THE LYŽÁK

❄️24. kapitola❄️

,,Takže mládeži poslouchejte!" zavelela Zapletalová, když jsme seděli všichni v jídelně na závěrečné poradě. ,,Dneska odpoledne odjíždíme. Dopoledne se půjde ještě lyžovat. Po obědě si první sbalíte lyže a ostatní věci z lyžárny a zanesete je ven před penzion panu učiteli Melicharovi. Zbytek si dobalíte pak. Jasné?" Souhlasně jsme přikývli.

 ,,Jsem moc ráda, že se náš zájezd uskutečnil jen s menšími potížemi." Při této větě se krátce ohlédla na mě a na Kubu. ,,A že jste nic vážného nevyvedli. To je docela progres ve vašich třídách." zavtipkovala. ,,Dobrý. Nasnídejte se a zbytek vám řeknu po obědě."

,,Takže." začala Katarína, když jsme stáli na kopci. ,,Dnes je to naposled, čo sa takto vidíme na svahu. Veľmi som si to s vami užila. Dúfam, že ste sa niečo nové naučili a že vás to bavilo." 

,,Moc." potvrdil Kuba. Instruktorka se mile usmála.

,,To som rada. Pôjdete dolů a počkáme sa zasa tu hore, dobre?" Souhlasně jsme přikývli a pomalu se rozjeli dolů. Za tu dobu jsem se toho naučila fakt hodně. Když jsem sem přijížděla, neuměla jsem ani stát na snowboardu. Teď můžu s ostatními drandit po svahu jako profík. Dobře, fajn, k profíkovi mám ještě daleko, ale i přesto mě to bavilo. Z mých myšlenek mě vytrhl Kuba, co zrovna jel kolem mě.

,,Hej Míšo!" Ohlédla jsem se na něj. ,,Dáme závod?" zeptal se s úšklebkem, zatímco se vyhýbal dalším lyžařům.

,,Jak chceš!" zakřičela jsem zpátky a rozjela se po svahu rychleji. Svištěla jsem, co to šlo. Ostatní se za námi ohlíželi jako za nějakými blázny. My ale nezastavovali. Když už jsem dojela dolů a zastavila, Kuba byl sotva ve dvou třetinách. ,,Das war gut." zahlásil neznámý hlas. 

 Ohlédla jsem se za ním. Byl to vysoký - skoro dvoumetrový - muž středního věku v tmavě modré bundě a černých kalhotách. Na hlavě měl helmu, přes oči sluneční brýle, na nohou lyže.

,,Danke." odvětila jsem krátce, i když jsem moc netušila, co říká. Pak něco pokračoval v němčině, ale vůbec jsem mu nerozuměla. Nechápavě jsem se na něj podívala. ,,Ah, ja. Sprechst du Deutsch?"

,,Nein?" odvětila jsem nejistě.

,,Und English?" Přiblížil se a chystal se mě chytnout kolem ramen.

,,Hej!" zakřičel Bača, co to měl k nám namířeno. ,,Kdo jste?!" zeptal se přísně a odstrčil ho ode mně. Ochranitelsky se vedle mě postavil. ,,Ich spreche nicht dein Zunge." odvětil zmateně. ,,Das ist meine Tochter. Irgendein Problem?" zalhal, ale očividně to zabralo, neznámý Němec cosi zabručel a stáhl se.

,,Děkuju. Nevím, co bych bez vás dělala."

,,V pohodě. To se někdy stává." odvětil a usmál se. ,,Ale ta jízda ti šla dobře."

,,Děkuju." Vtom se k nám přiřítil Kuba. 

,,Fajn vyhrála jsi." uznal. ,,Máš u mě oběd."

 Stála jsem v lyžárně a balila snowboard s lyžáky do obalu. Vedle mě stála ještě Soňa a opodál Martin s Kubou. V tu chvíli se do místnosti vřítil Venca. Skoro smetl Soňu. ,,Venco, co blázníš?"

,,Neuvěříte, co jsem viděl." zahlásil, zatímco si sedal mezi nás.

,,Co takové zajímavé, že jsi mě skoro sundal?"

,,Viděl jsem Baču s Katarínou."

,,No... a?"

,,No, oni spolu napřed jako mluvili a pak ho obejmula a pak-"

,,Stop." zastavila ho Soňa. ,,Fakt mě nezajímá, jak se Bača s někým líbal." S Vencou jsme se zasmáli.

,,Jak chceš... Hej Martine!" zavolal na jednoho z Béčkařů, co pořád stál diskutoval s Kubou. Zbytek rozhovoru jsme už neposlouchaly. ,,Vidíš to, říkala jsem, že se dá dohromady s Katarínou." odpověděla jsem Soni. ,,Co Jenda? Jak se má?"