Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 20. kapitola: Překážky █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

S Axelem se setkali noc před tím, než dorazili do údolí, za kterým měly podle Iskataely začínat první překážky. Byla temná, bezhvězdná půlnoc. Spali v jakési těsné noře, kde museli ležet prakticky jeden na druhém, aby se zahřáli. Celou noc mrzlo a sněžilo jako o závod. Iskataela to přesto odmítla a spala vedle nich. Zrzka jen doufala, že když je imunní proti žáru, bude imunní i proti chladu.
Axel se objevil, když Zrzka bloumala lesem, protože nemohla usnout.
„Jdu nevhod?" zeptal se, když ji uviděl ztracenou v myšlenkách.
Zrzka nervózně přešlapovala. Nelíbilo se jí, že tu stojí jen tak sama před vrahem lišek. A už vůbec neměla radost z toho, že s tím vrahem bude muset cestovat. „Ne, já jen... nespím."
„Dlouhý den?"
„Vlastně... docela jo." Strávili půl dne hledáním bezpečného místa na přespání poté, co je napadl dvouhlavý dvouocasý pes. Byl docela malý a bez problémů se mu ubránili, jenže se nedalo popírat, že se objeví mnohem horší příšerky – třeba něco jako Rakal, ale v nějaké jeho zlé, vzteklé, nenávistné a hladové formě. Ta představa všechny znervózňovala, i když Isky říkala, že její přátelé démoni by většinu z nich přeprali. Nix slíbila, že bude přes noc držet hlídku, když ji nechají spát po cestě.
Kde teď asi byla? Nejspíš létala někde nad nimi. Zrzka se rozhlédla po nebi.
„Hledáš netopýry?" zeptal se jí Axel.
Zrzka zavrtěla hlavou. „Nix by tu někde měla být. Snad jí nic není."
„Určitě je v pořádku. Když už jsme u toho, kde jsou ostatní?"
Zrzce až v tu chvíli došlo, jak moc se vzdálila od stanoviště. Nix ji nejspíš hledá. Tak proto je pryč. „Jasně. Zavedu že tam. Tudy."
Axel se rozběhl směrem, který určila Zrzka. „A co Iskataela?" zeptal se konverzačně.
Zrzka nevěděla, co si má myslet. Ještě před pár dny by před Axelem utekla hned, jak by ho uviděla, a teď si tu s ním povídá, jako by se nikdy nic nestalo. „Ona... přijde mi fajn. Je... zvláštní, ale fajn."
„Jestli jsem někdy litoval někoho z těch, co jsem zabil," špitnul Axel, „tak Iskataela mě mrzí nejvíc. Dal jsem život démonovi, který by nás dokázal zabít."
„Iskataela a zabíjení? To je nesmysl. Jednou si dokonce zavolala démona, abychom nemuseli lovit. Není to krvelačná bestie. Věř mi."
„Dobře, ale u ní nikdy nevíš, co si myslí. Jednou jí přeskočí a na někoho se vrhne."
„Takovou ji neznám."
Axel na to nic neřekl. Zrzka si najednou uvědomila, že Axel se Iskataely bojí. Bylo ironické, že bývalý masový vrah má strach, že by ho někdo mnohem slabší, než je on, dokázal porazit.
„Iskataela je hodná, Axeli. Mýlíš se v ní."
„Jen říkám, co si myslím."
Zrzka netušila, co na to má říct. Naštěstí už byli na místě. Isky stále spala ve sněhu i přes vichr a vánici. Zrzka šla k ní, aby zkontrolovala, jestli neprochladla, přičemž našla Xenakis spící přitulenou k ní. „Přece bych ji tu nenechala umrznout," usmála se kočka na Zrzku. „Jé, ahoj, Axeli."
„Ahoj," pozdravil Axel napjatě.
„Takže jsi nás našel."
„Ano."
Mezi zvířaty se rozhostilo trapné ticho. Xenakis to nakonec vzdala a šla zase spát. Zrzka, která tam zatím jen tak postávala, si šla lehnout k sestře.
Axel někam zmizel a vrátil se až ráno. Všichni ho váhavě přivítali. Mezi zvířaty bylo znát napětí. Je to stále ten krutý, nelítostný Axel? Nebo to je bratr, který pomalu přichází o sestru a musel vynaložit veškeré síly i sebezapření, aby se vůbec vydal na cestu a nezůstal u Tracy, jen protože si chtěl být jistý, že je stále ještě naživu?
