Jsou všichni vlci zlí?

▁ ▂ ▄ ▅ ▆ ▇ █ 12. Kapitola: Bubliny a smích █ ▇ ▆ ▅ ▄ ▂ ▁

Zrzka byla ještě v polospánku, když zaslechla tlapkání na dlaždičkách na nádraží. Že by ti první lidé, o kterých mluvil Sparky? Ale když otevřela oči, zahlédla Sparkyho siluetu. Byl první, koho ráno vzbudil hluk vlaků přijíždějících na nástupiště. Seděl zády k ní a zamyšleně pozoroval vlak, který právě odjížděl skoro prázdný.
„O čem přemýšlíš?" zeptala se ho Zrzka tiše.
Sparky se otočil a zamával ocasem na pozdrav. „Nechceš ještě jít spát? Je brzo. Lidé tu ještě nejsou."
„Vždyť taky nespíš." Zrzka si k němu přisedla.
„Občas si říkám, kam ty vlaky jezdí," svěřil se jí Sparky. Upíral svůj pohled někam do dálky. „Někdy jsem si přál, abych mohl do jednoho z nich vlézt a odjet třeba na konec světa, někam, kde žijí úplně jiná zvířata, než jsme my. Daleko od Axela a smečky. Začít nový život. Ale teď, když jsem s vámi, jsem si uvědomil, že nový začátek občas přichází nečekaně, dokonce tak, že někdy ani nepoznáš, že tvůj život se v příštích dnech navždycky změní a už nikdy nebude nic jako bylo dřív. Stačí jen udělat krok správným směrem. Nebo špatným. Není to zvláštní?"
Zrzka netušila, co si o tom má myslet. „Já to jako nový začátek nevnímám."
„Ty jdeš za rodinou. Já od ní odcházím... Svým způsobem."
Strojvedoucí, kterého tři lišky a jeden vlk spící na nádraží kupodivu nepřekvapovali, jim mával z vlaku. Sparky se postavil, vyplázl jazyk, naklonil hlavu a mával ocasem jako nějaký pes. Když vlak odjel, lehl si na zem.
„Proč se k nim tak lísáš? Vždyť jsi říkal, že můžou být zlí," nechápala Zrzka.
„Když se snažíš chovat se roztomile, občas dostaneš aspoň kousek šunky ze sendviče. Nebo tě začnou krmit."
„Sendvič je co?"
„Lidské jídlo. Aspoň oni tomu tak říkají."
„A tys přežíval na sendvičích?"
Sparky se zasmál. „Mimo jiné. Je pravda, že v popelnicích toho většinou zas tolik nenajdeš. Jenže u lidí zase riskuješ, že na tebe budou oškliví. Ve městě není nic jisté. Ale to ani venku, uprostřed divočiny."
„Huš!" ozvalo se najednou od nějakého chlápka, který se zničehonic objevil vedle nich. Máchal rukama na spící lišky. „Mazejte! Nemáte tu co pohledávat!"
Když na něj Sparky zavrčel, muž se radši odklidil. „Já vám dám, vy prašiví psi!" hulákal na odchodu. „Zavolám poldy, ti vás šoupnou za mříže do útulku a chcípnete dřív, než si tam vymácháte ty vaše špinavý huby, to si pište."
„Co to mělo znamenat?" nechápala Zrzka, která nerozuměla jedinému slovu. „Co jsme mu provedli? Vždyť tu jenom spíme. Je tu snad někde jeho území, smečka nebo tak něco? Jak vůbec lidé žijí?"
„Nevím, ale měli bychom jít, než se vrátí."
Šedivka s Firem, kteří se už vzbudili, se oba zmateně rozhlíželi. „Co byl zač ten muž?" ptala se Šedivka.
„Lidé nebývají vždy nadšení, když nás tu vidí. Musíme jít." opakoval Sparky trpělivě.
