Jiná I. (Avengers FF)

17.

Tony odešel za prací, ale naštěstí tu ostatní se mnou zůstali. Vyzvídala jsem, jak mise probíhala a co všechno se stalo. Nejvíce mi toho řekli asi Clint se Stevem. Ostatní pomalu usínali. Ani se jim nedivím. Je něco po sedmé večer a oni se před chvílí vrátili.

,,Ahoj.'' Pozdravila nás Nat, která zrovna přišla s obvázanou rukou.

,,Nat!'' Řekla jsem nadšeně a běžela ji obejmout.

Objetí mi opětovala a usmála se na mě. Vzala jsem ji za zdravou ruku a posadila ji na pohovku. Sundala jsem jí obvaz a vyléčila ránu, kterou měla na rameni.

,,Díky.'' Poděkovala mi a já se usmála. ,,Jak ses tady vlastně měla, když jsme byli pryč?''

,,Měla jsem se docela fajn, ale zbláznila bych se, kdyby tu se mnou nebyl Tony.''

Nat se tomu zasmála. Asi hodinku jsem si s ostatními povídala, ale pak jsem se omluvila a šla na pokoj.

,,Doprovodím tě.'' Řekl Steve a šel se mnou.

Přikývla jsem a usmála se. Popřála jsem ostatním dobrou noc a neušli mi potulné úsměvy ostatních. Nechala jsem to radši být. Pošuci. Napadlo mě.

,,Jak jsem slyšel, tak sis to tu s Tonym užila.'' Řekl po chvíli, ale vycítila jsem v jeho hlase kousek chladnosti, kterou jsem prozatím ignorovala.

,,Slyšel jsi dobře. Nevím co bych tu bez něj dělala.'' Přitakala jsem a usmála se.

Ještě jsme si povídali, co jsem tu s Tonym dělala, když byli ostatní pryč, ale všimla jsem si, že se Stevem není něco v pořádku. Viděla jsem to v jeho očích. Nebyla v nich žádná upřímná radost ani žádná šťastná emoce. Dělala jsem, že to nevidím, ale když jsme dorazili před můj pokoj a Steve chtěl odejít, chytla jsem ho za paži.

,,Jsi v pořádku?'' Zeptala jsem se ho, ale jeho paži jsem nepustila.

,,Proč bych neměl být?'' Otočil se na mě.

,,Nevím. Připadáš mi nešťastný.''

,,Nedělej si starosti. Potřebuji se jenom vyspat.''

,,Určitě? Víš, že si se mnou můžeš promluvit o čemkoliv. Vždycky tu jsem pro tebe, jako ty si tu vždy pro mě.''

Jenom přikývl a obejmul mě. Nečekala jsem to, takže jsem na chvíli ztuhla, ale objetí po chvíli opětovala.

,,Děkuji.'' Poděkoval mi, když jsme se odtáhli a usmál se.

,,Jasně. To přátelé dělají.'' Mrkla jsem na něj a odešla do pokoje si konečně lehnout.

Ještě jsem mu popřála dobrou noc, než jsem zavřela dveře a on udělal to samé. Převlékla jsem se a lehla si do postele. Aron se samozřejmě ke mě přidal.

Ani nevím proč, ale pořád jsem se usmívala. Měla jsem takový zvláštní pocit v podbřišku, ale neřešila jsem to. Přikryla jsem se, vzala si Arona k sobě pod deku a s úsměvem na rtech usnula.

S výkřikem jsem vystřelila do sedu. Po tvářích mi stékaly slzy a zrychleně jsem dýchala. Aron byl samozřejmě hned u mě a začal vrnět, abych se uklidnila. Ta vzpomínka s Olivií mě nikdy nepřestane pronásledovat. Pomyslela jsem si a spustila nohy na chladnou podlahu. Podívala jsem se na hodiny a bylo pět minut po páté hodině ranní. Převlékla jsem se a tentokrát i s Aronem mířila do tělocvičny. Sedl si na parapet u okna a já se zatím proměnila. Nasadila jsem si bandáže, které jsou vyrobené přímo pro mě a vzala ten největší boxovací pytel, co jsem tady našla a pověsila ho. Ještě jsem se trochu rozcvičila a snažila se nemyslet na dnešní noční můru. Pak jsem začala boxovat. Nemohla jsem tu noční můru dostat z hlavy. Pořád se mi přehrávala v hlavě.

