V náručí smrti //LS// ✓

5. ✓

,,Tady pan Horan si vás teď vezme na starost. Vysvětlí vám co a jak," stoupl si plavovlasý muž s přívětivým úsměvem na rtech, dlaněmi se zapřel o dřevěnou desku stolu a kývnutím na sebe upozornil někoho za Louisovými zády. Louis též s drobným úsměvem vstal z koženého křesla naproti a otočil se. Modrý pohled mu utkvěl na mladém muži s rozdrbanými brunet vlasy, v nichž byly patrné blonďaté odrosty.  Muž stál s širokým přátelským úsměvem, při němž cenil rovné bílé zuby, opřený o rám dveří a sledoval Louise se zájmem ve světlých očích. Hned na první pohled se Louisovi zazdál sympatickým. Převážně asi díky jeho vřelému a otevřenému úsměvu, který v okolí budil přátelskou atmosféru.

,,Louis Tomlinson," natáhl k němu opatrně pravačku, avšak blonďák si jej vtáhl do vřelého objetí.

,,Niall Horan, jméno mé," poplácal zmateného muže po zádech, než se odtáhl. Úsměv se mu ani na moment ze rtů neztratil.
,,Nebo pro přátele Nialler, pro slečny Nini, no znáš to," zasmál se jako by právě z úst vypustil něco extrémně vtipného. Bez ohlédnutí na svého šéfa zamířil z místnosti a Louis jej trochu opatrným krokem následoval.
,,Pár dní ti budu oxidovat za prdelí, i když pochybuji, že ty si beze mě neporadíš." Louis pomalu přikývl, přičemž v hlavě vstřebával situaci.

Blonďáček došel až do prázdné místnosti za obslužním pultem malé kavárničky.

,,Tady na věšák si budeš moct dávat svoje věci a tohle," hodil po něm zástěru, která dosud ležela poskládaná na stole, ,,si brát na sebe."  Louis hozenou zástěru pohotově chytil a pozvedl k očím. Byla poměrně obyčejná. Celočerná se zlatým logem kavárny na hrudi, vedle jedné náprsní kapsy. Niall spokojeně mlaskl.
,,Měla by ti snad být. Jak se tak koukám, pánbůh ti zrovna ve výšce nenadělil," zabroukal jakoby mimoděk a uculil se.

,,Ty na tom zrovna taky nejsi nejlíp kámo," odtušil Louis. Blonďák to pravděpodobně nemyslel ve zlém, ale jej se to dotklo, ostatně jako většina narážek na jeho výšku. Měl toho všeho po krk a ukecaný blonďák mu vážně nechyběl. Ten si však jeho slova nikterak nevzal k srdci a s radostným úsměvem o sebe tleskl rukama.

,,Tákže to bychom měli," promnul si spokojeně dlaně a sjel Louise hodnotícím pohledem.
,,Tuhle zástěru si vezmeš vždycky v pracovní době. Jessica, uklízečka, tu vždycky nechává poskládaný komínky nových, takže se o to nemusíš nijak starat. Mimochodem těším se, až vás dva budu představovat," uličnicky na Louise mrknul a zahýbal obočím.
,,Je děsně sexy, fakt, nekecám. Absolutně nechápu, jak to dělá, už jsem se jí párkrát ptal, ale vždycky mě poslala do prdele," podrbal se mrzutě na zátylku. Na okamžik mu úsměv spadl v zamyšlení z tváře, než zakroutil hlavou a vrátila se zpět jeho veselá nálada i s běloskvoucím úsměvem.
,,Jo a když už jsme u ní, nikdy jí neoslovuj celým jménem. Nesnáší to. Je na to přímo alergická. A i když vypadá, že je to bezmocná holčina, ránu má dost dobrou. Už párkrát jsem od ní dostal a bolí to jako sviňa. Věř mi, nejlépe se takovému nebezpečí vyvarovat."

,,Dobrý vědět," podotkl Louis mrzutě.

,,Mimo Jess tu ještě maká Oliver. On je, jen tak mezi námi," poukázal s vykulenýma očima na sebe a vzápětí na Louise, ,,trošičku vyšinutý. Z nějakého neznámého důvodu mi neustále vyhrožuje smrtí, kdykoliv si s ním chci pouze přátelsky pokecat, navíc má hroznou úchylku na pomeranče," ztišil hlas, až nakonec šeptal.
,,Tuhle jsem ho tady nachytal, jak se s jedním mazlil a-" pozvednul obočí a ztišil ještě víc hlas, až Louis musel napínat uši, aby následující slova slyšel, ,,a věř mi, že to bylo něco, co bychom ani jeden z nás v životě už vidět nechtěli," nahodil znechucenou grimasu a mírně se od Louise odtáhl. Nadále už hlas vrátil do normální hlasitosti.
,,Ale jeho tu moc nevídám. On sem chodí spíš na brigádu." Louis celou dobu mlčel. Vážně měl tohle všechno zapotřebí? Násilná týpečka, smrtelně užvaněný kluk a... Oliver? Pochyboval, že tu přežije jediný den.