V náručí smrti //LS// ✓

21.

Louis se probudil uprostřed noci. Tomu alespoň napovídala neprostupná tma, která v místnosti panovala a i čas na displeji Louisova mobilu. Ten si chvíli myslel, že jej pravděpodobně probudil nepříjemný pocit mezi nohama, protože se po včerejšku neosprchoval, nakonec však usoudil, že to byla spíše Harryho vinna. Chlapec ležel hlavou na jeho hrudi a čas od času se na něm neklidně vrtěl.

Louis si povzdechl a zavřel oči, s úmyslem znovu zaspat, ale jeho mozek mu to jen tak nedaroval. Neustále mu na mysl chodila myšlenka na studenou sprchu. Harry si pro sebe něco hlasitě zamručel a znovu se ošil. Louis ho dlaněmi hladil po zádech a se zavřenýma očima se nechal užírat pocitem špinavosti, který ho nakonec i donutil vstát a opustit ložnici.

V tichosti zamířil do koupelny, kde se vysvlékl a nechal své tělo osvěžit se pod chladnými kapkami čiré vody. Jeho mysl byla otupěná spánkem, takže tam jen chvíli bez ducha stál, než se z něj všechno samovolně nesmylo a on nahý zamířil zpět do ložnice.

Ustavičně na jeho tváři tkvěl úsměv. Spokojený úsměv. Cítil se neuvěřitelně, když zaklapl dveře do ložnice a znovu si vlezl za Harrym do peřin, přitiskávaje si ho k sobě a spokojeně zavíraje oči.

,,Co se stalo?" Harryho chraplavý, tichý šepot se mu usadil v hlavě, načež jej Louis pohladil po bedrech.

,,Spi," zašeptal ochraptěle Louis a bříšky prstů se líně procházel po Harryho zádech.

,,Dobře," zamumlal Harry tiše. Louis zapochyboval, že si vůbec ještě uvědomoval, že promluvil. Jeho hlas byl totiž nepřítomný, zastřený spánkem.

,,Dobrou noc," zamumlal mu do kůže pod uchem Louis šeptem, odpovědi se mu už ale nedostalo.

---

Modrooký brunet se probudil nezvykle brzy, přičemž kudrnatý stále tvrdě spal s tělem přitisknutým k tomu jeho. Venku za okny dosud hlasitě foukal vítr, že kdyby pohlédl z okna, které bylo zatažené žaluziemi, spatřil by jakousi válku sněhu a větru. Padající vločky z nebe se díky silnému větru roznášely všemi možnými směry.

Louis dlouhou chvíli nehnutě ležel, přičemž poklidně přecházel prsty po Harryho odhaleném boku a myšlenky nechal svévolně proplouvat otupěnou hlavou. Stál doopravdy o tohle všechno? Znovu se v jeho hlavě líhnul červík pochybností. Harry nemohl být opravdový. Nebo ano? Bylo vůbec správné s ním seznamovat? Měl odejít... utéci hned při prvním setkání. Proč to neudělal?

Harry byl dokonalý. A to byla další věc, kterou jeho hlava s potěšením přetvářela v důvody obav. Byl až nepopsatelně dokonalý. Měl ho hluboce rád a ničila jej představa, že by tohle neměla být skutečnost. Když se nad tím ale zamyslel... vlastně mu na tom nezáleželo. Teď a tady chtěl stát po Harryho boku, ať už na tom realita byla jakkoliv. Přesto tu byla možnost, že mu vlastně šplouchá na maják a žádný Harry není. Že on patří do blázince, co nejdál od normálních lidí.

,,Nad čím přemýšlíš?" Louis překvapeně sklopil zrak do Harryho, spánkem pomačkané, ale přitom stále půvabné tváře. Ani si nevšiml, že by se už probudil a že jej nyní pozoruje smaragdově zbarvenýma očima. Pousmál se pro sebe a zavřel oči.

,,Říkal jsem si, že se nechcu probudit, protože tohle musí být sen," znovu rukou pohladil Harryho odhalený bok.

,,Hm? Proč by měl být?"

,,Tak celkově... třeba nevěřím, že jseš skutečnej. Jsi až moc perfektní pro mě..."

,,Občas se i v obchodě najde košile, která ti padne jako ulitá, i když ji pro tebe nešili." Louis se zamračil. Na Harryho slovech předci jen něco bylo.
,,Třeba nám bylo předurčeno se setkat a čekal jsem tu možná jen a jen na tebe," zamyšleně promlouval kudrnatý.