Jediná Iskataela takhle nepřemýšlela. „Takže jsme všichni," povídala vesele, „nejvyšší čas si pospíšit. Jak ses sem vůbec dostal, Axeli?"
„Podle pachu."
„Aha. Pach... jasně. To... dává logiku. Jo." odpověděla Isky nemotorně. Xenakis se nad jejím počínáním usmívala.

S úsvitem se zvířata vydala dál. Putovala dlouho, aniž by někdo něco řekl. Zrzka měla pocit, že tahle cesta je ještě divnější, než čekala. Plná monster, nejenom těch Iskataeliných nebo volně žijících v lese, ale i takových, kteří žili v nich a v jednom kuse je stavěli do nejistoty. Na začátku cesty nikdo nevěděl, co s Iskataelou. A když se to vyřešilo, najednou přišel Axel. Vyhýbali se mu, někdy jen pohledem, někdy i fyzicky. Zvlášť Xenakis vypadala, jako by se bála, že se na ní Axel každou chvíli vrhne a zakousne ji. Šedivka se většinou tvářila jako sólo hráč, jako by řešení nějakých vztahů bylo pod její úroveň. Oproti tomu Sparky se Axela vyptával na všechno možné od Tracy až po počasí včera v noci, jako by se snažil skrýt napětí. Zrzka se radši bavila jen se Šedivkou a Iskataela, která tomu moc nerozuměla, se tvářila neutrálně a uvolněně jako vždycky, když nemusela na nikoho mluvit a na nic se soustředit.
Jediná doopravdy volná tak zůstávala Nix. Když zrovna nespala mezi Iskataelinými křídly, trávila svůj čas létáním vysoko v korunách stromů, na nebi i v oblacích, aniž by se potřebovala starat o něco jiného než správný směr cesty nebo nebezpečné příšerky na obzoru. Mezi všemi těmi velkými, čtyřnohými a – až na jednu výjimku – neokřídlenými zvířaty působila trochu nepatřičně a ztraceně, ale zdálo se, že jí to netrápí, jako by jí svoboda a nezávislost nahrazovala její osamění. Zrzka jí tu bezstarostnost záviděla.
Trapné ticho jim vydrželo až do chvíle, než se ocitli v nejnižším bodě údolí. Cesta v něm byla plná kamenů, některých ostrých a velkých sotva jako zrníčko kukuřice, které bodaly do tlapek. Oproti tomu jiné balvany byly tak velké, že je museli pracně přelézat, nebo dokonce podlézat, když se zasekly mezi skalními stěnami. Z obou stran se tu zvedal příkrý kamenitý sráz a cesta byla tak úzká, že museli jít v řadě za sebou.
„Hej!" vykřikla najednou Nix, „pozor! Letí přímo na vás!"
Všechna zvířata k ní zvedla hlavu a v tu chvíli si toho také všimli. Z čistého nebe padal jako nějaká přerostlá kapka vody obrovský kámen a řítil se přímo na Šedivku. Liška vyjekla, ale byla tak vyděšená, že se nedokázala ani hnout. Zrzka ji tak tak strhla k sobě a balvan se děsivě, ale neškodně zřítil mezi ně a rozehnal skupinu na dvě poloviny.
„Všichni v pohodě?" Iskataelin vysoký hlas se odrážel od stěn jako zvuk píšťalky. „Nestalo se vám nic?"
„Žiju!" vydechla Šedivka úlevně a běžela k ostatním. Spolu se Zrzkou a Xenakis zůstala před balvanem, mezitímco všichni ostatní stihli utéct na druhou stranu. Zůstala pod ním mezera tak velká, že se jí bez problémů protáhl i Axel a nemusel by se ani plazit. Kdyby se kámen zřítil jen v trochu jiném úhlu, spadl by šikmo místo napříč a nezaklínil by se. To by nejspíš někoho z nich rozdrtilo.
„U všech pohrom světa..." Xenakis lapala po dechu. „Co to sakra mělo být?"
„A to je to ještě začátek," konstatovala Iskataela. Za jejími zády se z nebe snesla sprška kamínků. Jako déšť sklouzla po srázu k jejím packám. „Vypadá to, že jsme teprve v údolí padajících kamenů. Bude to horší."
„Tohle nemůžeme přejít živí..." vyděšená Nix letěla k Iskataele a schovala se mezi její křídla. „My dvě to můžeme přeletět, o tom žádná, ale co vy?"
