Moje nezkrotitelná princezna (bude probíhat korekce)

18.

Nicolas

„Doprdele!" Zařval jsem na celý zámek. Zajel jsem si zoufale prsty do vlasů. Zavřel jsem oči a sledoval jí, jak ujíždí tryskem. Pryč ode mě. Sesunul jsem se po zdi ochozu a sednul si na zem. Promnul jsem si obličej. Za chvíli jsem uslyšel tiché kroky. „Já jsem to zvoral," zašeptal jsem, a obrátil se na příchozího. Moje mamka se lehce usmála a pak si sedla vedle mě. Prudce jsem jí objal a ona mě pohladila ve vlasech. „Takhle to být nemělo." Zašeptal jsem a ona mě objala nazpět. „Nikdy není všechno podle našich představ." „Jo jenže tohle mohlo být, kdybych nebyl takovej blb." „Zlato, to nikdo neví, samozřejmě, že by bylo lepší, kdyby se to dozvěděla od tebe, ale teď s tím, už nic neuděláš." „To si mi pomohla," zabručel jsem zoufale. V tuhle chvíli jsem se cítil naprosto bezmocně, jako malý kluk a ne jako muž. „Nemůžu o ní takhle přijít, mami," hlesl jsem ještě víc zoufale. Ona mě pořád hladila po vlasech a usmívala se. „Proč?" Zeptala se po chvíli a já se na ní nechápavě podíval. „Proč o ní nemůžeš přijít?" Zopakovala svojí otázku a dívala se mi u toho do očí. „Protože..." Hlas mi vypověděl službu a já se podíval írou mezi prkny. Už po ní zbyla pouhá malá černá tečka, zajíždějící do lesa. „No?" „Protože jí miluju," pronesl jsem poraženecky. „Takže se přece jen povedlo někomu tě zkrotit," usmála se na mě ještě víc. „hmm." „A to se tak snadno vzdáš?" Podívala se na mě a zvedla obočí. „My ženy potřebujeme jasný signál, ne neviditelné činy. Pokud ti na ní záleží, tak to tady hned nevzdáš. Zvedneš se a pojedeš k lesnímu kmeni. Jestli si totiž vzpomínáš, tak jistá princezna se tam má vdávat." Já se na ní prudce otočil a celý se napjal. „To je ona? Ona se má vdávat! O-ona..." „Jo a jeď, už, ať ti neuteče." Zasmála se. Já zatnul ruce v pěst a vyskočil rychle na nohy. „Připravte mi Sira, hned!" Křiknul jsem na štolbu, který hned začal plnit můj rozkaz. Já dal mamce pusu na tvář. „Děkuju, mami." Objal jsem jí a v dalších minutách, už jsem letěl zběsile přes nádvoří pro svého koně. „Hodně štěstí!" Křičela na mě Kar a kluci drželi palce. Já se vyhoupl na Sira a tryskem vyjel za dívkou, která mi ukradla srdce a to její jsem těžce zranil. Jediný kdo může ty dílky slepit zpátky k sobě, jsem já.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Uuuu, sladký co? Počkejjte další, to bude teprve slaďárná 😂.

Ter.K.