THE LYŽÁK

❄️2. kapitola❄️

Po chemii jsme měli mít angličtinu. S Bačou.

„Píšeme?" zeptala se Soňa.

Tím mě probrala z jakéhosi transu. Ani jsem si nevšimla, že zvoní. Byla jsem tak zaujatá lyžákem, že jsme nevnímala okolí. „Nevím, ale asi ne," odpověděla jsem stroze.

„Jsi v pohodě?" nedůvěřivě mě sjela pohledem, „jsi jak ve snu."

„Jen mě trochu rozhodil ten lyžák," přiznala jsem, načež jsem vstala, „plánuji, co si s sebou vezmu a s kým budu na pokoji." Vydaly jsme se na chodbu. Potřebovala jsem se trochu projít.

Soňa se uculila: „Tak... já bych řekla, že asi se mnou, ne?"

„Jasnyyyy." zakřenila jsem a přátelsky ji poplácala po rameni. Právě jsme procházely kolem Bači.

„Dobrý den," pozdravily jsme se Soňou sborově.

„Ahoj holky" usmál se na nás. Soňa radši uhnula pohledem a trochu se ušklíbla. „Jo Míšo?" přesunul své hnědé oči na mě.

Vzhlédla jsem se k němu.

„Jsi v pohodě? Nebolí tě něco?" zeptal se.

Neuniklo mi, jak kamarádka naštvaně protočila panenkami. Drcla jsem do ní. Cosi zavrčela a pak radši odkráčela k záchodům.

„Ehm...jo. Jo, je to v pohodě," vykoktala jsem ze sebe. Snažila jsem se potlačit nutkání otočit se za Soňou.

Učiteli má odpověď zřejmě stačila. „Dobře, tak kdyby něco, dojdi a zapíšeme to do úrazové knihy," usmál se. Jen jsem přikývla.

Ještě, než jsem se dala na odchod, jsem se zastavila. Bača mě stále sledoval, a tak mi bylo trapné nakonec nic neříct. „Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli nepíšeme něco z angličtiny" Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a pokoušela se vydržet ten jeho pohled.

„Ne, nepíšeme nic. Až příští středu slovíčka."

„Dobře, děkuji," v rychlosti jsem mu kývla a rychlým krokem se rozběhla k záchodům. Ani jsem se nenadála a byla jsem stažena za roh.

„Co to mělo znamenat?" vychrlila na mě Soňa, která nás celou dobu špehovala. A já si říkala, čemu se ta Holíková tak smála, když scházela schody dolů.

„Nevím?" zarazila jsem se, „co přesně myslíš?" zeptala jsem se.

Vykulila na mě oči. „Ty sis nevšimla toho pohledu?!"

„Ehm, ne?" odpověděla jsem nejistě.

Soňa se plácla do čela. „To mi neříkej, že jsi tak slepá! Vždyť se na tebe díval jako nějaký pedo..."

To už jsem ji musela zastavit: „Tak za prvé, možná máš pravdu, že mě nějak moc sleduje, ale za druhé, není to pedofil. A kdyby jo, tak by se na to už dávno přišlo. Vždyť tu dělá něco přes šest let!"

„Ale je to... však víš co," přerušila mě kamarádka, „copak ty to nevidíš?" Mávla rukou za roh někam na chodbu. Vykoukla jsem z našeho úkrytu a pohledem vyhledala Baču.

Normálně stál u dveří do jedné třídy a o čemsi se bavil se Zaplíkem. Při tom se oba dívali do nějakých dokumentů.

„Ne," odpověděla jsem.

Povzdechla si, ale to jsme už zamířily do třídy. Já jsem ani nebyla pořádně připravená na hodinu. Ani jsme spolu nepromluvily.

Soňa si hned k sobě našla Šimona, její dvojče. Na to, že byli sourozenci a ke všemu dvojčata, si moc podobní nebyli. No, tak možná jenom těma očima. Šimon byl totiž na rozdíl od Soni, jíž hlavu zdobily tmavě hnědé vlasy v barvě hořké čokolády, špinavý blonďák.

Dopadla jsem na svou židli a z batohu si začala vytahovat učebnici anglického jazyka.

„Máme problém," ozval se zprava Kuba.

„Jaký zas?" zeptala jsem se, ani se neobtěžovala ohlédnout se za ním.

„Pí - še - me," vyhláskoval to, jako by to mělo být poslední slovo, co kdy řekl.

„Si děláš prdel, ne?!" Šimon se opřel o naši lavici. Soňa ho obešla a postavila se naproti mně. „To není možné, vždyť jsme psali minulou hodinu."

„Ale nepíšeme nic," odfrkla jsem si a pohodlně se opřela o opěradlo. Všechny pohledy se přesunuly na mě. „Fakt, věřte mi, teď jsem s Bačou mluvila."

„Pravda," přidala se Soňa.

„A co?" naklonil se ke mně její bratr. V nose mě polechtala jeho skvělá vůně. Ani se nedivím, že se líbí tolika holkám ve třídě. I já do něj byla kdysi blázen. Naštěstí to ze mě během minulého půlroku opadlo, protože to byl přece jen brácha mé nejlepší kamarádky. Ale hezký byl, to si přiznejme.

Svraštila jsem obočí. „Co jako?"

„Šimon myslí ty jeho pohledy, co po tobě vrhá." Obrátila jsem se na Kubu. Laškovně zahýbal obočím, což mě přimělo rozesmát se na celé kolo, takže se za námi všichni přítomní ve třídě otáčeli.

„Vy jste snad všichni padli na hlavu," vrtěla jsem nad tím vším hlavou a postupně se uklidňovala. „Tamhleta," má ruka ukázala na mou hnědovlasou kamarádku, „si myslí, že je to úchyl. Tento," kývla jsem k Šimonovi, „je její dvojče, takže s ní drží basu a onen," pohled jsem přesunula ke Kubovi, „se jen nechce cítit trapně, tak se přidá k většině."

„Hej!" vyjekl spolusedící, ale přerušil ho zvonek, který ohlašoval začátek hodiny.

Angličtina proběhla celkem v pohodě, dověděli jsme se, že se Bača díval na Křečka v noční košili a že s námi pojede na lyžák. Soňa v druhé lavici se sesunula na dřevěnou desku, jelikož z toho úplně nadšená nebyla. Ale když jí Bača řekl, že jede i Slováček, vystřelila do pozoru jako raketa, až její dlouhý culík dal Vencovi hned vedle pořádnou facku.

Právě jsme scházeli schody dolů, k tělocvičně. V šatnách bylo zase narváno, jelikož se o ně dělíme s Béčkem. Cestou jsem se bavila s Leou, Soňa zase někam zmizela, asi za bráchou. Kdybych nevěděla, že jsou ti dva rodina, myslela bych si, že spolu něco mají.

„Jestli jede i Bača, tak chci vědět, jaké družstvo bude cvičit," zaslechla jsem Anet z druhé třídy.

„Jede jako zdravotník," řekla jsem jí.

Jenom přikývla, že mě přes ten hluk slyšela a dala se do řeči se svou spolužačkou. Mezitím se stihla vrátit Soňa. Jenom si vedle mě na lavičce odložila bágl a zakřičela:

„Zapletalová vám vzkazuje, že návratky na lyžák se mají odevzdávat do šestnáctého ledna!"

„Jó, furt!" zaznělo tak nějak sborově.

Kamarádka sebou plácla na lavičku. „To je dobře, že to chápete," řekla spíše sama pro sebe.