Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 1. Kapitola: Můžu už KONEČNĚ jít spát? █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

Bylo pozdě v noci. Medailon modrozlatě zářil a jeho světlo kreslilo v trávě magicky vypadající stíny, připomínající plameny tančící ve větru. Zrzka, uchvácená tím pohledem, asi po půl hodině konečně vrátila medailon do truhly, zaklapla víko a vrátila se k sobě do postele. Šedivka, která se mezi tím probudila a teď od vchodu do nor pozorovala sestru, zakňučela na pozdrav.
„Promiň." omlouvala se Zrzka. „Vzbudila jsem tě?"
Šedivka se na ni zaculila. „Ne, nespím stejně jako ty. Fascinuje tě Půlnoční růže?"
Zrzka zavrtěla hlavou. „Musím stále myslet na matku. Nemůžu kvůli tomu spát."
„Orchid už to ví?"
„Ne, i když jsem jí slíbila, že jí všechno divný nebo podezřelý oznámím hned, jak se vrátím. Jenže když jsem se vrátila, byla už noc a já nechtěla nikoho budit. Vlastně jsem to ještě neříkala ani Air. Snad mi to nebudou vyčítat."
„Hm," zamumlala Šedivka. „Koukám, že teď máš šanci to napravit."
Šedivka ukázala čumákem za Zrzku, kde k nim právě kráčela Orchid. Bylo kolem půlnoci, ale jejich vůdkyně přesto nevypadala rozespale nebo unaveně, právě naopak. Na dlouhých nohách se nesla ladně a vznešeně jako princezna, a ne jako unavená matka, jdoucí na výslech pozdě v noci.
„Ahoj, Orchid." pozdravila Zrzka svou vůdkyni a uvolněně se uklonila. Orchid nebyla zlá a nevyžadovala žádné příliš uctivé chování, ale Zrzce to připadalo přirozené tváří v tvář někomu, kdo se o ni postaral místo toho, aby ji nechal zemřít hlady. Dobře si uvědomovala, kolik toho od Orchid dostala.
„Ahoj Rose. Šedivko, myslíš, že nás můžeš na chviličku omluvit? Budeme hned hotové."
„Samozřejmě." Šedivka se otočila a zmizela uvnitř bludiště chodeb.
Orchid počkala, než za Šedivkou zmizí i konec jejího šedobílého huňatého ocasu, a pak se otočila k Zrzce. „Byla bych radši, kdybys tu truhlu neotvírala v noci, když není nikdo okolo, Rose. Axelův klan mívá soví zvědy, a ti se o Růži nemusí dozvědět."
„Dobře, omlouvám se."
Orchid se na ni podívala moudrýma, vědoucíma očima. „Neomlouvej se. Nemáš vůbec za co. Prokázala si nám velkou službu. Ale teď mi pověz... Od toho, co jsi se před dvěma dny vrátila ze Hřbitova, se mi zdáš nějaká smutná. Všichni jsme tě vítali jako hrdinku, a uznávám, že ani já bych neměla odvahu jít tam takhle sama v noci a bez podpory a radši bych počkala, než se někdo přihlásí, že půjde se mnou, ale ty nevypadáš, že bys ze sebe měla radost. Měla si tam jen zajít a najít Růži, ale je mi jasné, že duchové nebylo to jediné, co tě tam vyděsilo. Takže... Co se ti tam stalo, Rose?"
Zrzka zůstala chvíli jen zírat. Orchid ji měla dokonale přečtenou. „Dobře, ale... neříkej mi Rose. Stále jsem Zrzka. A vždycky budu, i když to jméno nesnáším."
Zrzka dostala přezdívku Rose toho dne, kdy se vrátila domů s Růží na krku, ale vzhledem k tomu, že jí její nové jméno až příliš připomínalo nepříjemné zážitky ze Hřbitova růží, odmítala si tak nechat říkat.
„V pořádku, Zrzi. A teď mi řekni, co se děje."
Zrzka odvyprávěla Orchid celý příběh, od vlčice na oltáři, přes Růži pod klávesou varhan až po ten okamžik, kdy byly s matkou na cestě nazpátek a ona najednou zmizela bez omluvy.
„Já to nechápu. Slíbila mi, že mi všechno vysvětlí, ale zmizela beze stopy... Ani se neomluvila, prostě jen..." Zrzka se rozplakala. „Proč? Proč se tohle muselo stát zrovna mě?"
