Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 24. kapitola: Vzpomínky zůstávají █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

Bylo pozdní jarní ráno. Slunce zářilo a drobné sněhové vločky padaly a padaly a zasypávaly krajinu, která před pár dny začala zelenat. Byl nádherný den.
Aspoň to si Axel pomyslel, když se ten den ráno probudil. Jenže pak mu před očima probleskla Tracyina tvář.
Dnes to byl čtvrtý den od její smrti. Axel vstal a protáhl si nohy, přičemž si všiml, že většina jizev už zmizela. Kručelo mu v břiše, ale nechtěl jíst, i když byl zesláblý.
Vlk nedokázal dostat z hlavy Azaelův pohled poté, co vrazil dýku do sestřiny hrudi. Myslel si, že ho Azael bude nenávidět nebo mu možná vyčítat, že se dost nesnažil, ale tak to zřejmě nebylo. Otec ho objal a Axel cítil slzy dopadající na jeho bedra. „Jestli to potřebuješ, nechám tě jít," šeptal mu jeho táta prakticky do ucha. Bylo to tak mateřské, láskyplné gesto, že se Axel, který jinak nebyl žádná padavka a zakládal si na nedobytném, odtažitém image, rozbrečel ještě víc.
Nikdo se tak na nic neptal, když se Axel zvedl od mrtvé Tracy a pomalu zmizel v lese. Neutíkal jako tehdy. Nebál se vlastního smutku, tentokrát ho přijímal jako starého známého. Chtěl s ním ale být pár dní sám.
Stejně tak Axel nedokázal dostat z hlavy ten okamžik, kdy se dýka zatínala do hrudi nejmilovanější osoby v jeho světě. Myslel si, že bude cítit nikdy nekončící, sžíravou bolest, které už se nikdy nezbaví. Ale místo toho cítil něco jako... úlevu.
Když nad tím Axel přemýšlel, začínalo mu docházet, že Tracy nikdy doopravdy nežila, spíš přežívala. Mívala často bolesti a ztuhlé klouby a každá šťastná vzpomínka na ni byla protkána zoufalstvím, když se jednoho dne neprobudila. Nebo i strachem, že ten den brzy přijde. Tedy ne že by se mu po ní nestýskalo, to ne. Ale její život byl plný úzkostí i strachu, kterých se nešlo zbavit, ani kdyby chtěla. Vždycky byl nějaký důvod se bát, že se něco pokazí a ona umře na její záhadnou nemoc. Nebyl to život, bylo to jen přežívání.
Bylo správné nechat ji jít. Axel si tím byl naprosto jistý.
Pak už zbývala jen otázka, byla cesta k Věži vlastně zbytečná? Axel věděl, že ne. Poznal na ní nové přátele, vrátil sestrám otce a Iskataele kamarády, pochopil, že poslední naděje selhala a že to tak mělo být, poznal také ostatní lišky z klanu, poznal, jakou cenu má přátelství i že být jiný neznamená být špatný a že laskaví můžete být i k těm, kteří bývali vašimi nepřáteli. Začal být laskavější a měl větší pochopení. Zjistil toho spoustu o sobě i zvířatech okolo něj, a to jen díky Tracy.
V keři vedle místa, kde Axel ležel, to zašustilo. Vylezla z něj Litzy. Za ten měsíc hrozně vyrostla.
„Ahoj," pozdravil ji Axel a snažil se znít přátelsky. „Copak potřebuješ?"
„Noo... Azael mě poslal zjistit, jestli jsi v pořádku."
„Můžeš mu říct, že jsem."
„Dobře." Litzy se otočila k odchodu. Axel si všiml, že hrudník se jí už skoro zahojil.
„Promiň," řekl vlk najednou.
Litzy se prudce otočila. „Promiň?"
„Chci říct, omlouvám se za to, jak jsem tě tehdy poranil, kdyžs byla na lovu. Nebyl jsem ve své kůži, ale to mě neomlouvá. Mrzí mě to, doopravdy. Snad bych to stále mohl nějak napravit."
„To nic. Už jsem na to zapomněla."
Zapomněla na to, že ji pár měsíců zpátky málem zabil? Takovou laskavost si od ní ani nezaslouží.
„Jsi ke mně až moc vstřícná," pousmál se Axel. „Víš o tom?"
„Měl by ses už vrátit. Tvůj táta bude mít strach."
„Ještě ne, Litzy."
„Ale no tak."
Axel se slabě, zajíkavě rozesmál. Litzy má přece jen pravdu. Vrátí se. Jenom ne dnes. Anebo možná jo, protože sněžilo a venku, mimo teplou noru, byla trochu zima.
Jenže mezitím, co váhal, Litzy zmizela. Ne že by na tom záleželo. Axel celou cestu domů přemýšlel o činech, které nemůže už vrátit. Obětoval pro Tracy až moc. Bylo prostě snazší zabít někoho, koho vlastně ani nezná, než se smířit s tím, že mu umře jeho nejlepší kamarádka. A to radši ani nepočítal ty, kteří kvůli jeho vzteku trpěli.
Teď už je to ale pryč. Je volný od vzteku, zoufalství i sebenenávisti.
Na hlídkách potkal Axel opět Eyreho. „Ahoj, Er," pozdravil ho. „Jak se vede?"
„Dobře, pane."
„Ále prosím tě. Říkej mi jen Axeli."
„Tvé přání je mým rozkazem... Axeli."
„Oznámíš prosím můj příchod?"
„Samozřejmě."
Krátce na to ke kraji lesa dorazil Azael. Oči měl plné slz, ale usmíval se. „Rád tě vidím... opět. Jak se cítíš?"
