Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 14. Kapitola: Mír █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

Bylo těsně nad ránem. Axel pomalu obcházel okolí jeho území. Nechtělo se mu spěchat. Byl unavený a potřeboval dost síly na zítra. Pro dnešní noc nechal výjimečně všechny hlídky spát, aby si mohli talisman Měsíční růže, o kterém mu Air pověděla ve snu, vybojovat. Věrní si museli dobře odpočinout a ti, kteří by dnes v noci utekli z klanu, by pravděpodobně utekli i z boje. Azael kupodivu nic nenamítal, když mu Axel řekl, že se nebojí ani krvavých obětí za jedinou Růži, která může vrátit Tracy zdraví, ale Axel si z toho těžkou hlavu nedělal. Az moc dobře věděl, že jestli bude svému synovi odporovat, dopadne špatně.
Jediné, na koho se teď čekalo, byla Air. Potřeboval, aby je dovedla k jejímu klanu. Slíbila Axelovi, že se nenápadně vytratí z klanu Půlnoční růže hned, jak to bude možné. Azael už za ní poslal Nix. Axel to po něm nechtěl, ale když mu to otec sám navrhl, nic proti tomu neměl. Přece jenom, bílá vrána se v zimě snadno ztratí, a i kdyby ne, lišky by asi stejně nestihly odejít dřív, než by k nim dorazil klan.
Jižní vítr zanesl Axelovi k čumáku kromě pachu blížící se lišky ještě nakyslé kočičí pižmo. Když Axel zavrčel tím směrem, z blízkého houští k němu svým typicky vznešeným krokem přišla obyčejná domácí kočka. Našlapovala do bílého sněhu pomalu a tiše jako rys plížící se za jelenem, který se příliš vzdálil od rodného stáda.
Litzy byla ještě kotě a Axel ani nevěděl, jak by jim mohla být v boji užitečná, ale jak už měl ve zvyku, nechal ji s nimi žít. Ačkoliv Axelův klan byl oficiálně vlčí klan, jeho síla spočívala spíše v jeho velikosti. Od toho, co se Axel oficiálně stal vůdcem klanu, neměl problém v něm nechat nechat i toulavé psy nebo kočky. Bral k sobě každého, koho našel venku, a už mu nedovolil odejít. Takoví psi, kočky, lišky nebo třeba rysové sice nebyli nějak zdatní a vášniví válečníci, ale když většina okolních smeček viděla velkou armádu zvířat, většinou se dala na útěk dříve, než Axelův klan stihl zaútočit.
„Co tady děláš?" zeptal se Axel kotěte. „Máš buď spát, nebo se připravovat k boji. Sama dobře víš, že jsi tu na zapřenou. Jsi nám v podstatě k ničemu. Když tě lišky zabijí, není to můj problém. Nebudu tě chránit jen proto, že jsi kotě, které ještě neví, kde je jeho místo. Nařídil jsem všem, aby zůstali na území klanu až do rána. Takže ty teď buď vypadneš, půjdeš si lehnout a já zapomenu, že jsem tě tu viděl, nebo tě domů odnesu sám, a to bych ti nepřál."
Jen pohled na malé nevinné kotě probouzel v Axelovi vztek. V jejím věku by si všichni ještě měli užívat bezstarostného dětství. I on nebo Tracy. Jenže to se nestalo, a tak se Axel už stihl postarat o to, aby tomu tak bylo i v případě Litzy. Droboučké hnědo-rezavé kotě bylo vyhublé a utržilo od Axela asi tolik ran, co Neznámý v jejím věku. Jenže Neznámý před pár měsíci proklouzl hlídkám a utekl, a tak na jeho místo chtě nechtě připadla Litzy.
„Měla jsem hlad, takže jsem se rozhodla, že se pokusím si něco ulovit," pískla Litzy vyděšeným dětským hlasem. Axel si až teď uvědomil, že kotě drží pod pravou tlapkou polomrtvého potkana, který měl stále ještě dost síly na to, aby se snažil jí zoufale, avšak slabě vykroutit. Nevěřil, že ho ulovila sama. Takovou sílu neměla. Musela ho někde najít už v takhle zbídačeném stavu. Možná ho nějaký vlk zranil, když jim kradl ze zásob.
„Budiž." Axel si povzdechl. Má se tu dohadovat s hloupým kotětem? „Vezmi si tu krysu a už se nevracej. Jestli se budeš chovat, jak máš, a lišky budou mít u sebe nějaké zásoby jídla, možná tě nechám se výjimečně lépe najíst."
Litzy se snažila popadnout potkana do tlamy, jenže netušila, jak to udělat, tak, aby se jí zvíře nezmítalo v hubě. Axel na ni vztekle zavrčel a hrubě ji udeřil ostrými drápy do boku. Kočka vyděšeně zanaříkala a odkulhala stranou. Axel popadl potkana do tlamy, prokousl mu krk a předhodil ho Litzy. „A teď už konečně vypadni!" vyštěkl na kotě.
