THE LYŽÁK

❄️4. kapitola❄️

Pode mnou se míhali lyžaři. A já je sledovala s úsměvem na rtech. Jak jsou maličcí. Pomalu jsme se blížili ke konci lanovkové dráhy a čekalo nás sesedání. Teda spíš mě. Seděla jsem pěkně uprostřed na černé vyhřívané sedačce.

Sakra, já jedu poprvé, nevím, jak se sesedá... Začala jsem zmatkovat. To už lanovka přijížděla do cíle, kde zpomalila a ochranný jistič se zvedl.

„Míšo!" přede mnou stála Soňa a mávala. „Míšo! Vstávej!"

Počkat, cože?!

Pomalu jsme začínala procitat. Kamarádka se mnou zběsile třásla, kolem se pochechtávali spolužáci, co právě procházeli ke dveřím, aby vystoupili. Několikrát jsem zamrkala. Svůj pohled jsem přesunula k oknu. Autobus už dávno stál na místě.

„Míšo! Sakra, už jsme tady!"

„Už?!" vystřelila jsem na nohy. Jenže hned vedle stála Zapletalová a měřila si mne pohledem. Strnula jsem na místě a nasadila omluvný pohled. „Já – jsem tak trochu..."

„Usnula?" dokončila větu za mě, „to jsem viděla. Tak pojďte," ustoupila stranou a dala nám místo vyjít na uličku.

Sebraly jsme si osobní věci z přihrádek a se Soňou v patách jsem prošla kolem řidiče, sestoupila pár schodků. Ihned do mě vjela zima. Chladný větřík si hrál s mými vlasy a já se trochu zatřásla. „Sakra, že já si sundávala tu bundu!" Okamžitě jsem si ji přehodila přes ramena.

„Wow," vydechla Soňa. Ta už stála pěkně oblečená, stihla to opravdu rychle. Kolem padal drobný snížek a zem jím byla celkem dost posypaná. Kam jsem se podívala, tam ležela bílá deka.

Postupně jsme přicházeli k panu učiteli Melicharovi, který nám podával lyžařské vybavení. Schválně jsme si počkaly, až přejde ta fronta a vyzvedly si lyže se snowboardem a lyžáky jako jedny z posledních. Když Melichar zavřel zavazadlový prostor a ozvalo se klapnutí, dal se autobus do pohybu, čímž nám poskytl výhled na velmi pěkný penzion.

„Villa Flora," seznámil nás Slováček, načež jsme se všichni rozešli k domu.

Pěkná světlá fasáda, kolem hlavního vchodu kamenné obložení a nad ním dva balkony a steny v dřevěném stylu. Vedle nich se vyjímal velký nápis jména penzionu.

Celá skupinka včetně nás se zastavila před vchodem. Jediný Bača vešel dovnitř, aby nám zařídil vstup do lyžárny. Tam to bylo celkem hektické, jelikož se jednalo o poměrně malý prostor. Než si každý našel své místo, kde opřel lyže nebo snowboard, než jsme je zbavili těch vaků... Zkrátka nic příjemného. Ještě když jsem se k tomu všemu zase srazila se Slezáčkem.

Díky tomu jsem neměla chuť tam zůstávat ani o minutu déle, proto jsem překecala Soňu, aby si vzala lyžáky s sebou na pokoj.

„Fakt tě nechápu," funěla, když konečně odhodila svůj bágl na postel, tašku s lyžáky položila do rohu a kufr přistál vedle batohu, „bylo tam spoustu místa, nevím, proč jsme to mosely jak blbci tahat až sem! Všichni si je nechali v lyžárně." Plácla sebou na ustlanou postel.

„No a?" nadhodila jsem a našla pro své lyžáky další kout, kde jsem je i v tašce uložila. „Nechtěla jsem tam zůstávat se Slezáčkem."

„Zase on?!"

„Zase on."

Zaslechla jsem jakési nespokojené frknutí. To se ale ozvalo ťukání a následně dovnitř bez jakéhokoliv vyzvání vstoupil Slováček.

„Holky," spustil. Periferním vidění jsem zahlédla, jak Soňa rychle zbystřila. „Za čtvrt hodiny přijďte dolů do jídelny, je tam krátká porada."

„Dobře, pane učiteli," chopila se slova moje kamarádka. Ona v jeho přítomnosti prostě musela být mluvčí. Musela jsem se tomu uchechtnout.

Hned, co učitel odešel, obrátila se Soňa na mě: „Co asi chcou?" Seskočila z postele a začala se, stejně jako já, věnovat svému kufru.

