Moon and violets

-3-

-Matyáš-
-13.7-

Konečně uběhla ta hodina a půl a celá naše menší výprava vystupovala z vlaku, na nádraží na nás čekala En (Vítkova přítelkyně)

,,Ahoj kluci, jsem tady já protože Vítek ještě musel něco dodělat." vřele se usmála

,,Jo jasně, můžeme vyrazit?"  řekl Dominik netrpělivě

,,Dobře" odvětila

Všichni jsme se vydali pryč z nádraží a procházeli městem

,,No a jak jste se vlastně měli?" Začala En konverzaci

,,Dobře" odpověděli jsme všichni naráz. En, Sam i Dominik se tomu zasmáli a já si připadal jako páté kolo u vozu. Přišli jsme na náměstí a zastavili jsme u kavárny.

,,Kdo chce kávu pojďte se mnou Vítek mi řekl ať mu cestou koupím ledovou kávu." oznámila En a zahleděla se na nás

,,Já si dám" řekl jsem, kluci nám řekli, že počkají. S En jsme vešli do kavárny a hned jsme šli k pultu, objednali jsme si a čekali než nám prodavačka podá pití.

,,Maty?"

,,Hm?"

,,Děje se něco?"

,,N-ne, proč myslíš?"

,,Vždycky ji byl takovej vysmátej a teď mi přijdeš takovej, jak to říct smutnej?." řekla s náznakem otázky v hlase

,,Ne, nebo jo.. No, prostě v poslední době je to celkem nanic, ale neboj" usmál jsem se na náznak, že se vážně nemusí strachovat

,,Dobře kdyby jsi něco potřeboval tak řekni, jsem tu pro tebe" taky se usmála a prodavačka nám podala naši objednávku. Vyšli jsme před kavárnu, ale Sam a Dominik nebyli tam kde jsme je opustili. Stáli kousek dál..

Sam stál na schodech u kašny, a Dominik byl v té kašně. Neudržel jsem se a po dlouhé době jsem se upřímně smál. Sam se na mě otočil a přiblble se zaculil. En mi vrazila do ruky kelímek s kávou, a rychle utíkala ke kašně a pomohla z ní Dominikovi.

,,Co jste dělali?" En zněla jako máma co napomíná své děti

,,Ja to nebol on tam spadol sám" nevině řekl Samuel

,,Same nekecej ty jsi mě tam shodil" řekl mírně naštvaně Dominik

Doběhl jsem k nim a podal En kelímek s kávou kterou mi podala když za nimi běžela.

,,Domi vypadáš jako zmoklá slepice" řekl jsem

,,Ještě ty se mi směj žirafo" na poslední slovo dodal důraz a ironicky se usmál

Po výměně názorů jsme se vydali k Vítkovi protože na nás už musí čekat. Cestou jsme si povídali o nějakých věcech, En nám vyprávěla různé storky a máchala při tom rukama. Dominik se nemohl nadechnout z toho jak moc se smál. Já a Sam jsme na ně koukali, Samuel někdy prohodil nějakou vtipnou větu a já se tomu vždy debilně zaculil.

Naše, teda jejich výprava konečně po sto letech dorazila na místo, a dál netuším co sem napsat (ehm upřímnost) takže tohle je vlastě úplně zbytečný, nice

Vendyy