„Nevěš hlavu, Rose." uklidňovala ji Orchid. „Třeba za to Sunny nemůže. Nevíme, jak má Meridiem nastavená pravidla. Možná že už musela jít zpátky nahoru, nemyslíš? Určitě se za tebou ještě vrátí."
„To nemůžeš vědět. To není fér."
„Život není fér, Ros... Zrzi, promiň." opravila se Orchid. „Mluvila jsi o nějaké básničce. Mohla by být důležitá. Co v ní bylo? Pamatuješ si to?"
Zrzka se zamyslela. „Nějaký klíč, plameny a chrliči... Musím se tam pro ni vracet?"
„Ano, bylo by to fajn. Ale dám ti s sebou Šedivku s Air, souhlasíš?"
„Dobře, to beru. Můžu už jít spát?"
„Ještě jednu otázku. Souhlasíš s tím, že si zítra ráno stoupneš na pozorovatelnu a odvyprávíš ostatním to, co jsi teď řekla mě? Bylo by dobré, aby i ostatní věděli, na co si mají dávat pozor."
Zrzka přikývla. „Jasně. Můžu si už jít lehnout? Prosím. Jsem unavená."
„Samozřejmě. Tak se uvidíme zítra ráno."
„Dobře. Dobrou noc, Orchid."
„Dobrou. Hezky se vyspi."
Jestli Zrzku na Orchid fascinovalo něco víc než její lehká chůze, tak to, že Orchid se nikdy nestyděla za svoje pocity. Naopak, několikrát ji viděla pečovat o ostatní, když jim nebylo dobře, ať už fyzicky nebo psychicky. Navíc si u toho uměla zachovat důstojnost.
Přesto se Orchid ke všem chovala stejně. Ke všem byla soucitná a nestranná a nikdy nikomu nepřála nic špatného. Zrzka si občas přála, aby dokázala být jako ona.
Orchid odešla, ale Zrzka ještě dlouho stála na svém místě a zírala do tmy před sebe, tak dlouho, až začínala mít pocit, že je zpátky na Hřbitově a stíny před ní se hýbou. „Pojď k nám," šeptaly jí. „Pojď k nám a zjistíš, co se stalo s tvými rodiči. Zjistíš, kdo doopravdy jsi. Zjistíš, kde je tvé místo. Jen pojď..."
Zrzka potřásla hlavou a její imaginární stíny se rozplynuly zpátky do temnot. Něco uvnitř jejího hrudníku se sevřelo a zaplavilo její mysl vlezlou, tíživou úzkostí. Vždyť si ani není jistá tím, jak se jmenuje, natož kdo je. Co se to děje?

Ztracená v myšlenkách se Zrzka konečně vydala k sobě do postele. Jejich nory tvořila soustava dlouhých rozvětvených chodeb, začínajících vchodem a končících senem vystlanými hnízdy, kde se spalo, nebo zásobárnami jídla na zimu, které bývaly přes léto prázdné. V hnízdě, které sdílela spolu se sestrou, na ni Šedivka už čekala s hromadou otázek, na které Zrzka zrovna neměla náladu ani sílu, ale došla k závěru, že kvůli Šedivce je přežije. Přece jenom je to její sestra. Zrzka si znaveně lehla do sena a stočila se do klubíčka, sledována ostrým sestřiným pohledem a očekávající laviny otázek.
„No ahoj, Zrzoune. Tak jaký to bylo?" vyptávala se nadšeně Šedivka, kterou Zrzčina únava ani v nejmenším nezajímala. Zrzka, teď už rozpláclá břichem nahoru na seně a ráda, že může ležet, se na sestru i přes únavu zaculila. Jediná Šedivka měla dovolené říkat jí Zrzoun, i když to obě nesnášely.
„No sbohem, Šed," okomentovala Zrzka sestřin až příliš nadšený výlev. „Jenom chtěla vědět, co a jak. Dokonce se ani nezlobila, že za mnou musí chodit tak pozdě večer. Nepůjdem už spát? Vždyť je snad půlnoc, ne-li ráno."
„Takže všechno v pořádku?"
„Víceméně."
„Víceméně?"
„Orchid chce, abych zítra řekla všem o té noci na Hřbitově. Nechci, aby se to Air dozvěděla takhle. Chtěla bych jí to říct sama."
„Ále prosím tě. Nešil. Air je tvoje kamarádka. Pochopí to. Nebo mám teď jít za ní a probudit ji?"
„Ha ha. Co se dá dělat. Holt budu muset přežít, jestli mě bude Air chtít zítra zabít." Zrzka se přetočila na druhý bok. Byla unavená, ale zároveň si chtěla popovídat.