„Tak to abychom už vyrazili." Fire zívnul a protáhl si přední tlapky. „Jak daleko je ten palouk?"
„Kousek odtud. Když půjdeme podél lesa, budeme tam tak za hodinu chůze."
Lišák se zadíval do dálky. „Co v těch lesích je?"
„Asi nic, co bychom ještě neviděli," zamumlal Sparky. „Snad tam náhodou nenarazíme na vlky."
„Co by tam dělali?" pozastavovala se Šedivka.
„To samé, co my. Hledali Růži."
Zrzka doufala, že nikoho z nich cestou nesrazí obrovský plechový kolos. Naštěstí ale žádné další koleje nepotkali. To věčné cestování ji unavovalo. Pořád přemýšlela, kdy konečně někoho – nebo něco – najdou. Nebo alespoň zjistí, jak používat mramorovou Růži.
Když zrovna utíkali za paneláky těsně vedle místa, kde les hraničil s městem, Šedivka najednou zahlédla ve vzduchu bubliny z bublifuku. Trochu se vyděsila, když jí jedna z nich přistála přímo na špičce čumáku a vzápětí praskla, ale poté došla k závěru, že když ty kulaté létající objekty nevydrží ani obyčejný dotyk, jsou pravděpodobně neškodné.
„Sparky, co to je?" ptala se.
Vlk se po ní sice ohlédl, přesto ale nedal najevo znepokojení. „Nevím."
Jedna z bublin létala přímo před čumákem i Zrzce. Chtěla ji očichat, ale místo toho ji jen odfoukla. Rozesmála se. „Vypadají tak nevinně."
Jediného Fire bubliny moc nezaujaly. Místo nich koukal po jejich stvořiteli, málem chlapci, jenž vyfukoval bubliny z bublifuku v jednom z nejvyšších oken paneláků nad nimi. Lidi moc nemusel, ale chlapec vysoko nad nimi vypadal stejně neškodně jako jeho bubliny. Při toulkách městem občas viděl děti, jak se zkoušely dotýkat koček nebo psů pocházejících okolo nich. Vypadaly vždycky tak... zvědavě. Přišly mu vlastně roztomilé, i když on sám se vyhýbal všem lidem, na které náhodou narazil, a většinou brzy zase zmizel někde hluboko v lesích.
„Tady se někdo dobře baví," ozvalo se najednou od lesa.
Když se Zrzka podívala tím směrem, nemohla uvěřit svým očím. Pět bílých skvrn, které na jinak zrzavé srsti vypadaly jako nějaká neobvyklá květina, by poznala kdekoliv. Přiběhla k Orchid a pevně ji objala. Přišlo jí, že vedoucí liška je nějak menší, hubenější. Kromě toho byla ale úplně stejná.
„Ráda tě zase vidím," mumlala jí do husté zimní srsti.
„Já tebe taky. Ahoj, Šedivko. Ahoj... Fire." při druhém jméně se liška trochu zarazila a snad i zamračila, ale vteřinu na to se už zase usmívala, jako by její zachmuřený výraz byl jen krátká přeháňka za letního dne. Pátravě se zahleděla na Sparkyho. „Ty budeš asi Sparky, viď? Willy mi o tobě říkal."
„On byl u tebe?" vyhrkla Šedivka.
Orchid se smutně usmála. „Naposledy před několika týdny. U vás nebyl? Mám strach, jestli se mu něco nestalo."
„Bohužel." Fire smutně sklopil hlavu. „Kéž bych... kéž bychom věděli, kam se ztratil."
