Moje nezkrotitelná princezna (bude probíhat korekce)

16.

Katherin

„Kate, jdeme, dělej." Popoháněly mě holky se smíchem. Už jsem na sobě měla šaty. „No jo," zasmála jsem se a společně mě holky vystrkaly ven. Došly jsme, až k salónku, kde, už se živě bavilo několik princezen. Trochu jsem pootevřela ústa v údivu. Bylo jich tady nejméně dvacet, asi máme rozdělené třídy. Zalezly jsme si do takového menšího koutku. Amélie nadšeně konverzovala nedaleko od nás: „Také si myslím, že to bylo úchvatné! Ten vzduch a ty květiny!" Vykřikovala nadšeně a já se kousla do rtu, abych se nerozesmála. Sára se taky skoro rozesmála, ale naštěstí se udržela. „Takže dámy, jak jste si užily procházky?" Zeptala jsem se s kamenným výrazem. „Ooo, naprosto úžasně, můj průvodce se prozradil, hned při první větě." Rozesmála se Sára a já na ní zahýbala obočím. „Aaaa, bylo to dobře?" „Asi....ne?" Pronesla se smíchem a Kar do ní šťouchla a teatrálně se chytila za srdce. „Ale, víš, že právě stojíš vedle velmi nespolehlivé osoby, ne tyto přiznání." „Hluboce se omlouvám, prosím vás, abyste to nikomu neříkala, princezno, jinak budu nucena provést jistá opatření." Promnula si Sára uličnicky ruce a Kar dala ty svoje obranně před sebe. „Dobře, dobře, mlčím jako hrob." Všechny jsme se zase rozesmály. „Aaa, princezno Katherin." Uslyšela jsem za sebou přeslazený hlas. Rychle jsem se otočila. „Aaaa princezna Amélie," vytvořila jsem na obličeji falešný úsměv. Ona k nám došla i těmi dvěmi princeznami. „Co vás k nám přivádí?" Optala jsem se okamžitě, jelikož jsem tuhle konverzaci chtěla mít, co nejrychleji za sebou. „Slyšela jsem, že se budete vdávat, je to tak?" Já se zamračila a nadechla se. Ona mě, ale nenechala nic říct. „Upřímně máte neskonalé štěstí, drahoušku, vůdce Lesního kmene, si jen tak někoho nevezme. Chtěla jsem Vám pogratulovat, ale zároveň jste mě velmi naštvala." Já na ní nechápavě koukala. „Princezno Amélie, omluvte nás, musíme jí..." Skočila jí do řeči Kar a chytla mě za loket, jenže Amélie hned pokračovala. „Jen je škoda, že nám zde necháváte našeho druhorozeného prince? Nemyslíte?" „Amélie!" Okřikla jí Sára a Kar mě tlačila ke dveřím. Já se jí, ale vyškubla. Kar se otočila a rychle někam odběhla. „Co se tady děje?" Zeptala jsem se naštvaně. Ona se sladce usmála a pokračovala. „Ale? Ty to nevíš. Och, tak to mě mrzí..." Usmála se a otočila se k odchodu. Já si, ale stoupla před ní. „O. Co. Tady. Jde." Oddělila jsem naschvál slova. „Víš... Ne vždycky je všechno, tak, jak se na první pohled zdá. Zvláště ne na tomto zámku, ani na žádném jiném. Spousta zrad, lží intriků..." „Už to vyklop." Zasyčela jsem naštvaně a zatínala ruce v pěsti. Amélie se nadechovala, ale přerušilo jí rozražení dveří. Dovnitř se vehnal Matt a James. „Amélie, opovaž se!" Křičeli na ní, už z dálky. Ona se ke mně naklonila a zašeptala mi do ucha. „Přijď ráno v osm hodin před stáje," pak se otočila na podpatku a odkráčela pryč. Ve mně to vřelo vzteky, ani nevím proč. „Co mi tajíte?" Otočila jsem se na dva udýchané prince. „Nic zásadního." Odpověděl Matt a propaloval Améliiny záda, nenávistným pohledem. „Fajn, omluvte mě, jsem unavená, asi půjdu spát." Rychlým krokem jsem došla, až k sobě do pokoje, kde jsem se převlékla a zalezla do postele. Simr se ke mně přitulila a společně jsme usnuly.