V náručí smrti //LS// ✓

6. ✓

Nastalo tíživé ticho, kdy byl jasně slyšet každý jednotlivý Louisův nádech a výdech. Nepravidelné bití jeho poplašeného srdce

,,Kdybych tobě nebo komukoliv z tohoto domu chtěl ublížit, udělal bych to už dříve, nemyslíš?"

,,Co já vím," pokrčil Louis neurčitě rameny.
,,Třeba čekáš jen na vhodný okamžik," šeptl jemně zamračený, vnitřně se však nebál. Ba naopak, kudrnáčova přítomnost jej prapodivně hřála u srdce a dodávala mu dobrý pocit. Cítil, že tohle bylo správné. Že pro tyhle chvíle jeho srdce odjakživa bilo.

Harry ani nedutnul, ani se nepohnul. Pouze nehnutě setrvával a beze slov držel rukou nataženou směrem k brunetovi naproti. A Louis se i ke svému vlastnímu údivu doopravdy postavil, s úmyslem Harryho následovat.

I přesto ale kudrnatého vysokého zelenoočka považoval za výplod jeho bujné fantazie. V tenhle okamžik by jej o opaku nepřesvědčil nikdo. Ani jeho vlastní zesnulá matka. Harry prostě byl nereálným, protože... nedávalo mu to absolutně smysl. A Louis ve svém životě potřeboval vysvětlení, nerad věřil nepodloženým, nepochopitelným úkazům. Nedávalo mu smysl, že by byl v přítomnosti mrtvého člověka, dokázal tu sním momentálně stát a hovořil. Harry byl pouze výplodem jeho fantazie. Musel být. Byl neuvěřitelně pohledným a zvláštně, až nadpřirozeně Louise přitahoval. To byl také jeden z mnoha důvodů, který Louisovy domněnky potvrzoval. Domněnky, o své pomatené hlavě, která si vytvářela vlastní scénáře. Vlastní příběh. Že si vytvořila člověka, který Louisovy city mátl, který k němu jakýmsi způsobem patřil a byl mu souzen. Rozvířil jeho pocity, jako kamínek klidnou vodní hladinu.

,,Pojď Louisi," šeptl kudrnatý téměř neslyšně, jeho hlas nízkého bruneta pohladil po ušních bubíncích a doslova mu z mysli vystrnadil veškeré výmluvy, které se mu ještě před okamžikem dostávaly na jazyk. Kolem Louisova zápěstí se v jemném stisku obmotalo pět dlouhých štíhlých prstů, na kterých měl kudrnatý nasazené prsteny, jenž bruneta v okamžik doteku zastudily na holé pokožce. Harryho jemný, motýlí dotyk mu do těla vyslal prazvláštní pocit, který Louis nepamatoval, kdy cítil naposledy. Možná před těmi lety, prvních pár chvil, kdy byl bláznivě a slepě zamilovaný do Eleanor. Jenže to už bylo pryč.

Neprotestoval, když byl slaboučce za ruku zatáhnut. Neprotestoval, když ho kudrnatý potemnělými místnosti vedl vpřed. Ano, sice absolutně netušil, co je vlastně Harry zač a kam momentálně měl namířeno, přesto mu však důvěřoval. Bylo to bláznivé. Bláhové. 

Všechna jeho pozornost byla nyní zaměřena pouze na dlouhé hubené prsty sevřené kolem jeho zápěstí. Na chlad, který Harryho tělo vysílalo kolem sebe, přesto však Louise Harryho dotyk svým způsobem hřál.

Domem vládlo ticho, které narušovaly tlumené kroky po naleštěné podlaze prázdných, potemnělých místností spícího domu. Louis neviděl ani pořádně před sebe, pouze Měsíc, který oknem do místností sem tam zářil, občas odhalil pár koutů zahalených temnotou. V místech, kam už záře Měsíce nedosáhla důvěřoval kudrnatému. Důvěřoval mu, že stejně jak mu on sám nehodlá ublížit, tak dohlédne, aby si i Louis svojí nešikovností neublížil.

Zrovinka v okamžiku, když byl dezorientovaný, chladné prsty jeho zápěstí opustily a Louis strnul. Jeho srdce bolestivě naráželo do hrudního koše a on zrakem pátral v okolní temnotě. Na těch pár chvil jeho srdce obklopil záchvěv strachu. Byl si vědom, že v tomto okamžiku byl naprosto bezbranný, jako ztracené kotě bez matky. Přerývaně dýchal ve snaze se uklidnit.

Opustil jej jak Harry, v nějž důvěřoval, tak většina jeho smyslů. Ve tmě nebyl schopen nic zahlédnout, stejně jak zaslechnout Harryho ve své přítomnosti. Nemohl ani odhadnout, kde přibližně stál.