Litzy sotva stála. Třásla se a na levém boku se jí srst už zbarvila do ruda. Přesto popadla hlodavce a co nejrychleji utekla. Zůstávala za ní krvavá linka. Možná vykrvácí dřív, než se dostane zpátky domů.
Axel ještě jednou oběhl území klanu, zkontroloval, jestli jsou všichni na svých místech, a pak se vrátil tam, odkud cítil Air nejsilněji. Pohled na krvácející kotě mu dodával sílu i opojný pocit moci. Chtěl toho pocitu víc, chtěl ničit, bojovat a nechat krvácet. Chtěl se zmocnit drobných životů lišek a nechat je pomalu, bolestivě umírat. Přál si bezcitně zabíjet a útočit. Přál si být co nejsilnější.
Ale zatím musel jen čekat.
...
Když Air konečně dorazila, vysvětlila Axelovi, že Orchid, Zrzka a Neznámý sice někam odešli, ale když už byla na odchodu, zdrželo ji jedno z Raininých liščat.
„Hrála jsem si s tím lišáčkem a čekala, než ti tři zmizí. Jenže on mi skákal na hřbet a chtěl si dál hrát," povzdechla si. „Nevěděla jsem, jak ho setřást, a tak jsem řekla Rain, že se potřebuju jít napít, a vzala jsem to oklikou podél potoka. Proto jdu tak pozdě." Omlouvala se. „A co se týče Růže... Ukradla bych ji, ale Sparky nebo Zrzka ji pořád hlídali a nosili na krku. Jsou tak naivní... Zrzka mi dokonce bez otázek vykecala, jak se Růže používá. Líp to nešlo. Snad to můžu napravit."
„Nix jsi cestou neviděla?" ptal se Axel.
„Ne. Asi letěla přímo."
„V tom případě na ni už nebudeme čekat." Axel odvedl Air na území klanu, kde vzbudil Azaela. „Nix už tu je?" ptal se hned, jakmile otevřel oči.
„Ne, nečekáme na ni. Vstávej. Musíme vyrazit, než bude úsvit. Tma nám dává výhodu."
Po tváři se Azaelovi mihnul vyděšený výraz – nebo se to Axelovi jen zdálo? „Myslím, že bychom na ni měli počkat," namítl.
„Co ti na ní tak záleží? Postará se o sebe. My bychom odsud měli co nejdřív vypadnout, ať jsme na místě co nejdříve."
Axel srovnal vlky tak, aby vepředu šli ti slabší a určovali tempo, za nimi nejsilnější, aby měli slabí ochranu, a přikázal hlídkám, aby dohlédli na to, aby nikdo z klanu neutekl. Ty úplně nejslabší, včetně vysílené Litzy, nechal doma. V boji by mu stejně byli k ničemu. On sám šel jako poslední.
Cesta k provizornímu území Klanu Půlnoční růže zabrala přes půl dne. Azael se celou dobu rozhlížel po Nix. Axel stále nechápal, proč na ni jeho otci tak záleží, ale moc ho to nezajímalo.
Když vlci konečně dorazili, bylo už poledne. Axel zahlédl výraz překvapení ve tváři jakési zrzavé lišky, která když viděla Air, běžela za šedivou liškou, která jí byla trochu podobná. Většina ostatních lišek se tvářila spíš vyděšeně nebo překvapeně, ale tahle zrzka vypadala, že příchod vlků čekala.
Orchid vylezla z její nory, když pochopila, že se něco děje. Následovaly ji tři liščata. Axel si nevzpomínal, že by slyšel, že Orchid má malé děti, ale neměl čas o tom přemýšlet. Jako každý jiný vůdce nedávala na sobě znát jakýkoli náznak emocí. Možná také věděla, že vlci přijdou. Nebo ne?
„Dej nám Měsíční růži, nebo si ji najdu sám," zavrčel na ni.
„Ne tak rychle." Orchid si stále zachovávala neutrální tvář. „Růži byste už dávno měli mít. Dali jsme ji vaší vráně. Vzdáváme se jí dobrovolně, Axeli."
„Nevěřím ti."
„Má pravdu," vložil se do rozhovoru Azael. „Nix s ní teď bude někde ve vzduchu. Prosím, pro jednou mi věř. Nech mě ji zavolat."
Axel si povzdechl. Někde uvnitř měl sto chutí všechny lišky pozabíjet prostě proto, že může, ne kvůli Růži. Teď ale věděl, že musí otce poslechnout. Aby skryl jakési zvrácené zklamání, nasadil krutý úsměv. „Fajn. Dávám ti poslední šanci. Ale jestli mi lžeš, rozpoutám peklo a ty budeš první, koho zabiju."
Pár lišek v klanu se zatvářilo šokovaně - možná proto, že nečekalo, že by si Axel dovolil vyhrožovat vlastnímu otci. Jenom Sparky, který na to byl zvyklý, zůstal nehnutě ležet mezi liškami a dál klidně pozoroval celé dění. Nejspíš si vychutnával, jak Axela trumfnul a utekl mu v jediném momentu nepozornosti. Teď tu stojí oba, každý na jiné straně, a Axel si musel chtě nechtě přiznat, že mu má být za co vděčný, protože bez něj by cestu za Měsíční Růží lišky možná ani nepřežily.