Jedna bublina nečekaně přistála Orchid přímo mezi oči a praskla. Orchid se tak lekla, že zaprskala a prudce se oklepala. Všichni se tomu smáli, dokonce i Orchid a jindy mrzutý Fire. Jediný, komu to bylo spíš trapné, byl Sparky. Byl zvyklý na tvrdou Axelovu nadvládu, což znamenalo, že za jeden krátký úsměv na Axela v podobné situaci by klidně mohl dostat trest – třeba v podobě týdnu bez jídla. Ale Orchid oproti němu vypadala, že má radost, že se všichni smějí, i když na její účet. Působila tak uvolněně. Sparky Axela vlastně nikdy neviděl se smát, nebo vůbec usmívat. Ale na jeho místě je asi těžké se jen tak uvolnit a zasmát se hloupé příhodě.
„Copak, Sparky?" ksichtila se na něj Zrzka, když viděla, jak zmateně se vlk tváří. „Nelíbí se trochu mýdlové vody v čumáku?" a v tu chvíli mu jednu bublinu naschvál foukla přímo do obličeje, což spustilo další vlnu smíchu. Sparky se nejdřív cítil trochu trapně, pak se ale začal také smát, už jenom proto, že se smáli všichni ostatní. Bylo vlastně hezké smát se společně.
„Tak už se uklidníme." jemně napomenula čtveřici Orchid, ale stále se přitom usmívala. „A teď mi řekni, Zrzi, co to máš na krku?"
„No..." Liška najednou nevěděla, co má říct. Úplně zapomněla, že má Růži stále u sebe. „My vlastně nevíme. Našli jsme tuhle Růži na hřišti u klavíru. Možná... Možná že přivolává prorocké sny. Aspoň to nás, teda vlastně jenom mě, napadlo." blekotala Zrzka. Nechtěla prozradit Sparkyho před Šedivkou. Měla by Orchid říct o Azaelovi?
„V tom případě se mýlíš. Na prorocké sny musíš mít nadání. Na to neexistují kouzla." Orchid se stále nadšeně usmívala.
„Aha. Tak to už nevím. Neodhání třeba jedovaté hady nebo tak něco?" plácala Zrzka a snažila se skrýt nervozitu.
„Něco lepšího. Podáš mi ji, prosím?"
Zrzka si opatrně sundala mramorovou Růži z krku a podala ji Orchid. Liška ji vzala a opatrně si ji přitiskla na malou ranku na levé přední pacce.
„Co se ti stalo?" zeptala se Šedivka.
„Někde jsem se škrábla, ale to není důležité. A teď mrkejte. Luceat lux vestra!"
Růže se bílorůžově rozzářila. Tři lišky a vlk vyjeveně sledovali, jak se škrábanec zavírá, až po něm nic nezbylo. Ani jizva.
„No páni..." Sparky byl ohromený. „Ale to znamená..."
„To znamená, že jste místo Půlnoční růže našli Měsíční růži." Orchid se tvářila nadšeně. „Je možná ještě vzácnější a důležitější než ta Půlnoční. Neumí oživit mrtvé, ale dokáže uzdravit i smrtelně raněné. Jenom pomocí zaklínadla. Nic víc, nic míň. Dokonce ani nezmizí. Skvělé, ne?"
„I třeba v kómatu?" zeptal se Sparky s nadějí v hlase.
„Ano, i v kómatu."
„Tracy..." vydechla Šedivka.
„Jak se to používá?" chtěl vědět Sparky.
„Tak, jak jsi teď viděl. Položíš ji na ránu a řekneš ʼluceat lux vestraʼ to znamená nech zářit své světlo. Není to těžké. Zvládne to úplně každý."
„Dám ji Axelovi," řekl Sparky rozhodně. „Nemůžeme si ji přece nechat."
„Nepustím tě za ním samotného," vyhrkla Zrzka. „To je moc riskantní."
„Půjdeme tam všichni, ale až zítra ráno." rozhodla Orchid. „Teď byste si měli odpočinout. Dovedu vás ke Klanu Půlnoční růže. Nebo spíš... k tomu, co z něj zbylo."
„Orchid, já se nechci hádat, ale... zítra už může být Tracy mrtvá. Nechci o ni přijít." Sparky sklopil hlavu. „Prosím."
