HUNGER GAMES:Haymitch Abernathy

18.část

Ani nebylo třeba Mays budit.
Bděl jsem celou noc a uspořádával si myšlenky.
Prospělo mi, že jsem mohl být, takhle o samotě.
Myšlenky se mi v hlavě výřili, jako sněhové vločky při vánici.
A beztak pochybuji, že by se mi podařilo usnout.
Asi bych to nezvládl ze dvou důvodů.
První by byl mé neposedné myšlenky. A druhý, že se musím starat o další život a né jen o jeden.
Na východě pomaličku vychází slunce a tak se chystám Mays probudit.
"Mays..."Zatřesu s ní."Vstávej. Je čas."
Zamručí a převalí se na záda.
"Už mám mít hlídku?"Zachraptí.
"Ne, už musíme vyrazit."
Nechápavě svarští obočí a vyzvedne se na lokty.
"Jaktože jsem spala celou noc?"
"Nebyl jsem unavený, tak jsem tě nebudil."Začnu balit věci do batohu.
"Haymitchi, nepřijde mi to vůči tobě fér."
"Mays, buď ticho. Už se stalo. Kdyžtak si to prohodíme."
"Dobře."Zamumlá a bere do ruky foukačku.
Zadupu, stále žhavé, uhlíky.
"Tak pojďme."Zavelím a vydávám se k severu.
Mays mě dohání a tak kráčíme vedle sebe.
Po pár minutách dokonce prolamuje ticho a začínáme se nezávisle bavit o domově. I když je tl citlivé téma oba to nějak překousáváme a bavíme se o rodině, práci a takových těch přátelských věcech.
Jako na povel se na nebi objeví bouřkové mraky a silně se rozprší.
Vůbec nerozeznávám kapky, jsou to jen provazy deště.
Schováváme se pod hustě porostlý strom a necháváme do lahví stěkat dešťovou vodu.
Alespoň něco dobrého z toho vzejde.
Čekáme pod stromem asi dvě hodiny.
Já trošku podřimuji, protože se na mě začíná projevovat noční bdění.
Mays vzorně drží hlídku a nechává mě pospávat opřeného o kmen stromu.
"Možna by jsme měli vyrazit. Nevypadá to, že ten déšť jen tak ustane."Zamrmlám dost hlasitě, aby mě slyšela.
"Jo, pojďme."Přikývne a zvedá se z podřepu.
Vyrážíme tedy v dešti dál na sever.
Nevím proč zrovna na sever, ale třeba tam najdeme něco, co bych mohl využít.
Ani ne po dvaceti minutách jsme zmoklý jako slepice, ale asi to bude tím, že se zvětšili rozezstupy stromů a začínají tady růst čím dál méně.
Dokonce i krajina se začne stáčet nahoru, takže zachvilku už šlapeme do pořádného kopce.
Pokaždé, když někdo z nás potřebuje, tam zastavíme, aby jsme se vydýchali.
"Haymitchi, neutáboříme se tady, prosím? Začíná se stmívat."
Začnu se rozmýšlet a rozhlížet po okolí, jestli je to opravdu bezpečné.
"Jistě, Mays. Vezmeš si první hlídku?"Zeptám se.
"Samozřejmě."Několikrát prudce kývne.
"Ale vzbuď mě, ano? Nebudeš jí celou noc držte sama."
"Ale ty..."
"Žádné ale. Prostě mě vzbuď, rozumíš?"
Kývne. Vytáhnu si spacák a položím se na něj. Dnes s úsínáním problém opravdu nemám. I když je mi podivně úzko usínám, celkem klidně.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Tak máme tu další kapitoku, jak už jste si jistě všimly :D A omlouvám se, že to Julince, tak trvalo, ale nějak se k tomu nemohla dokopat.
A v příští kapitole bude už ono osudné rozdělení a pomaličku se blížíme ke konci. Jste s tím příběhem spokojeni? Já, abych se přiznala, celkem dost :)