V náručí smrti //LS// ✓

4. ✓

Brunet ležel v prostorné posteli v tmavé místnosti ložnice. Zase byl sám a zase cítil jeho pohled. Cítil na sobě ty zelené panenky, které se mu zavrtávaly kůží. Děsilo ho to, přesto mu kudrnáčův zájem jaksi lichotil. Celá tahle situace byla směšná. Celá existence toho chlapce pro něj byla záhadou, kterou toužil vyluštit a dozvědět se pravdu.

,,Vím, že tu jsi," zašeptal Louis, i tak se v tichu jeho hlas rozlehl po místnosti jako výkřik do noci. Pomaličku se přetočil a následně na to posadil. Zády se opřel o pelest postele a rozsvítil lampičku po své levici. Pohledem těkal po místnosti.
,,Jsi tady, vím to, tak se ukaž," snažil se o pevný hlas. Obdivuhodně se mu to dost dařilo.

Pokojem se roznesl hlasitý povzdech. Louis s sebou cukl a oči přišpendlil na tmavé postavě sedící v tureckém sedu na parapetu. Půvabnou tvář jemně osvěcovala lampička na Louisově stolku, načež z druhé strany bílé světlo Měsíce. Chlapec tak vypadal ještě bledší, ještě nehmotnější než za denního světla. Ještě zranitelnější.

,,Přijde ti normální mě šmírovat za spánku?" poposedl Louis zamračeně na posteli, očima ukotvený na vyšším chlapci. Vnímal každý jeho, byť jen sebemenší pohyb. Kudrnatý se hlasitě zasmál, přičemž pohodil hlavou, aby kudrnaté prameny, které mu spadaly do očí, dostal z tváře.

,,Ano," odpověděl s potměšilým úsměvem, při kterém se mu na jedné tváři vyjímal roztomilý ďolíček. Bezostyšně si prohlížel Louisovu odhalenou hruď. Klouzaly mu oči po Louisově odhaleném trupu. Po silných, potetovaných pažích, ramenech, přes prsa až po úplný kraj nezakryté části Louisova plochého břicha. 

,,Tak proč-, prosím?" vyklenul nechápavě obočí. Čekal, že bude zapírat a tak jej kudrnatý úplně odzbrojil. Ale úplně. Navíc se mu pod rentgenovým pohledem dvou zelených očí jen těžko hledalo slova. I když mu lichotilo, že je mladší tak fascinován jeho tělem.

Kudrnatý se tiše zasmál, odtrhl od Louise se zavrtěním hlavou zrak a pohlédl z okna do okolní tmy.

,,Měl bys spát. Je pozdě, moc pozdě," broukal a upřeně něco pozoroval z okna.

,,Jak mám podle tvého názoru spát, když mi tu na parapetu sedí kluk, který nevysvětlitelně mizí a zase se objevuje?" Kudrnatý se obličejem natočil na Louise, ústa zkřivil do něčeho mezi úsměvem a úšklebkem, čímž na tváři vykouzlil ďolíčky, nos drobně nakrčil a mezi obočím se mu vytvořila drobná vráska.

,,Hlídám tu." Brunet s modrými panenkami ironicky povytáhl obočí.

,,Jsi snad nějaký pes?" broukl modroočko mírně kousavě.

,,Pes ne," uculil se víc, čímž ještě hlouběji prohloubil dvě jamky ve tvářích. Louis hlasitě a značně ironicky vydechl vzduch z plic a se zavrtěním hlavou se zahrabal do peřin. Nemohl ale usnout. Cítil kudrnáčův pohled a navíc se cítil zvědavý. 

,,Přestaň na mě alespoň tak zírat," vydechl po chvíli.

,,Nemůžu."

,,Ale můžeš. Jsi jen malý, nadržený a otravný kluk." Ticho proťal zvonivý smích.

,,Jsem starší i než ty sám, Louisi." Najednou modroočko neměl ani trochu pomyšlení na spánek.

,,Kolik ti je?" se zájmem sledoval chlapce na parapetu, který mu pohled oplácel. Vypadal Louisovým dotazem vyveden z míry.

,,Těžší otázky bys neměl?" zasmál se a pohlédl znovu z okna na prázdné pozemky.
,,Počítat jsem přestal někdy po svých sto třicátých narozeninách."

,,Jak?" nechápal Louis.

,,To co vidíš je něco, co bych kdysi nazval tělesnou schránkou."

,,Jsi mrtvej," snažil se pochopit Louis a znovu si na posteli poposedl. Vnímal kudrnáče každým smyslem, každou jednou buňkou svého těla. 

