V náručí smrti //LS// ✓

10.

Louis se ani na moment od kudrnáčka nepohnul. V naprosté tichosti kráčel po jeho boku s rukama vraženýma hluboko v kapsách bundy a sledoval okolí pohlcené šedo-černým hávem noci. Od úst mu v pravidelných intervalech stoupal obláček horkého vzduchu.

,,Máme cíl?" hlesl nakonec a koutkem oka se zastavil na Harryho tváři. Dlouhé prameny kučeravých čokoládově zbarvených vlasů měl svázány v nízkém drdolu, přesto však mu pár pramenů, které gumička neudržela poletovalo kolem jeho tváře.

Harryho obočí se vyklenulo ve zvědavosti, ale i tak se neotočil k Louisovi čelem.

,,Pokud myslíš fyzický cíl cesty, tak nemáme. Pokud myslíš cíl cesty, jakožto důvod proč tu jsme, tak možná," zabroukal a pobaveně se zaculil. Pravděpodobně si všiml nechápavého pohledu z Louisovy strany a nesmírně se tím momentálně bavil.

Louis si odfrkl.

,,Meleš hlouposti." Kudrnáček neurčitě pokrčil rameny. Jeho smutná nálada byla ta tam a momentálně se culil na všechny strany a Louis ho bez dechu sledoval.

Jeho světlá, skoro až bílá pleť pod svitem hvězd a Měsíce zářila. Ďolíčky, které mu vyvstávaly na tváři spolu s úsměvem jeho obličej ještě více rozzářily.

Vypadal, jakoby odsud vůbec nepocházel. Což vlastně byla dost velká pravda.

,,Co bys řekl, kdybychom si zajeli do města na pár drinků?" dostal ze sebe nakonec modroočko nemotorně a nejistě se ohlédl k domu. Byl to praštěný nápad už jen kvůli tomu, že by tu Eleanor s Darcy nechal samotné, ale - ta představa, že by se zelenoočkem mohl strávit večer, vlastně už noc, po tolika letech se pořádně napít a bavit se byla lákavá.

,,Pozval bys mne?" potměšile se pousmál kudrnáček a zády se opřel o kmen stromu, ruce skládaje vyzývavě na hrudi.

,,Zvu tě," přitakal Louis a v očekávání hleděl do té andělské tváře. Všechny předtuchy, špatné pocity a nejistotu potlačil za své ostatní momentálně převažující pocity. Nadšení, touhu a radost. Mohl by pokračovat hodiny a hodiny a stejně by slovy nemohl popsat, co vlastně v tuto chvíli cítil.

Trochu nervózně přešlápl, když Harry dlouho poté mlčel a pouze si vyměňovali pohledy.

Z Harryho tváře se střípek radosti vytratil stejně jako úsměv povadl, i když se nepřestal usmívat.

,,Ani nevíš jak rád bych tvé pozvání přijal," odmlčel se a hlasitě si povzdechl, ,,nemůžu opustit pozemky domu. Kdybych mohl, dávno už bych tu nebyl," šeptl.

Modrooký se očima úplně nevědomky svezl k srdcovým rtům muže před ním.

,,A nemohlo by to prokletí něco zrušit?" zauvažoval nepřítomně nahlas.

,,Louisi. Zde nejsme v pohádce. Žádný polibek z pravé lásky nepomůže," nechal svá slova vyznít do ticha a s jedním koutkem úst hravě pozvednutým sledoval, jak sebou Louis cukl a roztržitě začal špičkou tenisky kopat do kmene stromu.

Nečekal, že to Harry řekne na plnou hubu.

,,Tak jsem to nemyslel," ohradil se.
,,To že tu přede mnou stojíš mrtvý je taky logicky absolutně nemožné, ale stojíš tu."

,,Rušitelné kletby jsou pouze věcí pohádek Louisi, možná proto-„

,,Ale nejsou."

,,Tak to zruš," odvětil pobaveně. Louis zvedl pomněnkové panenky k Harryho tváři.

,,Prosím?" nechápavě zamrkal, předloktím se opíraje o kmen stromu vedle Harryho obličeje.

,,Zkus zlomit kletbu, princi," uculil se, mrkaje dlouhými řasami. Brunet do jeho tváře plné očekávání vzhlížel. Najednou se všechno v okolí jakoby pozastavilo, dokonce i ševel větru se uklidnil, i když se stále kolem Harryho ostře řezané tváře pohyboval, což dokazovalo pár zbloudilých pramenů, které gumička nedokázala udržet. Vypadal jako anděl.