THE LYŽÁK

❄️17. kapitola❄️

,,Míšo? Jsi v pohodě?" zeptal se Venca. Za těmi dveřmi stáli už tak hodinu. Pořád jsem byla zavřená v koupelně. Seděla jsem na studených dlaždičkách opřená o zeď, v očích slzy a přemýšlela jsem, jak to mohl udělat. Vždyť jsme spolu tak dobře vycházeli.

,,Míšo, no tak, otevři." prosila Soňa po několikáté. Stále jsem tam jen seděla a dívala se před sebe. Pak bylo ticho. Po chvíli jsem ale zaslechla ředitelku se Zaplíkem.

,,Míšo!" zakřičela. ,,Okamžitě otevři nebo ty dveře vyrazím. A víš, že jsem toho schopná." dořekla. Zaslechla jsem pobavené uchechtnutí od spolužáků.

Nakonec jsem se sebrala a pomalu přešla ke dveřím, které jsem následně otevřela. Za nimi stála ředitelka se Zaplíkem a Soňou. Zbytek poslaly ven.

,,Tohle už nikdy nedělej." dořekla Soňa a obejmula mě. Jen jsem tam stála se slzami v očích. Jakmile mě pustila, ředitelka mě chytla kolem ramen. ,,Nechceš si o tom s někým promluvit?" zeptala se. Jen jsem pokývala hlavou, že ne.

Jen si povzdechla. ,,Jak myslíš, ale kdyby cokoli, víš, že můžeš přijít." odpověděla. ,,Klidně i o půlnoci." doplnila Zaplík a pobaveně se uchechtla. Ředitelka se zasmála s ní.

,,Jo, vím." to bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. ,,Můžu s vámi ještě mluvit, paní učitelko?" zeptala jsem se. ,,Osamotě?" dořekla jsem. Jen přikývla. Soňa s ředitelkou vyšly ven.

,,Co se děje?" zeptala se, když jsme si sedaly na postel. ,,Kdo o tom ještě ví?" zeptala jsem se. ,,Tak, jenom já, vy dva, René se Soňou a paní ředitelka." Přikývla jsem. ,,Nebudete to říkat rodičům, že ne?" zeptala jsem se.

Zakroutila hlavou. ,,Pokud nebudeš chtít, tak ne." odpověděla a usmála se. Trochu jsem se pousmála. ,,Jestli ti to nevadí..." začala a odmlčela se. ,,Převyprávěla by jsi mi tvůj pohled? Ať to taky vidím z jiného pohledu?" zeptala se. Jen jsem pokývala hlavou.

Jakmile jsem jí to všechno převyprávěla, obejmula mě. Upřímně, nečekala jsem to. ,,Bude to dobrý, uvidíš." dořekla a odešla. Do pokoje následně přišla Soňa.

,,Hele, je divný, že ti to říkám já." odmlčela se. ,,Ale myslím si, že bys mu měla odpustit. Neudělal to naschvál." dořekla. ,,Já ti nevím." povzdechla jsem si. ,,Proč to musel takhle pokazit?" zeptala jsem se jí.

,,To netuším." odpověděla mi. ,,Ale vím, že tobě by nikdy neublížil." dořekla a sedla si za mnou. ,,Měla bys mu odpustit." podívala jsem se na ni. ,,Co, že se ho tak zastáváš? Nikdy jsi ho neměla v lásce." zeptala jsem se.

,,To máš sice pravdu, ale vím, že ty jsi ta poslední, které by chtěl ublížit." doplnila náš rozhovor Lea, stojící ve dveřích. Ani nevím, kde se tam vzala. ,,Jak o tom ty víš?" zeptala jsem se. ,,Slyšela jsem Zapletalovou, ale neboj, kromě mě ji nikdo neslyšel." odpověděla.

Povzdechla jsem si. ,,Tak dobře, zajdeme pak za ředitelkou?" zeptala jsem se Soni. Přikývla a otočila se směrem k Leyi, ale ta už tam nestála. ,,Tak fajn, půjdeme hned nebo až večer?" doplnila jsem otázku. ,,Asi až večer. Za chvíli máme oběd a já mám fakt hlad." dořekla a zasmála se.

- - - - -

,,Dále!" ozvalo se z druhé strany dveří. Vešly jsme dovnitř. Okamžitě na nás byly upřeny ředitelčiny zelené oči. ,,Posaďte se." pokynula nám.

Sedly jsme si na postel a vyčkávaly. Ředitelka si stoupla naproti nám. ,,Tak, co potřebujete?" zeptala se nás. ,,Přišly jsme se přimluvit za pana učitele Baču." odpověděla jsem jí.

Povzdechla si a zakroutila hlavou. ,,To ale není vaš-" ,,..Ale je." skočila jsem jí do řeči. ,,Nezaslouží si to. Dobře, udělal chybu, ale tak dobrého pedagoga nemůžete jen tak vyhodit." namítala jsem.