých prasat, které nejspíš hledalo pod sněhem poslední zbytky hub a červů. Myslivci se schovali v houští a jeden z nich na ně zamířil puškou. Ozval se výstřel a jedno z prasat padlo mrtvé k zemi. Další dva výstřely usmrtily další dva divočáky, zbytek stačil utéct. Muži se nejdřív něčemu smáli, pak odešli.
„A teď musíme jednat rychle." vysvětloval liškám vlk. „Lidé se brzy vrátí, aby si je odnesli. My tři teď vezmeme to nejmenší prase a odtáhneme ho co nejhlouběji do lesa, jasné? A nic nedělejte, dokud vám k tomu nedám pokyn."
Sparky vběhl na palouk, kde se stále ve vzduchu vznášel pach smrti. Popadl mrtvého divočáka za šíji a začal ho tahat do lesa. Zrzka s Šedivkou mu běžely na pomoc. Společně táhli kořist nejméně půl kilometru, než jim vlk konečně dovolil se zastavit. Zrzku trochu děsila prošlapaná linka, co za nimi zůstala.
„Nenajdou nás tu?" lišky prudce vydechovaly.
„Nejspíš by pro svou kořist nešli takovou dálku. Ale i tak musíme být rychlí. Sežereme to a padáme." vlk se hladově pustil do jídla. „Tak na co čekáte? Máme málo času, bůhví, kdy se lidé vrátí a zjistí, že jedno prase chybí. Dělejte."
Zrzka si v tu chvíli vzpomněla na Willyho. Dochází vám čas. Pořád nikdo nepřišel na to, co tím tehdy chtěl říct.
Lišky se pustily do jídla trochu neochotně – ani jedna z nich divočáka nikdy neochutnala. Ale obě nakonec usoudily, že to není zas tak špatná večeře. Když dojedli, začínalo se už stmívat. Zrzka nechápala, jak mohl den utéct tak rychle.
K večeru si všichni tři našli maličký přístřešek pod mostkem uprostřed lesa, přes který vedly koleje. Už jen to dokazovalo, jak blízko jsou lidem. V Zrzce představa, že se někdy potká s dvounožci, vzbuzovala zvědavost i strach. Už jen kvůli těm myslivcům jí bylo jasné, že se dvěma liškami a jedním vyhublým vlkem se nikdo mazlit nebude. Na to, jak křehce Sparky vypadal, měl docela sílu a vytrvalost. Jaké to asi muselo být, žít úplně sám uprostřed lesa? Dokonce ani po týdnech strávených mimo klan si to Zrzka nedovedla představit. Možná že si občas od toho, co musela odejít z domova, přišla ztracená nebo opuštěná i přes to, že měla po boku sestru, ale díky ní nikdy nebyla osamělá. Jak se Sparky asi musí cítit, když ví, že jediné, co teď má, jsou dvě lišky, které mu nevěří? Zrzka měla Sparkyho ráda a bylo jí líto, že Šedivka ho moc nemusí. Zrzavá liška usínala v utopických představách o tom, jak ze všech třech jednou budou kamarádi na život a na smrt. To ale ještě netušila, co všechno se po téhle noci změní.