„Hm...." zamyslela se Iskataela. „Myslíte, že Liliel by vás unesl? Sparky s Axelem budou asi nejtěžší. Ale jo. To by šlo."
„A to je kdo? Není aspoň tak děsivý jako Rakal?" pípla Nix.
Iskataela se lišácky usmála. „Fénix."
„Co to je?"
„Pták, co když umře, tak se znovu narodí z popela. Nejběžnější jsou fénixové ohně, ale existují i fénixové země. Jako Liliel."
„Fajn, nejsem o moc moudřejší. Ale jak tak tě znám, víc z tebe asi nedostanu."
Iskataela se stále lišácky usmívala. Zrzce problesklo hlavou, že to je po neutrálním její prakticky jediný výraz. „Přesně tak."
V tu chvíli někdo vyjekl. Zrzce chvíli trvalo, než jí došlo, že to byl Sparky, kterého těsně minul kámen velký jako jeho hlava. Zakňučel. „To nic. Žiju. Pokračujte." řekl odevzdaně. „Hlavně ať už jsme pryč."
„V tom případě nebudeme ztrácet čas." Isky cosi zamumlala a ostře zavyla. Ale žádný záblesk se neobjevil. Zrzka už si začínala myslet, že protentokrát Iskataelina zaklínadla nefungují a všichni se budou muset nějak dostat údolím po svých, když se najednou ozval hlasitý skřek podobný orlímu volání. Ze severu přiletěl velký, tmavě zelený pták a usadil se na zemi. Už jeho létání působilo podivně nadpozemsky. Byl mnohem větší než všichni ptáci, které Zrzka kdy viděla. Místo peří měl celé tělo pokryté smaragdově zelenými listy. Některé byly delší než Zrzčiny tlapky, ty nejmenší na jeho hlavě byly velké sotva jako okvětní lístek sedmikrásky. Hrabavými nožkami balancoval v údolí. Měl velká křídla, tak velká, že Zrzka by se klidně mohla vézt na jeho zádech. Drobnou paví hlavičku mu zdobily temně indigové oči a krátký, trojúhelníkovitý zobák. V jeho očích se odrážel klid, moudrost a nekonečná vyrovnanost. Zrzka považovala velké dravé ptáky za ušlechtilá a majestátní zvířata, ale žádný orel nebo sokol se nemohl rovnat Lilielovi. To on byl pravým králem lesa, moří i útesů.
Fénix se uklonil. „Rád vás poznávám, Iskataelini přátelé. Jak dlouho už jsem nespatřil toto místo. Vidím, že s sebou máte Měsíční růži. Jdete posílit její moc, nemám pravdu? Škoda. Úplněk byl předevčírem."
Iskataela strnule zamávala ocasem. „Pravda. Problém je, že tohle kamení nás zlikviduje, jestli půjdeme pěšky. Napadlo mě, že bys nám s tím mohl pomoci."
„Hm." Liliel si skupinu zvířat prohlédl. „Myslím, že to nebude problém. Ale žádám něco na oplátku."
„Jak ti můžeme pomoci?" zeptal se Axel krotce. Neodvažoval se podívat ptákovi do očí, vlastně se skoro nehýbal. Bylo na něm znát, že pohled na Liliela v něm vzbuzuje strach a respekt.
Fénix se podíval Axelovi přímo do očí. „Říkáš ty, chlapče? Vlk, který sobecky obětoval nevinné pro své vlastní přesvědčení a ničí životy jiným?"
Axel sebou trhl. „Neříkám, že toho nelituju. A že jsem měl na výběr."
„Lilieli... tohle teď nepotřebujeme," namítla Iskataela.
Liliel si jí nevšímal. „Všichni máme na výběr. Ale ne všichni se rozhodujeme správně."
„A jak by ses ty rozhodl na mém místě?" zeptal se Axel.
„Hm," brouknul Liliel. „Každopádně, kousek odtud povodně a vichřice zničily část lesa. Les trpí a já už se na to nemohu dál jen dívat. Pomůžete to napravit."
„Nevím, co my s tím můžeme udělat, ale asi je to nanejvýš fér." Xenakis se rozhlédla po ostatních, jestli souhlasí. „Takže, máme dohodu?"
Chvíli na to se už Zrzka vznášela v oblacích na Lilielových zádech. Byl to naprosto úžasný pocit. Jako by jí patřil celý svět. Pták letěl vysoko v oblacích a vítr jí cuchal srst. Země pod nimi působila nepatřičně drobně. Údolí, cestu, kterou přišli, les, Věž zajatých, a dokonce i území Axelova klanu měla pod sebou jako na dlani.
