HUNGER GAMES:Haymitch Abernathy

12.část

Rozebíhám se k okraji lesa. Nechci se dostat do té krvavé řežby u Rohu hojnosti, ale nemůžu tady pobíhat s prázdnýma rukama. Schovávám se do křoví. Někdo tudyma musí běžet. Prostě ho budu muset....zabít. A pak si vezmu jeho věci. Teda pokud to nebude nějaká hora svalů, ta by zabila spíš mě, než já jeho.

Profíků je letos hodně. Jedenáct, pokud počítám správně. Ten kluk ze čtyřky po mě rozhodně půjde. I když oni půjdou všichni, po všech. Protože se nacházíme v aréně, ze které vzejde jediný vítěz. Tak strašně rád bych to byl já, ale je nás čtyřicet-osm, přežít může jen jeden.

Uslyším dusot nohou a oddychování blížící se ke mě.

Opatrně vyhlédnu ze své skrýše. Je to dvanáctilety mladík, asi z desátého, nebo devátého kraje a podařilo se mu ukořistit batoh a nůž, co drží v ruce. Už je ode mě jen metr. Vystartuji po něm a strhnu ho za křoví. Rukou mu zacpu pusu a chytnu ho do kravaty.

"Promiň."Zašeptám a trhnu mu s hlavou. Uslyším nechutné křupnutí a jeho tělo se zřítí k zemi. Snažím se mu nedívat moc do tváře. Ze sevřených prstů mu vypáčím nůž a ze zad mu stáhnu batoh.

Rozebíhám se pryč. Daleko od Rohu hojnosti. Daleko od té sopky, které nebuds trvat dlouho a vybuchne. Tuším to. Tohle jsou Čtvrtohry a Tvůrci her je chtějí udělat co nejzajímavějšími.

Nedávám pozor a zakopávám o nějaký kořen. Kutálím se z menšího kopečka. Rychle se zvedám na nohy a znovu se rozebíhám. Najednou se s někým srážím. Přede mnou se objevuje krátkovlasá zrzka, myslím, že je z pětky.

Chvilku na sebe oba vyděšeně zíráme. Pak se po mě vrhá, ale tak nemotorně, že se nabodává na nůž, který stále držím v ruce. Z jejích očí se vytrácí život a z úst jí vybublá krev. Odstrčím jí od sebe a vydávám se pryč. Neujdu ani dvacet kroků a ozývá se první rána z děla. Napočítám jich dvacet-jedna. Tolik?! Za první den?! Jestli to takhle půjde dál, tak bych mohl být do dvou dnů po smrti a nebo taky venku z arény s korunou Vítězů na hlavě.

Maysilee....

Doufám, že je naživu. Musím jí najít, slíbil jsem to.