Why me Levi?

9. kapitola - Společný čas

Levi mě osobně učil s manévrovací výstroji a ukazoval mi jak se pohybovat rychle a zároveň neplýtvat příliš plynu. Musela jsem uznat že byl vážně zkušený a chytrý.

Po dvou vyčerpávajících hodinách jsme konečně přistáli na nějakém větším jehličnatém stromě, aby jsem se mohla vůbec nadechnout a vzpamatovat se z těch nových pohybů co jsem se naučila.

Levi: ,, Tak dobře, to by pro dnešek stačilo. Doufám že jsem tě moc neunavil...?"
Akira: ,, No dovol.., já mám síly dost... A naví -."
Jenomže to už mě Levi strčil do hrudi a já začala padat ze stromu dolů. V poslední chvíli mě Levi chytil.

Byla jsem na něho naštvaná, a proto jsem mu dala menší facku. Chvíli jsem čekala že mi dá pěstí na oplátku, ale nic neudělal, nejspíše se nerad pral s holkama, typický "gentleman" .

Levi: ,, Takže.... asi už půjdeme... "
Akira: ,, Jo..., raději jo. "

Cestou zpátky jsme byli mlčky. Ani jeden z nás nepromluvil, dokud Levi nepřelomil to hluboké skoro až ubíjející ticho.

Levi: ,, Proč se chceš ode mě tolik učit?"
Akira: ,, To je snad jasné...., protože jsi jeden z nejlepších vojáků zde..., a... "

Levi: ,, A co..? "
Akira: ,, I když máš pořád kamený výraz, dokáží si představit co zrovna cítíš. Můžeš se pořád tvářit jako nejsilnější osoba v místnosti, ale člověk který nedokáže vyjádřit své pocity je zároveň ten nejslabší na světě. "

Levi chvíli přemýšlel a hleděl dopředu.
Levi: ,, V boji by se člověk neměl nechat zaslepit city nebo svými silnými emocemi... Musíš prostě jít dál a nedívat se za sebe. "
Akira: ,, Jenomže teď nejsi v boji... ne tady... Člověk by se neměl bát ukázat co cítí..., být silný, neznamená uzavírat se před lidma..., ani zanechat si kamennou tvář...."

Levi mlčel, ale zároveň šlo poznat že nad mými slovy přemýšlí. Potom ale Levi promluvil.
Levi: ,, Proč jsi ke mě tak otevřená a milá...? Neznáš mě ani tak dlouho jako znala Isabela s Farlanem. "

Nad odpovědí jsem důkladně přemýšlela, protože ani já sama nevěděla proč se takhle chovám jen k Levimu. Je pravda že když jsme se viděli prvně, tak mě hrozně štval a rvala jsem se s ním jak divoký pes z ulice. Ale postupem času jsem si na ty jeho narážky a drzé urážky začala zvykat, až se z nás nakonec stali přátelé...

Levi byl velice zvláštní člověk. Když jsem nad tím tak přemýšlela došlo mi že toho o něm moc nevím... Nevím nic o jeho rodině, o jeho životě ještě před tím než nastoupil do Legie skautů....

No, i když je pravda že se nedá zapomenout na to že uklízení je jeho veliký koníček. Ale co mi bylo vždycky největší záhadou proč se tak strašně málo usmívá... Dokonce i při zabíjení titánů nikdy nenechal na sobě znát jedinou emoci... Až na ten den kdy přišel o své přátele.... Bylo mi ho tolik líto. Ale Levi je Levi...., je takový jaký je a nemohu to nějak změnit ani já. A i když mi někdy dokázal pít krev, měla jsem ho i ráda...

,, Tak počkat... Ráda..., ale jak to
myslím teď vůbec...? "

Z téhle myšlenky mě vyrušil Levi vedle mě, když si lehce odkašlal.

Levi: ,, Proč jsi ke mě tak otevřená..? "
Na znovu zopakovanou otázku jsem odpověděla velmi prostě nakonec.

Akira: ,, Protože jsi můj přítel a v boji si musíme krýt záda, jak navzájem tak i ostatním..., konec konců je to naše povinnost..., si důvěřovat. Jinak by jsme spolu nemohli snadno spolupracovat, ve válce je podstatná spolupráce a naslouchat tomu druhému, jinak by mohl vzniknout chaos a požrali by jsme se jako divoká zvěř. Což by dokázalo akorát že nejsme o nic lepší dobytek než Titáni. "

Levi: ,, Hm..., to máš pravdu. Musím uznat že to je docela moudrá myšlenka. I když drsněji řečena na tak křehkou dívku."

,, Já ti dám křehkou..., tsk.! "

Když jsme byly zpátky na základně odložily jsme si naši manévrovací výstroj a převlékly se do normálního oblečení. Jenom Levi měl na sobě bílou košili a černý kabát přes ramena. A na krku měl jako vždy svůj bílý šátek.

Levi: ,, Půjdeš mi s něčím pomoci do mé kanceláře.. "
Akira: ,, Cože, já myslela že tam nikdo kromě tebe nesmí...? "

Levi: ,, Chci pomoct s úklidem mé pracovny a tebe naučit jak pořádně uklízet.. "
Akira: ,, Tak hele, já náhodou umím uklízet velmi dobře. "

Levi; ,, To se uvidí... Protože to mohu správně posoudit jen já jakož to kapitán."

Já a Levi jsme byly v jeho pracovně, kde bylo dost prachu. Došla jsem k jedné z policí a na prstu nahmatala velikou vrstvu prachu...
Akira: ,, No teda Levi.., tohle bych do perfekcionisty na úklid jako ty neřekla... Máš tu docela svinčík. Bude lepší když se pustíme hned do práce.~ "

Poškádlila jsem ho trochu schválně ale on nad tím je zakroutil očima.

,, Kdybych nemusel pořád dohlížet na spratka jako ty, možná bych měl i nějaký čas na úklid..."

Já ale dále neotálela, dala si vlasy do copku, bílou látku na ústa a začala utírat prach. Během chvíle jsem měla uklizeno celou polovinu pracovny, zatím co Levi dokončoval druhou. Jenomže když jsem udělala pár kroků dozadu abych zkontrolovala svou práci, zakopla jsem o kýbl s koštětem a spadla na Leviho.

Zastavilo se mi srdce. Já ležela na zemi a Levi byl na mém břiše... Díval se mi do očí a já jemu... Najednou jsem ale pocítila zvláštní pocit v břiše...

,, Tak počkat..., proč mě najednou bolí břicho a potím se...., Počkat..., o můj bože..."

A v ten moment mi to došlo, už jsem konečně věděla co k němu cítím, co si skutečně myslím... Já se zamilovala do Leviho....
,, Pane bože, zamilovala jsem se do svého nadřízeného...?! "

Levi ale v tu chvíli vstal aby si upravil oblečení. Já se zvedla a chvíli stála jako přikovaná. Ale když promluvil tak jsem se konečně probrala.
Levi: ,, Tak jo.., myslím si že to máme hotové, už můžeš jít Akiro..., musíš se co nejdříve zotavit."

Já přikývla a šla zpátky do svého pokoje, ale o minutu později jsem si přehrála v hlavě co mi řekl.
____________________
Flash back

,, Tak jo...., myslím si že to máme hotové, už můžeš jít Akiro."
____________________

On mi řekl Akiro..., on mě nazval mým prvním jménem... ?