„Ne, Sparky," vložila se do rozhovoru Zrzka. „Orchid má pravdu. Půjdeme tam zítra všichni. A, no, víš ... Měli bychom... to nejdřív říct Azaelovi."
„Jasně." Sparky vypadal, že chápe, co tím chce Zrzka říct. „Máte pravdu, Orchid. Bylo by hloupé, kdybych tam šel sám. Lišky jsou strážci všech růží, nejen Půlnoční. Vlci by měli vědět, že přes to všechno... jim lišky stále chtějí pomoct. Můžeme ještě žít v míru. Teď už jo."
„Souhlasím." řekla Šedivka. „To je šílené... Roky jsme se vlků báli a teď možná bude konečně po všem."
„To probereme až na místě. Měli bychom se teď všichni pořádně vyspat. Zítra nás čeká dlouhý den," konstatovala Orchid.
„Tak jo. Můžeme vyrazit?" zeptal se Fire.
Vůdčí liška se po něm ohlédla. Pečlivě si zachovávala neutrální výraz pokaždé, když s ním mluvila. „Ta... Fire, my si to vyřídíme později. Jdeme."
Palouk, pravděpodobně ten samý, jaký měl na mysli Azael, se před nimi otevřel stejně náhle jako město. Jenom s tím rozdílem, že palouk nezářil a bylo brzké ráno, ne pozdní večer. Místo nor byly ve sněhu až do hlíny vykopané jamky, ve kterých lišky spaly. Zrzka hned poznala, že nejsou všechny. Ve skutečnosti jich byla jen asi polovina. Nikde neviděla třeba Midnight, Clawa nebo Butterfly. Zato okolo Rain se motala tři liščata a Air odpočívala kousek od nich. Green neúnavně pobíhal okolo palouku a nervózně očichával okolí, jako by každou chvíli čekal vlky nebo jiné nebezpečí.
„Je to tu jen provizorní," vysvětlila čtveřici Orchid. „Nic lepšího než tahle louka v okolí není. Jestli tu chcete přespat, musíte si vyhrabat vlastní pelech. Všichni doufáme, že se nakonec vrátíme domů, vyvoláme Půlnoční růží pár duchů, opravíme nory, které zničili vlci, a budeme zase žít jako dřív."
„Nic už nebude jako dřív," špitl Fire.
„Jdeme do práce?" zeptala se Šedivka. Společně se Sparkym a Zrzkou si vyhradili místo skoro uprostřed palouku, protože na kraji už nezbylo místo. Orchid je jen požádala, aby nechali prostor pro schůzky a nekopali přímo uprostřed louky. Šedivka kupodivu souhlasila, že budou všichni tři spát kousek od sebe. Fire odešel dřív, než se s ním stihli dohodnout, kde bude spát on. Zrzka ho později zahlédla, jak se místo kopání hnízda baví s Orchid. Když byli všichni hotoví s prací, mohla Zrzka konečně jít za Air. Když Air ji viděla, běžela ji přivítat. Vypadala, že je ráda, že ji vidí.
„Už jsem si myslela, že za mnou dneska ani nepřijdeš, Rose." usmála se Air. „Tak co? Našli jste Růži?"
Zrzka se usmála. „Ne, ale za to jsme našli Měsíční růži. Podle Orchid by prý dokázala vyléčit i Tracy."
„Fakt?" rozzářila se Air. „To by bylo skvělé!"
„To jo." Zrzka se na chvíli odmlčela. Možná by mohla říct Air o Azaelovi, nebo je to také moc riskantní? „A jak ses měla ty? Hele, promiň, že jsme tě zapomněli na Hřbitově. Měli jsme si víc všímat jeden druhého."
„To spíš já měla víc koukat na cestu, a ne kde co lítá. Já se na vás nezlobím."
„Jo, to jo, ale... Stejně. Je to naše chyba, že jsme si všimli, že někdo chybí, tak pozdě."