„To jí nedovolím, neboj. Budu tě chránit s nasazením vlastního života." Šedivka zase nasadila ten svůj mazaný úšklebek.
„Připomeň mi to, až se já příště pokusím zabít tebe. Za ten tvůj ksicht. ,Tos totálně zvorala, ségra. Ani se neptej, jak mi to připadá vtipný'. "
Zrzka sebou trhla. „Ne, tak jsem to nemyslela. Asi už z toho napětí šílím. Omlouvám se."
Šedivka se napřímila a najednou vypadala, jako by se jí dívala přímo do duše. „Ty to zvládneš, Zrzko. Zvládla jsi i horší věci. Že ty musíš ze všeho dělat takovou katastrofu."
„Jo, taky tě mám ráda."
Šedivka se usmála a lehla si vedle Zrzky. Teď už nedělala úšklebky. Lišky se přitulily k sobě.
„Šedi?"
„Hm?"
„Orchid chce, abych šla zítra na Hřbitov pro tu básničku. Půjdeš se mnou? Uděláš to pro mě?"
„Samozřejmě. Vždyť jsi moje sestra, přece tě tam nenechám jít podruhé samotnou. Teď už mě nepřekecáš, věř mi."
„Dobře, díky. Seš zlatá. Ještě jedna věc..."
„Hm?"
„Víš, že tě mám ráda?"
„Jasně že jo. Já tebe taky."
Zrzka se přitulila k Šedivce. Třeba to nakonec dobře dopadne.
Nicméně jakmile lišky zavřely oči, ozvala se zvenčí tlumená dutá rána. Zrzka se napřímila.
„Slyšela si to?"
„Co jsem měla slyšet?" Šedivka jen rozmrzele potřásla hlavou. „Jdi spát. Asi se ti to jenom zdálo."
„Nezdálo, přísahám. Znělo to jako výstřel z pistole." pytláci pro ně byli nejhorší noční můrou hned po vlcích a nejednoho už stáli život. Zrzka se uklidňovala pomyšlením, že se nic podobného už dlouho nestalo, ale přesto jí zvuk z venku nedal spát.
„Jdu to radši zkontrolovat."
Zrzka vylezla ven z nor. Prostranství před norami vypadalo na první pohled nedotčeně, dokud se Zrzka nepodívala do výklenku pod pozorovatelnou a něčeho si nevšimla.
Truhla s Růží je vytažená ven a prázdná.
Půlnoční růže je pryč.
Zrzka neváhala ani vteřinu a běžela zpátky za Orchid. Jejich vůdkyně spala stočená do klubíčka v největším hnízdě v srdci liščích chodeb. Zrzce bylo v jednu zmatenou chvíli skoro líto ji budit. Orchid má už tak dost starostí a málo spánku. Ale na nějaký spánek teď nebyl čas.
„Orchid, vstávej! Půlnoční růže je pryč!" křičela Zrzka, jakmile vběhla dovnitř.
Orchid se s trhnutím probudila. „Cože? Růže? Pryč?" zamumlala rozespale.
Zrzka v tu chvíli nepřemýšlela nad nějakým uctivým chováním. Už skoro začínala panikařit. „Jo, pryč," odsekla, prakticky vystrčila Orchid z nory a utíkala ven s vůdkyní za ocasem. Když Orchid uviděla prázdnou truhlu, zůstala chvíli jen strnule stát stejně šokovaně jako předtím Zrzka. Pak ale potřásla hlavou a vzpamatovala se.
„Rose, běž probudit Air a Šedivku," přikázala Orchid. „Musíte na Hřbitov. Hned."
„Cože? Na Hřbitov?" Zrzka nic nechápala. „Proč? Co tam teď budeme dělat? Neměly bychom jít, já nevím, hledat, kdo ukradl Růži?"
„Zrzko," vysvětlovala jí Orchid trpělivě, „Ať už to byl kdokoli, bude už dávno pryč. A i kdyby ta básnička nakonec nic neznamenala, může nás k němu dovést."
„Počkej, ale..."
Orchid se na ni dívala pronikavýma, vystrašenýma očima. „Stále ti to nedochází? Poslední ztracenou lišku mi hlásila sousední liščí rodina více jak před půl rokem. Pamatuješ, co jsem ti vyprávěla tu noc předtím, než jsi šla na Hřbitov? To, že Růži teď někdo ukradl, pravděpodobně znamená, že ji Axel potřebuje na další oběť pro Tracy. A tou obětí se možná má stát někdo z nás."