Moon and violets

-1-

-Matyáš-
-11.7-

V poslední době je moje nálada zvláštní, protože se neustále mění. Jednou jsem šťastný, potom smutný, naštvaný.. Jelikož jsem většině lidem kazil náladu tak jsem se přestal s lidmi stýkat. Teda jediná výjimka je Sam protože on asi poznal, že mi něco je a vtíral se mi tak dlouho až jednou přijel a celkem mi i pomohl.

Kdybyste jste ptali co dělám teď, tak sedím ve svém pokoji a koukám na stěnu. Nejhorší na tomhle období je, že mi dochází moc věcí a to je pro můj podprůměrný mozek fakt blbý, heh celkem mě udivuje že i když je mi blbě tak jsem pořád neskutečně vtipnej.

Vzal jsem si telefon a začal hledat nějaké video na které bych se mohl podívat. První na mě vyskočil náš trip na Slovensko, nad tímhle jsem se musel pousmát. Byla to vážně sranda, hlavně když jsme se s klukama viděli po tak dlouhé době. Najednou mi zacinkal telefon. Byla to zpráva od sama, prý mám jít na dc. Líně jsem se zvedl z postele a sedl si ke stolu, zapnul počítač a připojil se na hovor k Samovi.

,,Hm co se děje?" řekl jsem poněkud znuděně

,,Nebuď tak znudený a taky dohovoril som, že sa pôjde k Vítkovi " (btw Vítek je Vitaa a ano vím, že se tak nejmenuje xd)

,,.C-cože?"

,, Už ma nebaví ako si stále ako bez života takže som to odsúhlasil za teba a či sa uráčíš neprísť tak si pre teba dôjdem osobne. A nie nezaujíma ma tvoj názor. "

Povzdechnul jsem si protože jsem věděl, že proti němu a jeho přesvědčovacích schopnostech nemám nejmenší šanci, vždycky mě donutí odsouhlasit všechno a ani nevím jak.

,,Hm.. A kdy?"

,, Za dva dni a Zraz máme v Kolíne našiel som ti presnejšie vlak takže tí pošlem lístky ty si to kúp a uvidíme sa tam cus. "

Poté to típl a následně mi do zpráv poslal onen odkaz na jízdenku.

,,Dvě stovky a pojedeme skoro dvě hodiny, do toho Kolína tak půl." zamumlal jsem si pro sebe.

Zaplatil jsem ty lístky a znovu si lehl na postel, je léto a já jsem zavřenej v pokoji a nevycházím ven.. A ani se mi to nechce měnit. 

Stoupl jsem si k oknu a opřel se lokty o parapet. Pohled z okna nebyl nijak zvláštní, naproti mému bytu nebo spíše domu ve kterém mám byt je park. Procházeli se v něm lidé, děti si tam hráli. Pohled mi spadl na keřík růží. Vzpomněl jsem si jak mi Sam říkal o fialových růžích.. Zapáleně o nich vyprávěl ale já ho jaksi odbyl s tím, že neexistují a, že já mám radši fialky. Pamatuji si jak tenkrát zmlknul a asi ho zarazila má reakce.. Bylo to poznat na jeho pozdějším chování, byl tišší..

Nom, takže, vždycky sem píšu něco jako doufám, že se vám tahle kapitola líbila a bla bla bla, teď sem asi budu psát své pocity, které nikoho nezajímají takže tohle si nemusíte číst :) xd

502 slov

Vendyy a její originální podpis