„To už je stejně jedno. Ale když už jsme teď zase spolu, nechceš mi povyprávět o tom, co se ti tehdy stalo na Hřbitově růží? Přemýšlím o tom od toho, co jsme se rozdělili. Prosím."
„A jo. Úplně bych zapomněla. Ale počkej... Orchid po mě tehdy chtěla, abych to řekla všem. Zajdu za ní. Nevadí?"
„Jasně že ne."
Pár minut na to už Zrzka vyprávěla klanu většinu toho, co tehdy v noci řekla Orchid, i to, co zažila na cestě. O kostře vlka, klávese jako skrýš, básničce, které nerozumí, a stínech. O tom, jak už se nebála, když tam byla podruhé, se Sparkym, Air a sestrou. Vynechala jen tu část s matkou, pořád ještě nebyla připravená říct to všem. Celý klan jí visel na rtech a hltal každé její slovo. Zrzka nebyla zvyklá na pozornost, ale docela jí ten pocit vyhovoval. Orchid si vzala slovo po ní a přidala pár povzbudivých slov o odvaze, síle a soudržnosti. Když si budeme navzájem důvěřovat, a vědět, že se můžeme na sebe navzájem spolehnout, zvládneme to, říkala, a Zrzka se přitom cítila trochu provinile. Pořád nechápala, jak je mohla Šedivka zradit, ale na druhou stranu... Teď už jsou všichni v bezpečí. Dokonce i Šedivka je tu s nimi a zatím nikam neodešla. Třeba si to rozmyslela. Záleželo na tom ještě?
„Tak hlavně že ses nám vrátila celá," řekla Air Zrzce, když skončila. „Hele, jak se vlastně používá ta Měsíční růže? A kde byla?"
„U klavíru. Pamatuješ si na něj? Dlouho jsme nevěděli, co s ní, ale prý je to lehké. Řekneš luceat lux vestra a pak se prostě... stane zázrak. Asi."
„Hm. To by Axel klidně zvládnul sám..."
Zrzka se odmlčela. „Axel?" zeptala se. „Víš, chci se domluvit s Azaelem, aby si pro ni přišel. Máme... zdají se nám sny."
„Jasně. To je rozumné řešení." Air vyskočila na nohy. „Hele, jdu si trochu pohrát s liščaty. Že jsou roztomilá? Viděla jsem je, už když se narodila. Nejdeš se mnou?"
„Asi ne. Jsem unavená. Půjdu... si lehnout nebo tak něco."
„Dobře."
Zrzka ale stejně následovala Air až k liščatům. Chtěla si trochu zdřímnout, a tak si jen lehla vedle nich. Položila si hlavu na přední packy a poklidně pozorovala hrající si lišky jako pasák své stádo krav. Když se rozhlížela, všimla si, že Greenovi, který zase neklidně pobíhal okolo a kontroloval území, jsou vidět žebra. Rain vypadala ještě hubenější. Zato Sparky cestou nabral váhu i svaly a propadlé boky mu konečně zmizely. „To se mi zdá, nebo jste všichni tak strašně zhubli?" zeptala se Rain, když si liška, vyčerpaná mateřskými povinnostmi, znaveně lehla vedle ní.
Rain smutně zakňučela, přičemž nespustila oči z nejmenšího liščete, které se právě nechalo porazit v hravém boji svojí sestrou. „Nemáme dost jídla na to, aby se dostalo každému. Tady v těch lesích nám skoro každé zvíře uloví lidé s pistolemi. Nebo dravé kočky a ptáci. Musíme se s nimi prát o každé sousto a máme z nich strach. Orchid už nám zakázala se sami toulat v lesích. A kromě toho tu nic moc nežije. Leda tak pár myší, ale to nám nestačí."
Zrzka se usmála. „Možná že bych věděla, co s tím. Ale Orchid se to asi nebude líbit."