Pták ji vysadil na místě, kde začínal les. Pak se vrátil pro ostatní. Les byl doopravdy zničený. Stromy polámal vítr a většina z nich ležela na zemi tak dlouho, že jejich kmeny už porůstaly mechem a listy hnily v přibývajících bažinách. Celému místu dodával atmosféru tenký led, který se zformoval na bažinách, a padající sníh. Liška pod některými stromy rozeznala dokonce kostry vysoké zvěře, která krutý nástup zimy nejspíš nepřežila.
Takhle vypadá apokalypsa, pomyslela si Zrzka.
Iskataela přiletěla po svých. Její křídla působila drobně, když je měla složená na zádech, ale až teprve, když liška spatřila Iskataelu ve vzduchu, zjistila, jak jsou velká. Byla tak čtyřikrát delší než Iskataela, která se pod nimi skoro ztrácela.
Isky přistála vedle Zrzky, div že ji nesrazila křídlem, a prohlédla si zničený les. „Liliel umí zázraky," konstatovala, „ale jak s ním napravíme tohle, to teda nevím."
„Viděla jsi ho už někdy dělat něco podobného? Myslím, léčit stromy nebo... s čím po nás vlastně chce pomoct," zeptala se Zrzka.
„Ale jo. Jeho pírka mají léčivou moc. Na Hřbitově růží nám občas krátil čas tím, že zkoušel uzdravit těch pár růží, co tam přežívají. Nikdy se mu to moc nepovedlo, ale koneckonců, Hřbitov růží nedostal takové jméno jen tak, ne?"
„Nechceš tím doufám naznačit, že abychom ten les zachránili, bude si muset vyškubat všechno peří nebo tak něco?"
„Nic nenaznačuju. Až tu skončíme, asi z něj bude přerostlá vypelichaná slepice."
Zrzka se rozesmála.
„Na tom není nic vtipného," zabručela Iskataela. „Myslím to smrtelně vážně. On by ti asi řekl, že je to nutná oběť."
„Promiň. Jen jsem si ho představila úplně bez peří. Ty asi nemáš moc smysl pro humor, viď?"
„Bohužel ne. Ostatní se sice v jednom kuse smějí věcem, které mi nepřijdou vtipné, ale už jsem na to zvyklá. Prý beru věci moc doslova. Ale nebaví mě o tom zbytečně přemýšlet, takže jsem se smířila s tím, že to prostě neumím líp."
Když Liliel vysadil posledního ze skupiny na kraji lesa, na nic nečekal a vyletěl vysoko nad koruny stromů. Z křídel a těla mu začaly padat jeho dlouhá pera, která zmizela hned, jakmile se dotkla země. Isky je chytala dříve, než dopadly na zem, a pokaždé je poodnesla o kousek dál. Zrzka viděla, jak se pod každým perem tvoří kruh svěží zelené trávy a někde dokonce vznikala i opadaná, mrazem strhaná borůvčí a malé smrčky nebo jedličky. Čím větší pírko, tím byl kruh širší.
Nix létala skoro až k Lilielovi a vracela se s plným zobákem. Xenakis šplhala po stromech, aby se dostala k těm perům, která uvázla na větvích, dříve, než se úplně rozpustí. Isky, která byla moc velká na to, aby se mohla prohánět mezi stromy, pomáhala vlkům chytat peří těsně při zemi a dávala ho liškám, které ho pak roznášely po celém lese.
Bylo fascinující sledovat, jak les pomalu vstává z mrtvých. Dokonce i stromy ožily a vzpřímily se. Bažiny vyschly a nahradily je potůčky a jezírka vody. Sníh roztál. Všude to zářilo jasnými a teplými barvami. Mrtvý a ponurý les byl k nepoznání. Jen Liliel nebyl nikde v dohledu, asi došel k závěru, že uzdravený les ani Iskataelini přátelé už nejsou jeho starost.
„A sakra," vypadlo najednou z Xenakis, „vypadá to, že máme problém."
Zrzka se na ni zmateně podívala. „Ten les byl roky mrtvý. Žádná monstra tu nežijí."
„No právě. Nežijí."