Azael poodběhl na konec palouku, kde zaklonil hlavu a ostře zavyl. Bílá vrána se k Axelově údivu brzy vrátila a zakroužila jim nad hlavami. V zobáku držela mramorovou růži. Axel si všiml, že k ní běží nějaký starý červený lišák. Nejdřív si myslel, že ten lišák jde po růži, a chtěl ho odehnat, ale když si ho Az zavolal k sobě, nechal ho být.
Axel si vzal od Nix Růži a pověsil si ji na krk. „Čím vám vděčíme za tu pozornost?" zeptal se Orchid.
„Chceme ti pomoct, Axeli," ozvala se ta zrzka, které si Axel všiml, když přišli. „Podívej, ani my nevíme, co bychom dělali na tvém místě. Bylo by sobecké nechat si ji pro sebe. Je tvoje. Byla bych radši, kdybys ji vrátil, ale... teď už je to jen na tobě."
„Tebe se nikdo na nic neptal," odsekl jí Axel. „Růži nikomu vracet nebudu. Můžete být rádi, že teď už nemusím kvůli Tracy nikoho zabíjet."
„Jen ji nech mluvit," bránila zrzavou lišku Orchid. „Zrzku jsem poslala najít Půlnoční růži na její vlastní nebezpečí. Se špatnou partou, očividně." Orchid se ohlédla po Air. „Je ti jasné, že tohle mi vysvětlíš?!"
„Tvůj klan je naprosto k ničemu!" vyštěkla Air. „Neděláte nic! Jenom si hlídáte svoje prťavý územíčko. Jsi slabá, Orchid. Tady to aspoň za něco stojí. Axel se vždycky snažil něčeho dosáhnout. Vždycky chtěl být nejsilnější. Tobě bylo jedno, že náš klan pomalu upadá vůči okolním klanům. Tady to má budoucnost. U tebe ne."
„Air," napomenula ji Orchid jemně. Na to, že se ji Air právě snažila ponížit, vypadala neuvěřitelně klidně. „Svým způsobem máš pravdu. Ne, nestarám se o cizí území. Nesnažím se bojovat o cizí místa, zato bojuji o mír. Nechci dosáhnout až ke hvězdám. A to proto, že jediné, co jsem vždycky chtěla, bylo mít rodinu. Od té své jsem odešla, protože můj táta byl přesně takový. Uměl být krutý a nelítostný jen proto, že nesnesl, že sousední klan má větší zásoby potravy nebo čistší napajedla. A tak jsem se rozhodla, že budu žít na vlastní pěst. Odešla jsem z domova, dala dohromady pár kamarádů a lišek samotářů, které jsme s Willym poznali cestou, a založila klan. Při hledání území jsme náhodou našli Půlnoční růži, která se pravděpodobně ztratila po rituálu. Od té doby jsme se její moc snažili chránit. Sice neúspěšně, ale na tom už nezáleží, Air. Měsíční růže uzdraví Tracy navždycky. Možná jsem za nás doopravdy měla víc bojovat. Ale já si to nevyčítám. Tracy bude žít, i když za vysokou – a zbytečnou – cenu. Mám rodinu, přesně, jak jsem vždycky chtěla. Nejsme silní jako vlci, ale zato k sobě patříme. Jsem šťastná, stejně jako můj klan. A nemyslím si, že upadá, jak ty říkáš." Orchid se usmála na liščata, která si hrála ve sněhu.
„Rodina nemusí být vždycky ti, u koho ses narodila," namítl Sparky tiše. Nix se po něm podívala a přikývla drobnou hlavičkou na souhlas.
„Fajn," zabručel Axel, „to je sice všechno moc hezké, ale zbývá otázka... Kde je Půlnoční růže? Nějak mi nedochází, jak je možné, že ji nemá ani jeden z nás."
„Růže je v bezpečí, Axeli." Azael se podíval na Fire, který celou dobu seděl vedle něj a poslouchal. „Teď bychom se měli postarat o Tracy. Zbytek vyřešíme později. Vezmeme Orchid s sebou do klanu. Jsem si jistý, že ví, jak zacházet s Měsíční růží."
„Vezmi s sebou i svůj klan, Orchid," navrhl Axel nečekaně. „Rád bych se vám nějak odvděčil. Váš domov je zničený a je to moje vina. Můžu vám nabídnout část svého území, kde byste mohli žít, a k tomu naši spolupráci, zásoby potravy a pitnou vodu. Navrhuji mír mezi tvým a mým klanem, jestli po něm tak toužíš, Orchid. Snad je ti to dostatečnou omluvou."
„Pod podmínkou, že nebudeš spojovat klany," namítla Orchid. „Chceme žít za sebe, ne pod tebou."
„To je samozřejmé. Jste svobodní."
Orchid se rošťácky, radostně usmála. „Tak proč ne?"