THE LYŽÁK

❄️23. kapitola❄️

Bača?!

,,Co vy tu?"

,,Neměl bych se to ptát spíš já tebe?"

Podívala jsem se na něj omluvným pohledem. ,,Já.. potřebovala jsem si pročistit hlavu."

,,Jo, tak to jsme dva." odvětil a sedl si za mnou. ,,Co se stalo?" zeptal se po chvíli.

Docela si říkám, že to musí vypadat komicky. Dva lidi sedí na zemi uprostřed sněžení na náhodném kopci. To zní jako začátek špatného vtipu.

,,Ohledně Reného."

,,Zhoršil se?"

,,Ne. To ne. Nechci o tom moc mluvit. Jestli to chápete."

,,Jak myslíš." uznal. ,,Ale měli bychom se vrátit na penzion, budou se po nás shánět." dořekl a postavil se. Natáhl ke mně ruku, abych se mohla postavit. Usmála jsem se, ruku přijala a zvedla se.

 Šli jsme zpátky kolem lesa. Sněžení sice mírně ustálo, ale i tak nebylo moc dobře vidět. Každým krokem jsme zapadali čím dál víc do sněhu.

,,Ale měli bychom se vrátit zvlášť. Aby si nemysleli, že jsem tě unesl nebo něco." zavtipkoval, když jsme stáli před hotelem. 

,,Jo, to bychom asi měli. Ale co mám říct?"

,,Tak třeba... že sis prostě potřebovala provětrat hlavu. Oni to kdyžtak pochopí. Já to mám horší. Já mám zase neshody s jedním panem učitelem.."

,,Slováček. Já vím."

Nechápavě se na mě podíval, ale dál to neřešil. ,,No prostě... nějak to vyřešíme. Řekni, že jsi byla kousek odsud." 

Přikývla jsem. ,,Tak jo."

,,A Míši?" ohlédla jsem se. ,,Kdyby se ptali... nepotkala jsi mě jo?" 

,,Dobře." odvětila jsem tiše a vrátila se do penzionu. Na schodech stála ředitelka a Slováček, něco vášnivě řešili. Jakmile mě spatřili, ředitelka se ke mně rozběhla. 

,,Kde jsi byla? Měli jsme strach." Chytla mě kolem ramen.

,,Byla... potřebovala jsem si provětrat hlavu."

,,Ale nemůžeš jen tak zmizet."

,,Já vím. Omlouvám se." odvětila jsem a zesmutněla.

,,Jak jsi ale přes to sněžení dostala zpátky?" zeptal se podezíravě Slováček. Přistoupil blíž a podíval se mi hluboko do očí. Zmocnila se mě nervozita.

Tak fajn, klid, to zvládneš...

,,Potkal jsem ji a dovedl ji sem." odvětil Bača, co sem zrovna přišel. Oči jeho kolegů se přesměrovaly na něj a podezíravě ho zkoumaly. ,,A nic se nedělo." 

,,A ty jsi byl kde?" zeptala se ředitelka, už trochu naštvaně. ,,Míši, můžeš jít, pak se za tebou ještě zastavím." Přikývla jsem a pomalu odešla. Z povzdálí jsem ještě zaslechla jejich rozhovor.

,,Pohádal jsem se s Davidem a potřeboval jsem si provětrat hlavu."

,,Pohádal?"

,,Pořád mi připomínal co se stalo v pátek. Nedá mi s tím pokoj."

,,Ale chápeš, že je to průser?!" ozval se najednou Slováček.

,,Nepovídej." odvětil ironicky.

,,Dobře, dobře. Neštěkejte tu po sobě. Petr ví co udělal a dostal i kázání. Davide ty se do toho nestarej. Není to tvoje věc." Oba chtěli něco namítnout, ale ředitelka je zpražila pohledem, a tak už nic neříkali.