V tu chvíli Šedivka zaječela, protože si toho všimla také. Kostra jelena, která zůstala ležet před nimi, se začala hýbat. Vlastně nejen to. Omšelé, sluncem a sněhem vybělené kosti, a dokonce i paroží se začaly neviditelnými úchyty spojovat k sobě. Kostra se postavila, oklepala ze sebe sněhový poprašek a vyrazila přímo proti nim, odhodlaná nabrat všechny členy výpravy na parohy a odmrštit je někam hodně, hodně daleko.
Axel se vzpamatoval jako první. Skočil jelenovi na záda a pokusil se mu zlomit krční páteř. Překousl pár mrazem zkřehlých obratlů, které se ale zformovaly zpátky na jejich místo. Jako by je spojovala nějaká neviditelná síla. Jelen se postavil na zadní, setřásl ze sebe vlka, a rozběhl se přímo proti Iskataele, kterou se rozhodl nabrat na parohy jako první.
„To nemáme šanci zničit!" vykřikl Sparky.
Iskataela hekticky roztáhla křídla a v panice praštila jelena do lebky. Couvala před ním stále dál a dál, dokud nenarazila do stromu. Sparky skočil mezi ně a pokusil se kostru srazit k zemi tím, že popadl do tlamy její pravou přední nohu a trhnul. Ale neměl dost síly. Jelen ho odmrštil jako peříčko. Axel mu běžel na pomoc, ale dopadl podobně.
„Mám nápad," šeptala Zrzka Šedivce, „ale pochybuju, že vyjde."
„Sem s tím. Cokoliv je dobré."
„Myslíš, že kdybychom tomu jelenovi hodili na krk Půlnoční růži, vrátil by se pak jeho duch zpátky do toho, co zbylo z jeho těla? Tím pádem by nás nemusel napadat. A pak bychom mohli použít Měsíční růži, abychom ho jako by uzdravili a vrátili zpátky do nebe?"
„To zní dost šíleně. Nemyslím si, že to bude fungovat. Lepší plán ale nemáme."
Nix, která seděla vedle nic na zemi a všechno slyšela, na nic nečekala, bez přemýšlení sebrala Šedivce z krku Půlnoční růži a letěla k jelenovi, který se teď vzpínal a snažil se kopnout Iskataelu do lebky. Létala přímo nad lebkou kostry a snažila se na ní přistát, což bylo těžké, když sebou jelen stále zmítal. Po pár neúspěšných pokusech se jí to ale povedlo, a Půlnoční růže sklouzla zvířeti po krční páteři až do hrudníku.
Vedle kostry se objevil mladý, statný jelen. Zrzce v tom chaosu chvíli trvalo, než jí došlo, že vidí jen rozmazané slabé světlo. Byl to duch, který ale nevypadal, že by měl nad svým tělem nějakou kontrolu. Jen bezmocně sledoval počínání kostry, která jako by mu ani nepatřila.
„Nix," vydechla Iskataela vyčerpaně, „Růži. Tu druhou."
Zrzka si rychle sundala Měsíční růži z krku. Nix ji popadla a pověsila jelenovi na krk. Když se růže zhoupla až do hrudníku zvířete, celá sedmičlenná skupina zůstala jen zírat, jak začala zářit. Visela na nehnutě napjatém řetízku, který vypadal, jako by ho něco táhlo do místa, kde jelen míval srdce. Kostra se ještě jednou vzepjala, zatroubila a pak se všechny její kosti sesypaly na hromádku na zem. Bylo po všem.
Iskataela sebou vyčerpaně praštila na zem. „Myslela jsem, že mě těmi rohy snad propíchne."
„Nechápu, co to mělo znamenat." Xenakis ostražitě pozorovala hromádku kostí. „Isky, v pořádku?"
Iskataela se naštěstí po chvíli zvedla. Vypadalo to, že není zraněná. „Dává to smysl. Až na tu část, kde má Liliel ještě větší moc, než jsem si myslela. Ty kosti kdysi byly živé, když se to tak vezme. Takže jeho peří je vlastně znovu oživilo. A Měsíční růže má věci napravovat, nejen léčit zranění, nebo ne? Takže ten talisman prostě jen, z logiky věci... udělal svoji práci."
Zrzka se podívala na jelena. Stále stál vedle nich, tichý a nehybný jako mlha. „Nemám tušení, jak ta Růže funguje. Promiň, ale nedokážeme tě vrátit zpátky na nebe."
Duch jen přikývl. Zdálo se, že nemluví.
„Chudák zvíře," poznamenal Axel věcně. „No, hlavně že jsme to všichni přežili. Vidím to na krátkou přestávku. A pak nám asi nezbývá než zrychlit a pokračovat dál."