THE LYŽÁK

❄️14. kapitola❄️

Ani jsem si neuvědomila, že mi spadla brada dolů překvapením. Na dně ležela pěkně poskládaná černá mikina.

Černá mikina.

Ano.

Počkat! Cože?!

Obrátila jsem v rukou papírový lísteček, co jsem si sem odnesla zároveň s krabicí a obálkou se zřejmě nějakým vzkazem. Jelikož na něm bylo moje jméno, určitě se jedná o nějaký dárek.

Radši jsem otevřela přiloženou obálku, abych se přesvědčila, že je mikina opravdu určená mně. Já prostě tu jistotu mít musím.

Míša,

kedže sa ti v mojej mikine dobre spí, rozhodol som sa Ti jednu takú kúpiť.

Všetko najlepšie!

PS. Máš tam aj korbáčiky, ale schovaj ich, lebo ak poznám Soňu, zje ich skôr ako to postrehneš.

Užívaj, R

 - - - - - 

Ležela jsem na posteli a četla Sunflower. Moje krátká rýma už odcházela, cítila jsem se o hodně líp než včera.

René by měl přijít až ve dvě. Což znamená, že mám ještě přes hodinu čas.

Od Soboty by ale za mnou měl chodit Bača. Buďme upřímní, nebyla jsem z toho zrovna nadšená. René nebyl zas tak špatný, jak jsem si původně myslela.

Bylo něco kolem čtvrt na dvě, když mi zapípal mobil. Neochotně jsem se zvedla a podívala se na něj. Byla to zpráva od Soni

Soňa: Dneska je v půl osmé párty. Přijdeš?

Míša: Uvidím jestli mě pustí Zaplík

Soňa: Okeyyy

Chystala jsem se odložit mobil a vrátit se ke knize. To by mě ale neměla vyrušit sněhová koule na okně. Postupně jich tam přibývalo.

Zvedla jsem se a šla se podívat, kdo se opovážil nám zasněžit okno. Nemohla jsem čekat nikoho jiného, než Vencu s Kubou, Šimonem, Márou a samozřejmě nemohla chybět Soňa.

Otevřela jsem okno, jen o kousek mě minula právě hozená sněhová koule. ,,Venco, vole, nevidíš?!" seřvala ho hned Soňa se smíchem a natahovala se po další sněhové kouli.

,,Jo, Míšo. Za chvíli dojde Melichar, tak jenom ať víš!" zakřičel zespodu Šimon. Jen jsem přikývla. Chvíli jsme tam tak stáli, já v okně ve druhém patře, oni dole na studené dlažbě.

,,Hej! Kde jste se tu vzali? Nemáte být na svahu?!" zakřičel Bača, který se vynořil zpoza rohu. Jakmile ho mí kamarádi zaregistrovali, rychle odběhli pryč. Svůj pohled přesunul na mě.

,,Jak ti je?" zeptal se, když to měl namířeno blíž k oknu. 

,,Jo, fajn. Dá se to přežít." odpověděla jsem. Má odpověď mu zřejmě stačila, a tak se otočil a odkráčel pryč.

Ještě chvíli jsem tam stála, dívala se ven a přemýšlela. Po chvilce mi začala být zima. Když jsem ale zavírala okno, zaslechla jsem klepání. Otočila jsem se a šla se podívat, kdo mě vyrušil z mého dumání.

Za dveřmi stál René. ,,Ahoj, dneska nějak brzo..." řekla jsem. 

Mírně se pousmál. ,,No, tak lepšie skôr ako neskoro nie?" zeptal se. Zasmála jsem se a přikývla.

,,Co to máš za zády?" zeptala jsem se po chvíli.

 ,,No, tak pokiaľ viem, máš dnes narodeniny, takže som sa rozhodol ti niečo priniesť." dořekl a vytáhl zpoza zad krabici obalenou balícím papírem.

,,Děkujuuu....tos nemusel. Ale jednu už jsi mi dal, ne?" řekla jsem a převzala si dárek. 

,,Hej, ale prišlo mi to málo." odpověděl. ,,Otvor ju." dořekl a usmál se.

- - - - - 

,,Míšo...pojď s náma." přemlouvala mě pořád Soňa. ,,Ráda bych, ale moc se na to necítím." namítala jsem jí. ,...ale slibuju, že když se mi udělá líp, přijdu se aspoň podívat." dořekla jsem.

