HUNGER GAMES:Haymitch Abernathy

2.část

Zahlédnu svůj překvapený obličej na obrazovce. Ihned nasadím neprostupnou masku a odhodlaně se vydám k pódiu. Vystoupám po schodech nahoru a stoupnu si vedle Maysilee. Všichni si potřeseme rukama a pak za doprovodu mírotvorců odejdeme do Soudní budovy. Každého z nás odvedou místnosti. Tahle místnost je luxusnější jako polovina mého domova. Usedám si na měkkou pohovku a čekám než se semnou přijde rozloučit matka s Tobym. Vteřinu na to se otvírají a dovnitř vtrhává matka s Tobym. Oba mají obličej smáčený slzami. Zvedám se a objímám je.

"Můžeš vyhrát..."Vzlyká mamka. Odtáhne se."Jsi chytrej. Věřím, že to zvládneš Haymitchi."Hladí mě po tváři. Toby mě objímá v pase a pláče mi do košile. S bolestí v očích koukám na matku. Nemůžu zabíjet lidi! Já nejsem vrah! Ale nemůžu je tu nechat samotné. Musím se vrátit za každou cenu. Ať už mě to bude stát cokoliv.

Kývnu."Vrátím se. Vyhraju."Zašeptám.

"Já vím, že jo."Mamka mě znovu obejme. V očích mě začínají štípat slzy.

"Postarej se o mamku, než se vrátím chlape."Pocuchám mu vlasy.

Zvedne ke mě kaštanově hnědě oči."Postarám."Kývne.

Pousměji se.

Dovnitř vejdou mírotvorci a doslova je ode mě musejí odtrhávat.

"Vrátím se!"Křiknu, ale to už se za nimi přibouchávají dveře. Couvnu a skácím se na pohovku. Dýchej. Nesmíš brečet. Neukazuj jim, že jsi slaboch! Protože ty nejsi.

Po chvilce pro mě přichází Lyvie. Poslušně se zvedám a následuji ji. Vede nás k vlaku. Všímám si, že všichni krom mě mají zarudlé oči od pláče.

Musíme chvilku stát ve dveřích vlaku aby nás mohli zabrat kamery. Naposledy se rozhlížím po svěm rodném kraji, protože je jen mizivá šance, že ho znovu uvidím. Pak se nemilosrdně zavírají dveře a vlak se dává do pohybu. Někde jsem slyšel, že tyto vysokorychlostní vlaky dokážou jet rychlostí až třista kilometrů za hodinu.

"Pojďte, pojďte."Zatrylkuje Lyvie a strká do nás aby nás popohnala."Seznámíte se s vaším mentorem."

Proč ta ženská tolik piští? Vede nás do jídelního vozu. Celý vlak je keště luxusnější než ta místnost v Soudní budově. A toho jídla! Už teď se mi sbíhají sliny. Druhými dveřmi vchází postarší chlap. To je Taras. Jediný vítěz dvanáctého kraje. Je mu něco kolem čtyřiceti. Ale díky kruhům pod očima a vráskám vypadá mnohem starší. Párkrát jsem ho potkal na Jarmarku nebo v pekárně. Nikdy mi nebyl sympatický. Nemám ho rád. Dělá ze sebe něco víc. Nejradši bych mu vrazil pěstí, aby se mu rozsvítilo.
********************************
Tak další kapitola:') Doufám, že se vám to líbí:) Jaký máte názor? A co říkáte na Haymitche?