„Kdo ví?" pokrčila jsem rameny, „ale asi to bude důležité, když sem poslali Slováčka."

Soňa po mně jen střelila pohledem, načež jsme se rozesmály a pustily se do vybalování.

„Na snídaně, obědy a večeře se bude chodit po pěti skupinkách," spustil Zaplík, sotva jsme se dostavily. Stoly byly už zabrané našimi povedenými spolužáky. „Je tu totiž málo stolů, kdo by si nevšiml," pohled při tom obrátila k největším exotům, mezi nimiž byl i Pepa a ty jeho chipsy z autobusu, „dnes se půjdeme projít po okolí. Večer dostanete denní rozvrhy. Jo a pánové," zavelela, „vstáváme už o půl sedmé! Na sjezdovku je to třicet minut jízdy."

Místností se rozléhalo nespokojené mumlání.

„To jako budeme dojíždět?" ozval se Filip.

„Přesně tak, Filípku," ušklíbla se Zapletalová, čímž nás opět rozesmála, „proto budete chodit spinkat brzo."

„No to mě potěš," frkla Soňa a protočila při tom očima, „ale za tu cestu to stojí."

***

Jak třídní slíbila, tak udělala. Opravdu jsme se hned po obědě šli projít ven po dědině. Bylo chladno, takže jsme se všichni navlékli do několika vrstev oblečení.

„Kámo, jsem nevěděl, že tu bude taková zima," stěžoval si Kuba.

Soňa se na něj ohlédla: „A co jsi čekal? Třicítky s bazénem?"

S Vencou jsme se zasmáli. Přerušila nás ale učitelka, jak hlasitě pískla. Všichni ztichli a věnovali jí své pohledy. Naštěstí s námi byla jen ona, ředitelka a Slováček. Melichar s Bačou zůstali na penzionu.

„Takže, teď poslouchejte!" začala Zaplík. Stáli jsme zrovna na kraji nějakého pole, kousek od Villy. Naštěstí jsme už byli na cestě zpátky, takže mi studený vítr, jenž mě štípal ve tvářích, nijak nevadil. „Od zítřka budete chodit lyžovat a snowboardovat. Nechci od nikoho slyšet, že jste na svahu někoho sejmuli, pánové, rozumíte?"

„Jasný!" zařval Pepa a jeho kumpáni se k němu automaticky přidali, včetně Béčkařů.

„Aspoň něco," frkla Zapletalová, „budete jezdit opatrně, vždy se musíte rozhlédnout. Skupiny už máte rozdělené...Co chceš?" obrátila se ke Kubovi.

„No, neřekla byste nám ještě, kdo kde patří?" zeptal se.

„Ty nevíš, v jaké jsi skupině?" Zaplík si ho změřila pohledem.

„No, to vím," bránil se, „ale nevím, kdo mě jako tooo...vyučuje. A hlavně, kdo v té skupině ještě je."

Zaplík zakroutila hlavou. „Mám vás přečíst všechny?!"

Souhlasné zamručení ji donutilo převzít si od ředitelky seznam. Já jsem poslouchat nepotřebovala, protože mi bylo jasné, že budu s tou slovenskou instruktorkou Katarínou. A co se Soni týče, tak ta připadla Bačovi. Nebyla z toho úplně nadšená, co si budeme. Připadá mi, že trochu žárlí na Leu, kterou dostal Slováček. Ale na druhou stranu byla v druhém nejlepším týmu, zato její oblíbený učitel vedl třetí.

Když jsme se vrátili na hotel, bylo něco kolem sedmé. Svolali nás do jídelny. Měli jsme mít jakousi poradu. Tam jsme povečeřeli jako druhá skupinka ve složení: já, Soňa, Venca, Honza, Šimon, Kája, Beáta, Jirka a Mates. Dostala jsem od ředitelky papír s údaji, kdy a kde se co bude konat.

Soně se moc nezamlouvala schůzka o půl paté, protože jí začínala Policie v akci.

„Tam nebudu chodit," ucedila, přičemž se procházela po pokoji sem a tam, „nestihnu svůj program! Míšoooo," upřela na mě štěněčí oči, „řekni jim něcooo. Přimluv se za mě."

„A jak?"

„Nevím, nějak..."

„Jakože mám přijít za Zaplíkem a říct jí: ,Paní učitelko, Soně se nelíbí schůzka o půl paté, protože nestihne Policajty v televizi?'"

Soňa se na mě podívala tím Jako vážně? pohledem a radši už nic neříkala. Jen s povzdechem vytáhla mobil. Její prsty se míhaly po displeji a mě až teď došlo, že zřejmě píše domů. Asi bych to měla taky udělat.