Seděla jsem na své posteli a brečela. Aron se mě snažil mermomocí utěšit a nedařilo se mu to. Měla jsem několik modřin a odřenin od kluků, co mě zase šikanovali. Nevyléčila jsem si je. Nechtěla jsem.

,,Naomi?'' Uslyšela jsem Olivín líbezný hlas za dveřmi.

,,Jdi pryč!'' Křikla jsem a přitiskla jsem si nohy k hrudi. ,,Nechci nikoho vidět!''

Olivie mě neposlechla vešla do mého pokoje. Sedla si vedle mě na postel a dotkla se mého ramene, ale já ucukla.

,,Nesahej na mě. Nechci ti ublížit.'' Řekla jsem a podívala se na ni.

,,Já vím, že by si mi nikdy neublížila.'' Chtěla mě pohladit po líci, ale já ucukla a vstala z postele.

Přešla jsem k oknu a dívala se na smějící se děti, které si hráli na hřišti.

,,Vím, jak se cítíš.'' Řekla po chvíli ticha a já se na ní otočila.

,,Ty nevíš, jak se cítím.'' Zavrčela jsem. ,,Nikdo neví jak se cítím!'' Křikla jsem a pomalu cítila, že se přestávám kontrolovat.

Začali jsme se hádat a křičet na sebe. Řekli jsme slova, která by nás nikdy nenapadlo vyslovit nahlas. Ty slova nám oběma ubližovala, ale mi v hádce nepřestávali, i když nás obě v očích pálily slzy. Pak jsem se přestala ovládat a svojí mocí jí popadla za krk. Prosila mě, abych ji ušetřila, ale jako kdybych ji neslyšela. Stačil nepatrný pohyb rukou a měla zlomený vaz.

,,Co jsem to udělala?'' Vydechla jsem a padla na kolena.

Dotkla jsem se její studené tváře a znovu se rozbrečela. Aron mě tahal za tričko, ale já ho nevnímala.

,,Odpusť mi to.'' Zašeptala jsem a zavřela její víčka.

Rychle jsem si sbalila těch pár věcí a proměnila se. Vysadila jsem si Arona na rameno a šla k oknu. Ohlédla jsem se ještě za nehybným tělem a s bolestnou grismou opustila pokoj. Vyletěla jsem oknem a neohlížela jsme se. Byla jsem rozhodnuta, že sem se už nikdy nevrátím.

Z toku vzpomínky mě vyrušilo, když jsem si uvědomila, že má ruka uvízla v pytli. Pomalu jsem ji vytáhla a chvíli na ruku hleděla jako kdyby nebyla moje. Cítila jsem, jak se o mě Aron otírá, ale nevnímala jsem to. Dívala jsem se na tu samou ruku, kterou jsem zabila Olivii.

,,Naomi?'' Uslyšela jsem mužský hlas, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Po tváři mi stekla jedna slza, která skončila na studené podlaze.

Začala jsem vnímat až tehdy, když se někdo dotkl mé nohy. Několikrát jsem zamrkala a podívala se dolů na dotyčnou osobu. Byl to Steve, který mě vrátil na zem.

,,Jsi v pořádku?'' Zeptal se mě.

,,Jsem. Jenom jsem se ztratila v myšlenkách.'' Odpověděla jsem mu a posadila se na zem ke zdi.

Sundala jsem si bandáže a dala si Arona na klín. Steve si sedl vedle mě.

,,Vzpomínky?'' Zeptal se a já se na něj otočila.

Jak to může vědět?

,,Stává se mi to samé, akorát boxovací pytel letí několik metrů ode mě.'' Uchechtl se a já se usmála.

,,Nechceš si jít zaběhat?'' Zeptal se mě po chvíli a já s úsměvem přikývla.

                                                                          *************************

Nová kapitola je tu. Chtěla jsem vám ukázat, co se vlastně s Olivií přesně stalo. Mělo to několik scénářů, ale nakonec vyhrál tenhle.

V příští kapitole se už něco stane a nebude to tak nudné, jako dnes, takže se máte na co těšit.

Kdo se z vás těší do školy? Mně zrovna moc ne. Maximálně se těším na lidi ze třídy a to je tak všechno. No nic přeji zbytek pěkného dne.

Mějte se.