Jiná I. (Avengers FF)

5.

Kdyby jste se ptali proč tu asi hodinu koukám do zdi, tak je to proto, že nechci spát. Zdál se mi zase ta samí sen o mých rodičích, jak mě opouštějí. Vždy něco říkají, ale já je neslyším. Vidím jenom jejich smutné obličeje. Oba brečí a má matka mě políbí na čelo. Dává mě do nějakého přístroje a poslední co vidím než zmizím, je fialový obr, který se blíží k mým rodičům s jeho vojáky. Tady se vždy probudím. Nevím, jestli je to vzpomínka na rodiče a nebo jen výplod mé fantazie.

Kdybych byla u sebe v bytě, byla bych už dávno venku v oblacích, ale tady mám strach, že mě jeden z těch hrdinů uvidí. Nechci se jim ukazovat. Bože. Proč jsem jim slíbila, že se jim dnes ukážu ve své pravé podobě. Pomyslela jsem si a přitiskla si kolena k hrudi.

Sundala jsem si medailonek s krku a otevřela ho. Je zvláštní, jak jsem rozdílná od mé rodiny. Oni mají totiž černé vlasy a žluté oči, za to já mám bílé vlasy a jedovatě zelené oči.

Mé oči se naplnily slzami a začali mi ztékat po tvářích.

,,Jste v pořádku slečno?'' Zeptala Friday. ,,Mám někoho zavolat?'' Dodala ještě.

,,Ne. To je v pořádku. Děkuji Friday.'' Řekla jsem a usmála se do prostoru.

,,Jste si jistá.'' Zeptala se starostlivě, což mě trochu překvapilo. ,,Slečna Romanoff by vám jistě pomohla.''

,,Jsem si jistá. Nat by určitě nepřišla v...pět hodin ráno.'' Řekla jsem s povzdechem.

,,Jak si přejete slečno.'' Řekla a už se neozvala.

Znovu jsem si povzdechla a vstala z postele. Aron stále spal. Nechala jsem ho tak, nechci ho budit. Došla jsem k oknu a posadila se na parapet. Dívala jsem se na oblohu, kde byli ještě slabě vidět hvězdy.

Najednou někdo vešel do mého pokoje. Byla to Nat a usmála se na mě, když ke mně šla.

,,Ahoj. Nemůžeš spát?'' Zeptala se a sedla si na postel. Tím probudila Arona, který se rozhodl, že jí vleze na klín.

,,Řekla jsem, že jsem v pohodě Friday.'' Zamračila jsem se do prostoru.

,,To vidím.'' Odpověděla místo ní Nat. ,,Stejně jsem byla vzhůru.'' Pokrčila rameny a pohladila mého kocoura.

,,Co se děje?'' Zeptala se po chvíli.

,,Nic.'' Řekla jsem jen a mnula v ruce svůj medailonek.

,,Máš strach, co se stane až uvidíme tvé pravé já?'' Zeptala se znovu a já se na ní otočila.

,,Možná.'' Odpověděla jsem a nasadila si medailonek zpátky na krk. Slezla jsem z parapetu a sedla si na postel vedle Nat.

,,Věř mi, že my tě soudit nebudeme.'' Řekla a objala mě kolem ramen.

,,Možná mě nebudete soudit na hlas, ale ve své hlavě.'' Řekla jsem na to.

,,Tohle my neděláme. Nesoudíme ty, kteří jsou jiní. Místo toho je vezmeme pod svá křídla a pomůžeme jim. Jako tobě.'' Usmála se.

Nic jsem na to neřekla, jenom se lehce usmála a přikývla.

,,Co takhle jít do tělocvičny si zatrénovat.'' Zeptá se úšklebkem.

Usměju se ještě více a přikývnu.

,,Tak za pět minut před tvými dveřmi.'' Mrkne na mě a rychle vyběhla z mého pokoje.

Dvěma kroky jsem došla ke skříni a rychle se převlékla do sportovního. Vlasy jsem si spletla do copu a nazula se tenisky.

,,Jak vypadám?'' Zeptala jsem se Aron se smíchem v hlase. Ještě jsem se pomalu otáčela, aby si mě mohl prohlédnout ze všech stran.