HUNGER GAMES:Haymitch Abernathy

Epilog

"Haymitchi! Jak ses cítil po výhře?"
"Proč jste se tak dlouho zotavoval?! To byli vaše zranění, tak vážné?"
"Nechte mého vítěze být." Prodírá se Ferria davem a snaží se mi uvolnit nějaký životní prostor.
Kamery zabírají každičký centimetr mého obličeje.
"Ať vypadnou." Vrčím k ní.
"Neboj se, broučku." Smutně se na mě usměje a vezme mě za paži. Protáhne mě poslední řadou novinářů a kameramanů.
"Co se to dneska děje?" Otážu se jí.
"J-já nevím." Špitne pohotově a táhne mě k Vesnici Vítězů.
"Kam to jdeme? Chci jít za svou rodinou." Vytrhnu jí svůj rukáv ze sevření.
"Haymitchi, to nesmíš!" Chytne mě za rameno.
"Pusť mě!" Vykroutím se jí a rozeběhnu se ke Sloji.
Po pár set metrech se projevuje stále mé nedohojené zranění. Se sýpáním zpomalím do chůze. Už jsem blízko.
Rukou se držím za sešité místo pod košilí. Bolí.
Už z dálky zahlédnu křivou střechu našeho domku.
Nevědomky se usměji a opět přidám do kroku.
Doslova vyběhnu dva schody vedoucí na verandu a ihned beru za kliku.
"Mami!" Zavolám.
Hlas se s ozvěnou rozlehne po domě.
Udělám pár kroků k obýváku.
"TOB-...!" Nedokončené slovo se rozplyne ve vzduchu.
Srdce se mi zastavuje a já cítím, jak se mi vrací snídaně.
Vrávoravým krokem přejdu k mrtvolně bledým tělům.
Padám na kolena mezi dvě mrtvá těla a beru je za ledové ruce a rozpláču se nad ztrátami těch nejbližších.
Nesnáším tě Snowe. Ty za to zaplatíš.