,,Dalo by se to v podstatě taky tak říct, i když je to nepřesné a-"

,,Takže jsi mrtvola," hádal Louis. Kudrnatý se mírně dotčeně zamračil.

,,Nejsem mrtvola. To, co bys mohl nazvat mrtvolou, je mé tělo, které zůstalo v hrobě," zašklebil se a tentokrát prsty si odhrábl vlasy z očí.

,,Ale já vidím tvoje tělo," vydechl zmateně. V hlavě měl neuvěřitelný chaos. 

,,To co vidíš, není mé tělo Louisi, je to jen jeho chabá napodobenina." Brunet se zamračil a víc se narovnal v zádech.

,,Jasně. Mohl bys dělat modela s takovou," prsty naznačil uvozovky ,,napodobeninou lidského těla." Kudrnatému pobaveně zajiskřilo v očích. Najednou jeho oči vypadaly živějšími než kdy předtím. Louise to nutilo se taktéž drobně pousmát.

,,To mi lichotí," v zamyšlení se zahleděl na měsíc, který za pár dní měl dosáhnout úplňku a nyní osvětloval pozemky pod ním a částečně jeho tvář.
,,Přesto však nechápeš," zašeptal.

Brunet musel natahovat uši, aby měl možnost následující slova zaslechnout. Chlapec je nechával až v nepřirozené tichosti vyklouzávat ze svých rtů. Mluvil pomalu, tiše, ... Louisově sluchu to lahodilo.

,,Mé tělo ztlelo v hrobě, tak, jako těla všech tvorů na této planetě. Nejsem výjimkou. To co vidíš je pouhá napodobenina. Kopie mého starého já, která je však jen obyčejnou schránkou mé duše. Lidské tělo je naproti tomuto zázračným dílem. Já nemám požitek z jídla, pití a spánku. Nemám srdce a krev." Louis na něj nejistě hleděl.

,,Jak to, že tě vidím?" se zájmem sledoval měsíčními paprsky ozářenou tvář kudrnatého.

,,Na to jsi se už ptal," připomněl Harry.
,,Vidíš mě, protože chci."  

,,Ale proč zrovna tebe? C-co třeba moje matka?" Zelenoočko povytáhl obočí v tiché otázce. Momentálně nechápal co přesně po něm Louis chtěl. 

,,Tvá matka je také tady-"

,,Kde?" skočil mu do řeči.
,,Chci ji vidět."

,,Louisi," zamumlal kudrnatý, přičemž Louis k němu v očekávání zvedl oči. Chlapec na parapetu setnul pravačku v pěst a položil si ji na levou stranu hrudníku, k místu, kde člověku obvykle bilo srdce. Hlavou přitom pohodil směrem k modrookému, až mu kudrnky poskočily.

,,Jak to myslíš? Chci ji vidět a mluvit s ní. Tak, jako teď mluvím s tebou," šeptal Louis. Na konci věty se mu hlas drobně zachvěl a tak radši umlkl.

,,Nemůžeš ji vidět, ale je tady s tebou, cítím to," poklepal si znovu na hrudník rukou. Louis na něj vyjeveně zíral. Nezmohl se ani na vypravení jediné hlásky z úst. Byl zmatený. Celá tahle situace byla tak bláznivá až nepravděpodobná. Nelogická.

,,Nerozumím tomu," šeptl s nakrčeným obočím majitel dvou oceánů. Vpíjel se jimi do kudrnáče a vyžadoval odpověď na otázky.

,,Běž spát. Je pozdě a musíš si odpočinout," koutky úst kudrnáč líně pozvedl, čímž na tváři vykouzlil sladký úsměv. Pomalu spustil svá bosá chodidla na studenou podlahu, pažemi se odhypnul od parapetu a rozvážným krokem zamířil ke dveřím. Louis byl jako pod vlivem nějaké omamné látky. Očarovaně hypnotizoval každý chlapcův pohyb.
,,Dobrou noc," popřál kudrnatý na prahu dveří, otočil se ještě celým tělem k sedícímu muži a věnoval mu jeden ďolíčkový úsměv. Mezi zuby měl stisknutý spodní ret a brunet na posteli dokázal pouze odolával touze po jeho těle, která jím v jeho přítomnosti cloumala. Kterou každým okamžikem s ním stráveným ve společné místnosti pociťoval silnější a silnější.

,,Jak se jmenuješ?" zašeptal se zájmem a rukama se zapřel za zády. Kudrnatý ihned neodpověděl. Na prahu přešlápl z nohy na nohu, než se v té tichosti rozlehl jeho hlas s chraplavým nádechem.

,,Harry."