Axel nechtěl mluvit o pocitech. Zrovna teď jich měl v hlavě tolik, že je ani nedokázal všechny pojmenovat. „Jde to. Jak se mají ostatní?"
„Skvěle. Rael se zamiloval do liščat. Celý den je honí po louce. Jsou legrační... všichni čtyři stejně nemotorní."
Axel se proti své vůli znovu usmál. Měl špatný pocit z toho, že se usmívá. Byl šťastný, že se v klanu, jeho klanu mají dobře, ale zároveň se cítil provinile, jako by pár nevinných úsměvů znamenalo, že ho Tracyina smrt dostatečně nemrzí. Proč na to vůbec myslí až teď? Před cestou sem se na Litzy usmál nejméně dvakrát, i když to nebyly zrovna šťastné úsměvy. Asi mu celá situace vážně začínala lézt na mozek.
Axelovi zakručelo v břiše tak hlasitě, až se skoro lekl. „Jestli máš hlad, dneska je zaječí," nabídl mu Azael.
„Jo, to by se hodilo. Umírám hlady."
„Tak to abychom si pospíšili. Další umírání já už tu nestrpím." Asi to mělo vyznít jako vtip, ale ani jeden z vlků se tentokrát neusmál.
Azael tak konečně odvedl syna na území klanu. Zrzka s Air, které nejspíš byly zase kamarádky, jim běžely naproti. Zrzčin výraz byl poslední, který Axel viděl, když před čtyřmi dny odcházel. Bylo v něm jakési uznání, možná obdiv. Je obdivuhodné, že Tracy zabil, i když to asi měl udělat už ve chvíli, kdy se ukázalo, že za její život se bude muset platit smrtí?
„Ahoj, Zrzičko. Nebo ti mám říkat Electro?" Axel byl rád, že je doma. A s přáteli.
Zrzka se nadšeně usmívala. „No, zrovna teď mi Orchid říká Rose, Frosty, ehm, Šedivka, Sparky, Nix a další mí přátelé Eli, a všichni ostatní Zrzko. Nemůžu si zvyknout ani na jedno."
„Eli zní docela hezky," poznamenala Air.
„To se nějak ustálí, uvidíš," mírnil ji Axel.
Odkudsi se objevila Iskataela. S hrstí bílých kytek v tlamě se přišla podívat, co se děje. „Našla jsem nějaké sněženky," zamumlala. „Ahoj, Axeli."
„To vidím. K čemu jsou dobré?"
„Na svaly a nervy, když se správně připraví."
„Aha, to zní jako něco, co by se mohlo hodit."
V závěsu za Iskataelou se plazil Rakal, který už tady kupodivu nikoho neděsil. Vlastně děsil – Axela. Vlk se mu zlehka uklonil. „Koukám, že otec není moc vybíravý, co se týče obyvatel našeho klanu."
„Slíbil, že dokud mu nebudeme žrát klan, nechá nás bydlet v okolí - pomáhat s lovem a tak. Takže si na vlčí maso budu nejspíš muset nechat zajít chuť."
Iskataela se rozesmála. „No dovol, já jsem vlčí mimozemšťan, takže vlastně taky vlk. A teď bychom Axelovi mohli ukázat Klan Půlnoční růže, co ty na to? Staví nové nory a moc jim to jde."
„To beru!" jančila Zrzka.
Když procházeli okolo Tracyiny nory, Axel si nemohl pomoct a zastavil se. Její tělo leželo pod vrstvou hlíny, kterou někdo, asi Azael, nahrnul do bývalé nory. Na jejím vrcholu ležely obě růže pověšené na Půlnoční dýce zabodnuté do země mezi stébly drobné trávy vykukující ze země. Působilo to zvláštně, jako zbraně odložené po boji, který skončil příměřím. Padal na ně sníh a když vlk zvedl hlavu k nebi, měl pocit, že ty vločky útočí přímo na jeho obličej. Ale bylo to příjemné. Někde nad ním teď létala jeho sestra s majestátními, zlatými křídly jako ten nejnádhernější anděl a dohlížela, aby se všichni měli dobře.
„Mrzí mě to," řekla Zrzka soucitně.
„Mělo se to stát. Dříve či později by ji to zabilo, růže nerůže."
„Asi jo?" pípla Iskataela.
Axel musel uznat, že liškám jde práce od tlapek. Stejně jako území vlků bylo plné lišek, území lišek bylo plné vlků, duchů vlků a lišek. Bavili se spolu, jako by se odjakživa znali, a spoustu nor, vykopaných vlky, bylo na první pohled širších než ty vyhloubené liškami. Zahlédl tu dokonce i starého známého - ducha jelena, kterého určitě Orchid brzy vrátí zpět do nebe. U jedné z nor Falcon něco nadšeně vyprávěl Frosty a Sunny je tiše poslouchala. Rok ve Věži lišákovi ani zdaleka nesebral radost ze života.
Axel si představil louku na konci jara. Rozkvetlou a plnou bylin, které může Iskataela sbírat. Viděl lišky pobíhat mezi stromy, Rakala honit myši a liščata cákat se v potůčku uprostřed parného léta. A když se ještě trochu víc zaposlouchal do bublání vody, dokázal si představit i vlčata rozbíjející ledové bubliny nebo chytající padající listí. Viděl nekonečnou radost a světlo.
„Je na ně úžasný pohled, viď?" pobídla ho Orchid, když viděla, že nic neříká.
Axel se usmál a tentokrát to byl upřímný, zářivý úsměv bez smutku a pocitu viny. „Zní divně, když řeknu, že je to to nejúžasnější, co jsem kdy viděl?"