Na to Soňa jen přikývla a povzdechla si. ,,Tak jo...měj se." s těmito slovy se rozloučila a odešla z pokoje. Zůstala jsem na pokoji sama.

Tak, co teď? zeptala jsem se sama sebe.

Jako jednu z možností jsem viděla čtení. To jsem ale hned zavrhla, protože jsem Sunflower už měla přečtenou a navíc jsem teď v knihách ležela skoro furt.

Z mého přemýšlení mě vytrhl známý hlas. ,,Ty nepôjdeš na párty?" zeptal se. Otočila jsem se a leknutím uskočila. 

,,Sem se tě lekla." odpověděla jsem a následně pokývala hlavou. ,,Ne....asi ne." odpověděla jsem mu. 

,,Prečo?" zeptal se. Je pravda, že už mi prakticky nic nebylo. I od Zaplíka jsem měla povolené jít mezi ostatní. 

,,Vlastně, ani nevím..." odpověděla jsem.

,,No, tak ak nemáš dôvod byť tu, prečo tu si?" zeptal se.

 Usmála jsem se. ,,Dobrá otázka....jdu se převléct, počkej venku." dořekla jsem a přešla ke skříni. René mezitím odešel na chodbu.

Nakonec jsem vytáhla šedé džíny s dírami na kolenou, bílou mikču s černým nápisem a sepla vlasy do vysokého culíku.

Vzala jsem si mobil s kartou a vyšla ze dveří. René byl opřený o zeď vedle a na něco čučel v mobilu. Jakmile mě zaregistroval, vypnul mobil a svou pozornost mi začal plně věnovat.

Já mezitím zamkla pokoj. Nastavil mi rámě. Podívala jsem se na něj nechápavým pohledem. ,,No, tak vraj nič." řekl se smíchem, vzal mě za ruku a táhl dolů do společenské místnosti.

Už ze schodů byla slyšet hlasitá hudba. Zastavili jsme se až přede dveřmi do již zmiňované společenské místnosti. ,,Pripravená?" zeptal se. Jen jsem přikývla.

Hned jakmile jsme vešli dovnitř, získali jsme si pozornost Soni, stojící vedle Kuby. Když mě uviděla, rozzářily se jí oči.

 ,,Tys přišla!" zakřičela, rozběhla se ke mně a obejmula mě. Mezitím k nám došel zbytek party. ,,Dámy a pánové!" zakřičel Šimon. Okamžitě se na něj strhnula pozornost, hudba se zeslabila a veškeré oči byly přesunuty na něj.

 ,,Dnešní párty má jeden veliký důvod. Uhodne někdo z vás, jaký?" zeptal se publika, zatímco si stoupal na židli opodál. ,,Odstupuje Zaplík?" zeptal se Pepa. ,,Sklapni!" zařvala okamžitě třídní. Místností se ozvalo pobavené uchechtnutí.

 ,,To ne... nějaké další tipy?" zeptal se znovu. ,,To zas někdo něco slaví?" zeptal se Slezáček. ,,Správná odpověď!" odpověděl Šimon. ,,Co jsem vyhrál?" Šimon se jen zasmál. ,,Zlatého bludišťáka." odpověděl mu Venca. Znovu jsme se zasmáli.

 ,,Dneska má totiž narozkyyy..." začal. ,,Míša!" zaznělo z publika. ,,Dámy a pánové, původně jsem chtěl, abychom jí něco zazpívali, ale všichni víme, jak by to dopadlo." dořekl, zasmál se a s ním i většina spolužáků.

 ,,Takže, bych chtěl za nás všechny Míši popřát jenom to nejlepší, ať je zdravá, šťastná, daří se jí v životě a..." při té poslední větě se na mě otočil. ,,...aby jí vyšlo všechno, co chce. Přátelé, poprosím vás o velký potlesk pro Míšu." místností se najednou rozlehlo hlasité tleskání.

 Do toho začaly najednou bouchat různé konfety a frkačky. Znovu se rozezněla i hudba. Šimon slezl ze židle a namířil si to k nám. ,,Tos nemusel." odpověděla jsem. ,,Ale mohl. A taky udělal." dořekl a usmál se, úsměv jsem mu oplatila.