V náručí smrti //LS// ✓

8.

,,To ti to trvalo, kde ses tak dlouho coural, prosím tě?" blonďáček s širokým rošťáckým úsměvem sledoval udýchaného bruneta, jenž si přes hlavu přetahoval zástěru a následně si ji uvazoval kolem pasu.
,,Louuu," protáhl.

,,Z-zaspal jsem a pak jsem nestíhal dceru odvézt do školky," snažil se svůj sprint rozdýchat a při první možnosti se sesunul na židli u stolu v místnosti za obslužním pultem.

,,Dceru? Bože, kolik ti je? Vypadáš tak nejvíc na třicet."

,,Dvacet šest."

,,Teprv? Takhle si zkazit mládí ubrečeným spratkem," zamlaskal a ušklíbl se.

,,Zrovna ty bys potřeboval holku, aby ses vyřádil. Jsi pak zbytečně hyperaktivní a musím to snášet já. Přítelkyně by si tě alespoň srovnala."

,,Ale prosím tě, ty rozumbrado. Nedělej tu na mě ksichty a mazej do práce." Louis se zdvihnutým prostředníčkem vešel do otevřené kavárny.
,,Stejně mě miluješ!" křikl za ním blonďák, nutící Louise hlasitě se rozesmát.

Celé dopoledne se nezvykle táhlo. Louis za pracovním pultem poskakoval tak, jak si zákazníci pískali, zatímco Niall mu postával za zadkem a komentoval každý jeho sebemenší krok, ať už pozitivně, či negativně.

Kolem poledne se v kavárně objevila Jessica. Vysoká, pohledná a dlouhovlasá zrzka s oříškovýma očima. Louis s Niallovým dotíráním přiznal, že je pohledná, ale neměl potřebu nad ní slintat, což neplatilo o Niallovi.

,,Kapesník?" vtiskl mu Louis zpod pultu kousek látky do ruky. Blonďáček nechápavě povytáhl obočí a pohled od předkloněné dívky, která momentálně utírala desku stolu, odtrhl.

,,Co?"

,,Kapesník. Na tu slinu, co ti teče po bradě," vysvětlil. Niall se zasmál a hřbetem ruky si suchou bradu otřel.

,,Nemáš vkus," podotkl, když se uklidnil. Louis pouze pokrčil rameny a dál blonďákovi nevěnoval pozornost.
,,Někdy mi musíš tu svojí ukázat. Potřebuju důkaz, že opravdu máš alespoň nějaký vkus."

,,Nevím, jestli bude chtít." Po těchto slovech si vysloužil pozvednuté obočí, které Niallovi zmizelo v rozdrbané čupřině blonďatých odrostů.
,,Poslední dobou mi přijde, že to s námi dvěma jde nějak z kopce. Náš vztah a tak." Louis se neměl zrovna v úmyslu svěřovat a už vůbec ne Niallovi, ale negativní myšlení, které zase celou jeho hlavu obklopovalo jako těžký dým, jej donutilo konat. Potřeboval se někomu svěřit a Niall byl momentálně jedinou možností. S hlasitým výdechem se pozadím opřel o pult, ruce zaklesávaje křížem do sebe na svém hrudníku.

,,Jsem jedno ucho," povzbudil ho blonďák. Najednou vypadal starší. Rozumnější. Úsměv z tváře mu sice nezmizel, ale už to nebyl takový ten poťouchlý, bláznivý, naopak milý a chápavý. Louis se nadechl, ale mlčel. Měl touhu svěřit se Niallovi o všem, co v tuhle chvíli prožíval, ale bylo to pošetilé. Nemohl vyprávět tohle všechno v podstatě cizímu člověku...

,,Můžu se spolehnout, že to zůstane pouze mezi námi dvěma?" pronesl nejistě.

,,Tomu bych nic neříkala, všechno vyžvaní," prošla kolem jejich dvojice zrzka a na slintajícího Nialla hodila vražedný pohled.
,,Taková drbna to je."