Moje nezkrotitelná princezna (bude probíhat korekce)

17.

Katherin

Oblékla jsem se do jezdeckých věcí a nandala si plášť. Do vaku jsem si dala, pro jistotu pití a raději přidala i dopis od otce. Nevím proč, ale tak nějak jsem tušila, že to, co mi chce Amélie říct, není dobré. Vyplížila jsem se neslyšně, až ke stájím, kde na mě Amélie čekala. S vítězným výrazem držela Ladyno lano. Lady byla osedlaná. „Proč má sedlo?" „Protože si myslím, že to budeš potřebovat." Usmála se a já si jí nedůvěřivě měřila pohledem. „Tak, už mi řekneš, co se děje?" „Dobře, jak chceš..." „Kate! Neposlouchej jí!" Uslyšela jsem zděšený Thomasův křik. Ze zámku se vyvalili skoro všichni moji přátelé. Nik se k nám se strachem v očích rozešel. „Mluv, prosím," podívala jsem se na ní zoufale. „Ten tvůj milovaný strážníček, není tak nevinný, jak vypadá. Nepřijde ti divné, že ho všechny stráže poslouchají?" „Kate!" Všichni, už k nám běželi. Amélie mi vrazila do ruky uzdu a pak hlasitě pronesla. „Princezno Katherin Elizabeth Soundrová, představuji ti prince Nicolase Andrewa Eastona ze zdejšího království, druhorozeného prince." Já na ní zůstala opařeně koukat. Ne, to nemůže být pravda, přece jsem mu na to nemohla takhle skočit. Ne, ne, ne, ne... „Ne, Kate, prosím poslouchej mě!" Přiřítil se k nám již zmiňovaný mladík. Odstrčil Amélii, která se jen škodolibě smála. „Je to pravda?" Zeptala jsem se zoufale. „Kate..." „Já se ptám, je to pravda?!" Zakřičela jsem na něj. Oči mě začaly pálit. „Ano...je to pravda." Hlesl potichu, ale nepouštěl mojí ruku. Mně se zoufalostí svíralo srdce. Nik je princ. Ten princ, o kterém mi celou dobu tvrdil, že je jeho strážce. Celou dobu mi lhal. Celou dobu věděl, kdo jsem a proč ho musím nenávidět, ale neřekl mi to. „Proč?" Zeptala jsem se přiškrceným hlasem a začala pomalu couvat dozadu. „Kate, prosím, já nechtěl...já, ti to chtěl říct, ale..." zadrhnul se a natáhl ke mně ruku, aby mě pohladil po tváři. Já, ale zakroutila hlavou a rychle uhnula. Obratně jsem se vyšvihla na Lady a při tom mi stékaly po tvářích obrovské slzy. Rychle jsem jí zaryla paty do slabin a než stačil kdokoliv, cokoliv udělat, tak jsem mířila k bráně. „Ne Kate! Stůj, prosím! Stráže, tak zavřete sakra bránu!" Řval Nik zoufale, ale mně se rozpadalo srdce na miliony kousíčků. „Katie, no tak!" Křičel dál zoufale a přede mnou se začala zavírat brána. „Holka, z-vládneš t-to? Prosím?" hlesla jsem Lady do ucha a ona jen zařehtala. Koutkem oka jsem viděla, toho zrádce vybíhat na ochoz k zavírání brány. Všichni na mě volali, ale já chtěla pryč. Brána, se zavírala, ale Lady jela dál. Prorazila bránu a ta se rozlétla na několik kusů. Ucítila jsem, jak mi něco protrhlo kůži na nadloktí. Přes slzy jsem neviděla na cestu, ale Lady věděla, kam má jet. Potřebovala jsem nutně otcovské objetí a to mi může dát jen Hanry. Z mého vaku na mě vykoukla chlupatá kulička a přitiskla se ke mně, já Simr zoufale objala, zatímco Lady jela dál. Dál...ke mně domů.